Dva jazyky útočí na Alzheimera

Maminka Češka, tatínek Angličan. Anebo jinak. Už i u nás žije dost národnostně smíšených rodin. A pokud mají děti, vyvstane problém, jakým jazykem na ně mluvit.

Zdroj: Shutterstock.com

Rodiče by si to měli vyřešit ještě dřív, než se dítě narodí. Je samozřejmé, že dítě se nejlépe naučí jazyk toho, kdo je s ním nejčastěji, tedy zpravidla matky. Otec by se tím mohl cítit trochu odstrčený, myslet si, že s matkou tudíž bude mít jejich potomek pevnější vazbu.

O tu i on nechce přijít, zároveň si však není jistý, jestli to dožene tím, že na dítě bude mluvit odmala svým jazykem. Nevznikne v hlavě toho malého pořádný galimatyáš? Výzkumy psychologů však dokazují, že být bilingvní, tedy používat celý život dva jazyky, je dar.

Přirozenost vítězí na celé čáře

„Rodiče se musí sami rozhodnout, jakým jazykem budou na dítě mluvit, nenechat se ovlivnit svým okolím, společností. Ostatně stejně je pak na dítěti, v jakém jazyce se bude cítit víc doma, který si vybere,“ říká francouzská sociolingvistka Anna Stevanato.

U smíšených dvojic je často dost obtížné udržovat v chodu minoritní jazyk, tedy ten, jímž se nemluví v zemi, kde žijí. Tady záleží na partnerech, jak se jim podaří tento nepoměr vybalancovat. Dítě se rodinnému prostředí přizpůsobí.

Není potřeba, aby jeden rodič na dítě mluvil odmala v jiném než svém mateřském jazyce. A taky se nedoporučuje, aby rodiče jazyky míchali, ale aby se na svého potomka obraceli jen ve svém jazyce. Rovněž odklad druhého jazyka až na předškolní dobu, aby se dítě příliš nezatěžovalo, není to pravé. Už se nikdy nestane jazykem mateřským jako u dětí bilingvních.

Králem ve světě zvuků

Bilingvismus způsobuje, že dítě bude opožděné v tom hlavním jazyce, tedy jazyce země, v níž žije. I to je jednou z obav rodičů. Vychází z předpokladu, že jejich potomek neumí tolik slov, v našem případě českých, jako jeho vrstevníci. Jistě, ve své zásobě má dejme tomu 10 slov z jednoho jazyka a 20 z druhého. Ve výsledku je to 30 slov, tedy stejné množství, jakým se může chlubit jeho jednojazyčný vrstevník.

Navíc má dvojjazyčný prcek tu výhodu, že plynně přechází z jednoho jazyka do druhého, což je úžasný tělocvik pro mozek. Každou chvíli musí vyhodnocovat, jak na něj kdo mluví, má tvořivější myšlení a je následně citlivější v komunikaci.

Při výzkumech mozku bilingvních lidí se dospělo k zjištění, že dokážou mnohem lépe rozpoznávat zvuky a budou také lépe chráněni před Alzheimerovou chorobou. Navíc pro ně nebude ve škole žádný problém naučit se třetí i čtvrtý jazyk.

Doženeme to vlastními silami?

Naučit dítě co nejdřív cizí jazyk se stává posedlostí mnoha rodičů, a to nejen českých. Někteří se na svá batolata snaží mluvit anglicky, jiní požadují, aby měli angličtinu ve školce. Tak především, vytvářet umělý bilingvismus, tedy nechat mluvit jednoho z rodičů v české rodině na dítě cizím jazykem, psychologové nedoporučují. A výuka cizího jazyka od raných let?

„Záleží na tom, jestli to dítě baví. Rozhodně by to nemělo být pod tlakem a s očekáváním razantních pokroků. Když francouzští rodiče dají dítě do kurzu angličtiny a očekávají, že se tak stane bilingvní, jsou často zklamáni. Ti nejmenší potřebují, aby byl cizí jazyk pro ně nějak užitečný, přinášel jim něco nového a nějak je obohacoval,“ říká Anna Stevanato.

Kde může nastat zádrhel

V předškolním věku už dítě rychle myslí a chce toho ze sebe co nejvíc vychrlit. Pokud je bilingvní, může se stát, že v jednom – slabším jazyce – se mu nedostává slovní zásoby, jeho jazykový projev není tak rozvinutý. A tak se může zadrhávat, koktat. Rodiče se toho nemusejí bát, obvykle tyhle řečové problémy vymizí samy s tím, jak se dítě bude v daném jazyce zlepšovat.

Čtěte také:

Často panují i obavy z toho, zda dítě dokáže dát dohromady větu v jednom jazyce, když do ní pořád míchá cizí slova. I to by se s věkem a rozvojem obou jazyků mělo zlepšit. Podmínkou však je, aby sami rodiče jazyky nemíchali. Ovšem nelze počítat s tím, že se dítě naučí oba jazyky stejně. Obvykle vždycky jeden převládne, zpočátku je silnější jazyk matky, která je převážně s dítětem, pak se to může změnit podle toho, v jakém prostředí se ocitne.

Rozhodně by ale rodiče neměli mít nějaká přemrštěná očekávání, že dítě bude mluvit stejně perfektně jako rodilý mluvčí. Když nic jiného, tak vždycky bude mít přízvuk s přídechem druhého jazyka. Taky by neměli na dítě tlačit a nutit ho, aby se zdokonalilo v jednom jazyce z obavy, aby nemělo problémy ve škole. Může to jen vyvolat stres a odpor ke škole jako takové.

Rozhodnutí padne se školou

Už při nástupu do školky je dítě směrované k tomu, aby se jeden jazyk stal jeho hlavním. Zásadní rozhodnutí padne při nástupu do školy. Jaký jazyk tam bude vládnout, tím bude dítě mluvit, v něm bude mít kamarády. Dítě se na tento jazyk přeorientuje a v tom druhém bude poněkud ztrácet. A to i v případě, že to bude jazyk jeho matky, kterým na něj mluvila odmala.

Často to maminky zaskočí a dotkne se jich to, považují to za jakési odloučení. A snaží se „svůj“ jazyk znovu prosazovat. Není to správné, zasahují tak do přirozeného vývoje i svébytnosti dítěte. Citová vazba se ztrátou nějakého toho slovíčka nezmizí.