Domluvte se s miminkem. Znakujte

Proč začít znakovat?

K myšlence znakování pro slyšící miminka a batolata mě přivedla kamarádka. Znakovala se svým synem v rámci kurzů babysings.cz. V té době jsem o dítěti ještě ani neuvažovala. Přesto. Z toho, co mi vyprávěla, muselo nějaké semínko padnout na úrodnou půdu. A o pár let později začalo spolu s mým rostoucím břichem klíčit. Po prvních několika měsících v roli novopečené matky se z onoho semínka zrodila neodbytná myšlenka.

„Chci se se svým miminkem domluvit. Co nejdřív. Co nejlíp.“ A tak jsem začala hledat informace, pátrat po dobrých kurzech i zkušenostech ostatních rodičů. Čím víc jsem si o znakování četla, tím víc jsem byla přesvědčená, že to musíme zkusit.

Postupně jsem odbourala tyto své (a obecně asi nejčastější) obavy:

Neopozdí se kvůli znakování vývoj řeči dítěte?

Tohle je asi první otázka, která v souvislosti se znakováním slyšících dětí člověka napadne. A taky už jsem ji od příbuzných i známých slyšela snad stokrát. Odpověď zní: NE. Pravý opak potvrdilo několik studií, z nichž snad nejvýznamnější je dlouhodobý výzkum podpořený National Institues of Health v USA.

Ten srovnával rodiny se znakujícími a neznakujícími dětmi. Výsledky mnohé překvapí. Dvouleté znakující děti mluví v průměru tak, jako o tři měsíce starší neznakující (mají tedy tříměsíční náskok). Ve třech letech znakující batolata verbálně předběhnou ty neznakující dokonce o téměř celý rok. Podle odborníků z Institutu podporuje znakování verbální vývoj, děti díky němu tvoří delší věty a jsou daleko sebevědomější při komunikaci.

O tom, že dítě přejde ze znakování plynule k mluvení mě, přesvědčily dva zážitky s Anit. Nejprve se naučila znak pro „koníčka“. Já jsem znak vždy doprovázela ještě zařehtáním a odfrknutím. Jakmile se naučila tento zvuk, přestala ukazovat rukama. To samé se stalo se znakem pro „kočku“. Dnes místo ukazování fousků mňouká a celá rodina jí rozumí. Verbální vyjádření prostě vede.

Pro nevěřící Tomáše ještě jedno srovnání: Stejně jako lezoucí dítě začne chodit, jakmile se umí postavit na nohy, začne i znakující dítě mluvit, když se naučí vyslovovat slova. Mluvení je pro něj totiž pohodlnější a rychlejší. Znaky jsou výborný pomocník při komunikaci pro období, kdy dítě neumí mluvit (podobně jako lezení pomáhá dítěti pohybovat se v době, kdy neumí chodit).

Lektorka Petra Razimová, Rodinné centrum Babočka

Nezasáhnu nějak nepřirozeně do vývoje svého dítěte?

Bála jsem se, že budu dceru „nutit“ do činnosti, která není miminku či batolátku vlastní. Jenže když jsem se zamyslela, uvědomila jsem si, že znaky nejsou nějaké umělé konstrukty. Naopak. Zapadají do komunikačního vývoje a několik z nich dokonce dítě používá, aniž by je někdo učil znakovat.

První naprosto spontánní znak bývá „chovat“ – když děťátko zvedne ruce nahoru směrem k rodiči. Znaky jsou ale i „pápá“, „nenene“, „mňam“ (kroužení rukou po bříšku) nebo třeba „tytyty“. A ty obvykle děti učíme intuitivně, bez povědomí o znakování.

Co když se dcera znakovat nenaučí?

Ano, i to mě napadlo. Zvlášť po absolvování několika prvních lekcí. Jak vlastně probíhá znakovací kurz a na co se jako rodič musíte připravit, popíšu v zápětí. Kdyby se ale dítě znakovat nenaučilo? No a? Aspoň byla legrace! Znakování doma je rituál, součást denního programu, hravá chvilka. Kurzy (obvykle jednou za týden) pak něco jako kroužek s písničkami a interakcí s dalšími miminky.

Vývoj miminka

Praktický průvodce jeho prvním rokem

Paní doktorka Dittrichová pro nás vypracovala průvodce prvním rokem vašeho děťátka. Zachytila všechny zásadní změny, které můžete očekávat.

Jak to bylo u nás…

Posílená informacemi a bez sebemenších obav jsem natěšeně přišla na první hodinu šestitýdenního kurzu. Dceři Anitě bylo čerstvých osm měsíců a byla nejmladší ze všech přítomných dětí. Na semináři (dvouhodinové informační setkání, které funguje jako příprava na kurz, a které můžete, ale nemusíte absolvovat) přece říkali, že se dá začít už v půl roce. Tak co.

Kurzy jsou rozděleny do šesti tematických oblastí – jídlo, koupání, spaní atd. Podobně jako když se člověk učí cizí jazyk. Lektorka na začátku každé hodiny ukáže znaky pro slovíčka vážící se k tématu. Taky se hodně zpívá. Znakuje i medvěd BeeBo, který má velké žluté ruce a děti z něj nespustí oči.

Anitce se na lekcích znakování líbilo. Jenže neznakovala. Bedlivě sledovala dění kolem, broukala v rytmu písniček, hrála si s hračkami, okukovala ostatní děti. Na dceru jsem přesně podle instrukcí naší lektorky znakovala doma. A přidal se i manžel. Asi po čtrnácti dnech poctivého znakování Anit ukázala „stačí“. Znak, který znamená, že už nechce víc jídla.

A který postupně přešel ve znak pro ukončení jakékoliv činnosti (např. na desetiměsíční prohlídce takto Anit horlivě znakovala na doktorku, když se ji snažila poslechnout). Radovali jsme se a čekali na další znaky (přeci jen „stačí“ pro pořádnou komunikaci nestačí). Ale ty nepřicházely.

Dlouhé dva měsíce jsem se mohla přetrhnout. Znakovala. Pouštěla písničky. Anita nic. Pořád si frčela jen to svoje „stačí“ a musím se přiznat, začínala jsem být trochu frustrovaná. Zkoušela jsem – podle rady lektorky – znaky, které by ji mohly bavit. Do teď se vidím, jak sedím vedle dcery před zrcadlem s legrační bambulatou čepicí a mlátím se afektovaně do hlavy. „Čepice. Če-pi-ce.“ „Anit se mohla potrhat smíchy. A asi jsem fakt byla k popukání.

Zatímco znakování prozatím zůstávalo na bodě mrazu, v rozvoji motoriky udělala Anit velký skok. V osmi měsících si sama sedla, o pár dní později začala lézt. Neustále se zdokonalovala a v deseti měsících byla nepolapitelná. Zhruba v tu dobu přidala dalších pár znaků: „světýlko“, „psa“, „kytičku“ a konečně se taky dostalo na tu moji slavnou „čepici“.

V deseti měsících pět znaků. Super. Teď už by to mělo jít rychle (aspoň obvykle děti začnou s pár znaky a do měsíce se rozznakují úplně).

Další dva měsíce se ale zase nic nedělo. Jenže já to nevzdávala. Povzbuzena prvními vlaštovkami jsem si s Anit pořád povídala o kytičkách. O lidech, kteří nosí čepice. Komentovaly jsme každého psa, co prošel kolem. Přihlásila jsem nás na pokračovací kurz – dalších šest lekcí, další témata a znaky.

Nové písničky (ty už byly potřeba, vlezlý popěvek „hajdulidajduli pimpili pam“ jsem nemohla vyhnat z hlavy). V roce se Anit rozchodila. Nejdřív kolem nábytku. Pak postupně i sama v prostoru. A najednou ji vidím, jak znakuje ovečku (to je celkem složitý znak vyžadující zapojení obou rukou), žirafu, vodu, rybu, strom, ptáka. Znakuje vše, co jí ukážu. Mluvíme. A už nepřestaneme. Témat máme spoustu.

Čtěte také:

• Nečekejte na první slovo aneb Znakujte s miminky
• Vývoj řeči během prvního roku
• Šišlání na děti? Odpusťme si je

Jak znakovat

Znakování vyžaduje trpělivost. Disciplínu. Hravý přístup. Podle mě se z toho nesmí stát povinnost. Cíl, za kterým se rodič žene. Zároveň ale není na místě klesat na mysli a vzdávat pokusy předčasně. Každé dítě se rozznakuje, až bude připraveno. To moje potřebovalo nejdřív zdokonalit svůj pohyb. A pořádně se „rozmluvilo“, až začalo chodit.

Takovýto postup je obvykle vlastní klukům. Holčičky začínají znakovat dřív a nezávisle na motorickém vývoji. Ale jak vidíte na našem případu, pravidlo to není.

Některé znaky jsou hodně těžké a dítě je ani nemůže zvládnout v příliš raném věku. Třeba „strom“ vyžaduje kroucení zápěstím, které dítě ovládne až po roce. Myslím, že není od věci některé znaky (hlavně ty často používané) zjednodušit. Vymyslet vlastní varianty (ideálně jen pro jednu ruku) nebo dokonce celé nové symboly.

Důležité je také sledovat dítě. To totiž velmi rychle pochopí tuto novou komunikační cestu a bude ji chtít plně využít. Takže pokud jej něco zaujme a pro danou věc zatím nemáte žádný znak, je dost pravděpodobné, že si znak vytvoří. Anitka si takto vytvořila znak pro brýle (rukama udělá kukátka a položí je na své oči).

Některé znaky můžou okolí lehce pohoršovat. Nedávno jsme třeba navštívili brněnskou zoo. Anitka kromě zvířátek sledovala i ostatní návštěvníky. Zaujala ji hlavně skupinka lidí s výraznými klobouky. A taky mě hned hlásila „čepice“ (plácala si rukou do hlavy). Jenže to vypadalo, jako by na ně ukazovala, že jsou padlí na hlavu. Zkrátka trochu „ťuklí“.

Upozornila mě na to máma, která si všimla zakaboněných pohledů oněch okloboukovaných lidí. Asi si říkali, co to to dítě učíme za lumpárny. Znak pro „plínu“ (plácání se po zadku) taky není úplně vhodný do každé společnosti. I když… třeba já cizí pohledy neřeším. Spíš se tomu směju.

Lektorka Petra Razimová, Rodinné centrum Babočka

Znakování není hra na cvičenou opici!

Myslím, že důležité je si uvědomit, k čemu znakování slouží. Ke komunikaci. Lidé mají občas takovou radost, že dítě rozumí a umí reagovat, že sklouznou ke hře na „ukaž“. „Ukaž opici.“ „Ukaž kytičku.“ „Ukaž prší“ (myšleno znaky). Chápu. I my prošli euforií z nečekaně bohaté slovní (znakové) zásoby naší holčičky. Ale TOHLE přece není mluvení.

Když se dítě naučí slova, taky netrávíte čas tím, že říkáte: „Řekni pes.“ „Pes.“ „Řekni tráva.“ „Tráva.“ Takové „rozhovory“ nikam nevedou a jen vaše dítě časem otráví. Jak tedy mluvit pomocí znaků? Jednoduše.

Naše debaty často (dnes už téměř pokaždé) vyprovokuje sama Anita. Je to skvělé, protože pak se můžeme bavit o tématu, které ji skutečně zajímá. Třeba jdeme na procházku kolem záhonu růží a ona začne znakovat „kytička“. Já se obvykle zapojím a popisuji tuto konkrétní květinu s tím, že pokaždé když vyslovím „kytička“, ukážu i znak pro KYTIČKU.

Například: „Ano, to je KYTIČKA. Chceš si čichnout, jak voní? Vidíš, ta KYTIČKA má trny. Jmenuje se růže.“ Atd. Anit mě bedlivě poslouchá, vždy když uslyší své známé „KYTIČKA“ potvrzuje mi, že rozumí, znakem.

Zároveň se ale taky učí strukturu jazyka, melodii, slovní zásobu (byť zatím jen pasivně). Dává pozor, protože mluvím o něčem, co ji zaujalo – na co mě vlastně upozornila sama. Je báječné sledovat ty jiskřičky pochopení a touhy po dalších slovech v jejích očích. Pak třeba uvidí psa nebo ptáka a sama stočí náš rozhovor k jinému tématu. Miluji ten výraz, když Anit vidí, že jí rozumím. Úplně se rozzáří. A já zářím s ní.

Přínosy znakování

A co nám znakování dává? Anitka mi vypráví o svém světě. Já ji poslouchám a rozumím. Často mě překvapí, jak je chytrá. Co vše dokáže popsat a dát do souvislostí. Znakování taky prohlubuje pouto mezi námi. Posiluje dceřino sebevědomí. Když umí Anit říct, co chce, ubývá nedorozumění a situací s negativními emocemi.

Mé dítě taky snadněji navazuje kontakty s okolím, chce si „povídat“, touží po odpovědi. Na začátku jsem se trochu bála, že znakovat nebudu stíhat. Už tak mám práce dost, ještě navíc znakovat! Ale brzy se znakování stalo přirozenou součástí našich interakcí. Nezabere žádný čas navíc, spíš naopak. Díky vzájemnému porozumění často dokonce čas ušetří. Tak proč ho nezkusit?