Desátý týden po porodu: Starší má přednost

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Kačenka už není čerstvé miminko, které spí prakticky neustále. Už na nás ráda kouká, navazuje kontakt, brouká si, s nekončícím údivem každodenně zkoumá dřevěné hračky na kolotoči nad její hlavou. Tomáš je každým dnem o něco zvídavější a nedovedu si představit, že bychom nešli ven, že by se neprošel, neproběhl, nehafal na psy, neodemykal mi dveře od kočárkárny a následně od schránky, že by si párkrát nevyšel schody a že bychom neměli čas na hru s policejní stanicí. A všichni tři jsme se dokázali vyladit tak, abychom se měli fajn. Každý o píď ustoupil, i když se vše točilo zejména kolem Tomáškových potřeb. A proč? Zkrátka, Kačka je ta přizpůsobivější a hlavně, když je její brácha v nepohodě, sakra moc to cítí i ona. A obráceně to tak nefunguje.

Vstáváme mezi sedmou a osmou ranní. „Vstáváme“ znamená – já jdu pryč z postele a připravuji snídani, zatímco si Lukáš s Tomem obvykle čtou a Kačenka je hodná. Snídáme všichni spolu – malou mám u sebe v košíku, aby nebyla samotná. Po Lukášově odchodu do práce uklízím(e) – hlavně stlaní postele je celkem zábava a činnost na dlouhé lokte. Přehoz přes peřiny slouží jako stan, do kterého se nekonečně dlouho schováváme a bafáme na sebe.

Všichni to určitě znáte – něco uklidíte a za vteřinku je to zase někde jinde, protože vám dítě „pomáhá“. Pak vždycky po její snídani ještě jednou dokojím Kačenku, aby nedostala venku hlad.

Začne únavné oblékání a vypravování se ven – to jsem vám už určitě líčila. Venku jsme každé dopoledne – obvykle mezi desátou a dvanáctou. Syn naše dopolední procházky považuje za rituál – jednou jsme zůstávali doma, protože měla Kačenka kolem oběda kontrolu u lékařky a vše jsem musela uzpůsobit. Tom stál dobrou hodinu u dveří a čekal na odchod. Jít ven dopoledne považuji za naprosto nutné – přijde mi škoda chodit v zimě až po poledňáku dětí, když je za chvíli tma. Vracíme se lehce před dvanáctou a s nákupem. Tom jí ve dvanáct a hned po jídle jde spát. Jde o nejoblíbenější část dne pro mě. Nakojím Kačenku a jdeme si spolu lehnout do velké postele a hned vedle Toma.

A už se daří – děti mi ráno spolu vstávají a chodí spát spolu na polední klid. Někdy se stane, že Kačenka spí nonstop z procházky přes polední klid a vstává jen o něco málo dříve než Tom. Nechám ji v kombinéze, jen ji samozřejmě rozepnu, dám ji do košíku, vypnu v pokoji topení a větrám tak mocně, že si malá může fakt i myslet, že je ještě venku. Máme pak doma nádherný vzduch a její spánek je řekla bych nejkvalitnější. Mívá výbornou náladu, růžové tváře a obrovský hlad hned po probuzení. Pochválím sebe i děti – skvěle se nám to povedlo.

Odpoledne jsou už naprosto různá. Tomáš vstává obvykle v půl třetí a máme vlastně ještě dost času, kdy má smysl někam vyrážet za světla. Podruhé chodíme ven podle počasí, někdy jo, někdy ne. Hlavně je myslím náš režim milosrdný pro obě děti – jsou venku dost a nemám hrůzu, že Kačenka promrzne, když se přes poledne vždy ohříváme doma. Hlavně takhle zvládám pohodlně kojit.

Jaké jsou večery? V této části článku končí selanka. Už se mě ptala jedna kamarádka, zda máme nějaké slabé chvilky – podle Babywebu to tak moc prý nevypadá. Slabé chvilky máme. Je jich naštěstí pořád dost málo, ale občas stojí zato. Jako nedávno – večer byl doslova jedna velká katastrofa. Byl to ten z dnů, kdy jsme nešli ven podruhé odpoledne a Tomáš byl trošku nevybitý.

Čtěte také:

• Jak na oblékání miminka
• Dotek potřebujeme víc než vitaminy
• Zůstat dobrým rodičem

Naše holčička se mi proti jiným dnům zdála nějaká nesvá a zachvátil mě pocit špatného svědomí – nevěnovala jsem se jí dost? Mazlila jsem ji? Mluvila jsem na ni? Nehrála jsem i náhodou pořád jen s Tomem a neodsunula ji na druhou kolej? Zdálo se mi, že bych měla cítit dluh, který jsem se rozhodla okamžitě zaplatit. Bylo už před sedmou, tak jsem si řekla, že už začnu s ukládacími aktivitami, než dorazí Lukáš. Jenže ten mi oznámil zdržení v práci, a já byla sama – abych uložila dvě děti, nakrmila je a připravila večeři. Zbývalo mi něco přes hodinu.

Napustila jsem Kačce vaničku a Toma vzala s sebou do koupelny. Uvědomila jsem si, že naše koupelna je ještě menší, než jsem si dosud myslela. Koupala jsem Kačenku a užívala si kontakt s ní a snažila jsem se zapojit bráchu. Koupání sestry ho ale tentokrát naprosto nezajímalo. Jen jsem se otočila, vyroloval roli toaletního papíru. Zhluboka jsem dýchala. Vysvětlila jsem, proč říkám NE a jak by to měl napravit. Po chvíli mi podal útvar snad větší než on – vypadal jako obrovská levandulová mumie. Než jsem malou vyndala z vaničky, ještě zvládl vyházet celý spodní šuplík komody a podával mi žínky a další koupací propriety.

Moje další otočení se přineslo zase průšvih – během sušení dcery jí hodil její suché čisté oblečení na noc do vaničky (ale tady bych řekla, že se snažil snad i pomoci, protože jsem před ním přepírala nějaké oblečky s fleky v umyvadle a nápadně mě napodoboval). Vzala jsem malou do osušky, šla s ní pro suchý overal a snažila se Toma přesvědčit, ať jde se mnou. Tentokrát řekl důrazné NE on. Musela jsem důvěřovat, ale… nebyla jsem pryč déle než 20 vteřin, jenže Tom stačil postříkat celou jednu zeď sprchou a stál v koupelně zaklíněn nohou v záchodě. Rezignovala jsem. Šla jsem kojit Kačenku. Toma jsem nechala „na volno“ a doufala, že Lukáš přijde co nejdřív. Už vím, koho musím obstarávat jako první a proč je fajn mít klid pro holčičku. Takhle fungujeme úspěšněji.

Halina mi už maličko leze na nervy, tak dnes mám pro vás smělou radu já: starší má přednost.

Příjemné dny přeje
Kateřina

P. S. Snažila jsem se vyhnout případnému patosu v loučícím článku, ale nebylo by hezké se nerozloučit. Tento článek byl můj poslední jako Těhulky LIVE. Musím říci, že to byla moc fajn zkušenost, často terapie a úplně vždy relax. Moc díky všem svým čtenářům a čtenářkám. Vážím si vašich komentářů, vzkazů a osobních reakcí na mé psaní.

Vím, že zrovna nepřebírám TýTý, ale chci poděkovat ještě – Lukášovi, že zvládl občas něco napsat a že teď vozí venku Toma, abych měla klid. Děkuji své vrchní podporovatelce v psaní – mojí sestře. Nechci zapomenout na webeditorku Janu, která mi „sedla“. Trochu jsem se bála, že budu spolupracovat s nekompromisní biomatkou, která by mohla být z některých mých názorů pohoršena. Namísto ní jsem poznala fajn ženu, se kterou se mi dobře komunikovalo.

A poslední díky patří fotografce Evičce a vizážistkám z Fotopromě, díky kterým jsem se cítila párkrát krásná – focení byla pro mě největší odměna za psaní, kterou bych za nic na světě nevyměnila. Málem zamačkávám slzu, takže vypínám své PC…