Čtvrtý týden po porodu: V doupěti

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Včelí medvídci u nás jedou – ať už jako Tomášovy oblíbené hitovky k tanci, ale i jako pohádka, kterou jim čtu před spaním. Vstřebávám pomalu tu změnu – dnes mám dvě děti, jimž předčítám z knihy mého dětství. A nepřijde mi to moc dávno, co jsem v ní listovala sama, aniž bych uměla číst, kdy jsem si domýšlela příběhy k obrázkům.

Ven samozřejmě už chodíme, ale teprve pozvolna prodlužujeme dobu na prosincovém vzduchu. S dvojkočárem to jde lépe, než jsem předpokládala. Fyzicky to náročné zatím vůbec není. Zato se mi pekelně prodloužila doba, než ven vůbec vyrazíme. Nejdřív nakojím Kačenku a nechám ji po jídle trochu odpočinout. Mezitím jdu připravit Toma – ohlídat, aby byl najedený, připravit mu ven pití a malou svačinku, kdyby něco. Samozřejmě je třeba zabalit přebalovací tašku a obléknout sebe.

Pak se přehoupneme do fáze 2 v předsíni – oblékání dalších vrstev. Kačence dám kombinézu, tu však ještě nezapnu a připravím ji do autosedačky v předsíni. Poté honem obléknout a obout Toma a rychle do kočárkárny, aby se nezpotil. Vezmu kočárek, vydrncám jej ke vchodovým dveřím, Tom zatím čeká pod schody. Pro malého se rychle vrátím a naložím ho do korbičky. Kačenku přinesu ze sedačky z bytu, rychle jí zapnu kombinézu a dám ji do fusaku. Vzít přebalovací tašku a zamknout byt – to je už detail. A jedeme!

A po všech těch procedurách se mi samozřejmě nechce hned zase domů, ale čas přizpůsobujeme našemu novorozenci, radám lékařky. Je fakt, že termoregulaci a postupné otužování jsem se zářijovým Tomáškem neřešila. Ale je fajn vracet se s růžolícími dětmi zase domů. Nesmírně ozdravné jsou procházky i pro mě. Pomáhá mi opírat se o kočárek. Nasávám studený vzduch, chodím do mírných kopců a zase z nich zpátky, užívám si, jak se postupně dostávám do kondice. Každým dnem je to lepší a lepší. Kalhoty jsou mi s každou procházkou o něco volnější. Jojo, venku je to idylka.

Přečtěte si také:

• Hlavní zásady kojení
• S malým miminkem do mrazu?
• Jsem po porodu

A co se děje u nás v doupěti? Přizpůsobujeme se všichni nejmenší Kačence. O něco víc topíme, než jsme zvyklí, a to mi dělá trochu problém. Od těhotenství je mi pořád horko a to jsem byla zimomřivka. Opustila jsem svůj zvyk častého nakupování, a tím odůvodněných výletů ven – objednávám potraviny domů a je to vážně pohodlné. Na procházce s dětmi nakoupím jen pečivo či něco, co jsem zapomněla objednat přímo domů. Nerada bych ve dvojkočáru vozila těžké nákupy. Vlastně bych je asi ani neuvezla.

Náš byt ale vůbec zatím nevypadá adventně. Není jako z vánočního katalogu. Většinu adventních dekorací nemůžu použít, dokonce pravděpodobně nebudeme mít poprvé klasický vánoční stromeček. Tomáš se dostane všude. Bez nadsázky zůstává jediným místem, kde ještě nebyl, už jen strop. O šplhání po závěsech jsem vám psala už v červnu. Vyšplhat umí i Kačce do postýlky a tam ji chce samou láskou sníst. Tak totiž vypadají jejich líbačky – velmi vášnivě. Rozněžnělá matka z minulého článku se teď stává ostříží matkou-hlídačkou.

Vteřinové zaváhání mě obvykle stojí luxování i 3x denně. Ale mohlo by být hůř. Nicméně uvedu pár příkladů, co zvládne Tom během jednoho kojení: Jednou vyndal z lednice Heru na pečení a rozpatlal ji na polštáře u židlí v kuchyni. Netušila jsem, že došplhá pro konvičku na zalévání, takže nám pěkně dovnitř zalil boty, všechny, co byly v botníku. Několik svých hraček odnesl do koše. Schoval mi platební kartu, že jsem musela nahlásit bance ztrátu a nechat zařídit novou. Kačence přinesl do postýlky na hraní lis na česnek a kráječ na vajíčka. Šuplíky v kuchyni totiž nejdou zamknout. Vyříznuté otvory v šuplíkách v obýváku (místo madel) používá jako žebřík a v tu ránu je na psacím stole. A ne náhodou, ale aby kroutil, trhal, maloval, odpojoval a zapojoval kabely od počítače…

Přestože moje neteř pojmenovala náš oplocený byt se zamčenými šuplíky a přestěhováním snad všeho do vyšších pater jako „vězení pro Tomáška“, ten náš malý Kajínek překonává zdánlivě nepřekonatelné. A já jsem naštěstí už otupěla a během kojení jsem v klidu, aby byla v klidu i Kačka. Nic není důležitější. Teď jde o určení priorit. A dát Toma během každého krmení malé do ohrádky je vězení na druhou a rozsudek k nepohodě pro nás pro všechny. Tom musí objevovat a Kačenka jíst.

Událo se taky několik zvláštností. Mám 2 malinké děti a v sobotu jsem viděla 3 filmy a od porodu jsem přečetla 2 knihy. Peču cukroví. Nemůžu přijít na to, čím to je. Jsme víc doma, to je fakt. Ale dál? Syn pochopil, že se nemůžu věnovat jen jemu a bez problémů si hraje sám. Nejraději na venčení HAFa = vytáhne si z nezabezpečeného kuchyňského šuplíku tu bezpečnější část tyčového mixéru (tu ostrou mám samozřejmě schovanou) a ten za kabel tahá po bytě a venčí. A já si zatím asi čtu a občas hafnu. A holčička spí. Držíme všichni 3 poledňáky a já se uspím u knihy. Dnes jsem si nalakovala nehty a vyžehlila vlasy. Co kdyby někdo zazvonil?

Zhroucení se zatím nekoná. Vážně zde realitu nepřikrášluji pro potěchu čtenářek. Mám se zkrátka vážně výborně. Je mi dobře na těle i na duchu, natřela jsem to strašilům a strašilkám a užívám si ty užaslé komentáře sousedů, zvědavců, přátel nebo kolemjdoucích, když zjistí, že v tom divném kočárku jsou vážně dvě děti a já si zatím pyšně vykračuji s růžovými tvářemi a s úsměvem na rtu. Jako bych najednou stoupala v ceně tímto životním výkonem v očích druhých. To je ale vážně nedůležité. Důležité je, že jsme my 4 zatím spokojení. Ale ono mi to začne, až Kačenka vyroste z miminka-ležáka na batole-lezce a Tomášek ještě bude pořád malinký kluk, co objevuje, vyndavá, přenáší, utíká, zalévá… ještě uvidíme.

Hezké adventní dny přeje
Kateřina a Kačenka

P. S. Kojení jde vážně dobře a mám dokonce přebytky mléka. Odsávám večer Tomovi moje mléko do večerní kaše. Kojit ho vážně neplánuji. Jaké jsou vaše zkušenosti s tandemovým kojením?

Očima tatínka

Milé dámy,
možná vlastně i milí pánové. Už jsem totiž jednou šel na fórum matek, protože jsem chtěl najít důkaz, že je normální, pokud jako rodič během půl hodiny přestanete poznávat vlastní byt. Prý ano. Dělají to všechny děti Tomášova věku – rozhazují, vytahují, chtějí kousat do kabelů, přenášejí… pijou vám krev a vy jim za chvíli odpustíte, když sledujete tu upřímnou radost třeba z kráječe na vajíčka.

Blbý je, že jakmile Tom vyroste z toho období, bude v něm Kačenka. Máme totiž dceru! Nahlas jsem si to opakoval, když jsem dorazil domů z porodnice za synem a Katčinou ségrou. A dali jsme si v poledne spolu panáka, aby byla malá zdravá.

Ten zážitek z porodu je silnej. Těšili jsme se oba a nebáli jsme se. A když mi dali malou do ruky, pokřtil jsem ji slzou stejně jako Tomáše. Musím říct, že jsem rád, jak je dneska možné být jako otec u porodu. Nedovedu si představit, že bych u narození dětí nebyl, že bych nebyl s Káťou. Zvládla to vážně výborně, a jak to tak sleduji ve svém okolí, je asi spíš výjimka. Jsem pyšnej otec i pyšnej manžel – Káťa je žena, která se narodila proto, aby se stala mámou.

A ještě musím přiznat, že teď moc nechápu, jak mohla to těhotenství s Tomášem zvládnout. Měl jsem co dělat, když byly holky v porodnici – hlavně v sušárně pověsit prádlo s ročním dítětem, aniž by byly všude kolíčky a to čisté na zemi, neustále uklízet a být ve střehu nebo všechno stačit, abych se i já najedl. Někdy jsem jedl poprvé až po poledni. Teď je ale všechno ve správných kolejích – kojící Katka, všude hračky a táta, co se těší z práce domů.