Bára v 19. tt: Vzpomínáme na dětství a milujeme pejsky

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Hned na začátku týdne jsme s Laurinkou absolvovaly cestu na Šumavu. Mám tam své rodné městečko. Ač tedy žiji několik let v okolí Prahy, srdcem jsem stále veliký Jihočech a vracím se tam velmi ráda. Navíc tam mám polovinu své rodiny a nenavštěvujeme se tak často, takže je to vždy velmi příjemné, ale také rychlé a hektické.

Začalo to vstáváním v půl páté ráno. No přiznám se, že jsem si oči rozlepovala ještě dalších pár hodin, ale zvládla jsem to. Pokaždé, když tam jedeme, je obrovskou nutností zastavit se v indické restauraci, která mě provázela celou střední místo obědů a odvézt si nejoblíbenější placku s omáčkou. Pro jistotu jsem si vzala placky dvě, abych měla zásobičku. Vím, že bych se pálivému měla teď spíše vyhýbat, ale i Laurinka dostala několikrát ochutnat, když byla v bříšku, takže i Gustička dostala příležitost se seznámit s touto dobrůtkou. A chutnala jí úplně stejně jako mně.

Pak nás čekalo veliké uklízení v našem domě. Se sestrou jsme se do toho pustily a rozebíraly plno věcí, co se tam dneska už nevyužívají. Bylo to moc fajn, vzpomínaly jsme na stará léta. S každou věcí, kterou jsme našly, jsme měly spojené vzpomínky. Jak jsme všichni měli rozdělené hrnečky podle jejich obrázků, našly jsme plastové barevné kohouty, jež sloužily jako držák na vajíčka na hniličko. Tak jsme se dohadovaly, kdo měl kterou barvu. Vzpomínaly jsme na Vánoce, do čeho jsme nalévali polévku, v čem byl kapr atd. Bylo to na jednu stranu náročné, protože se v domě opravoval kotel, takže se netopilo, ale na druhou stranu to bylo opravdu krásné zavzpomínat si na ty dětské chvilky.

Ze Šumavy jsem přivezla bednu věcí (manžel měl velikou radost, v kuchyni nebylo kam stoupnout :-)), pak jsem si dovezla indickou placku, půl kila anglické slaniny dělané přímo tam u nás a dvacet rohlíků, které jsou bezkonkurenčně nejlepší. Vím, že i kdybych jela jen na pět minut, tak tohle jsou věci, které musím dovézt svému milovanému vždy. Rohlíky a anglickou slaninu. Opravdu „se těším“, že obě holky budou po něm. Laurinka už je teda teď, protože jakmile vidí něco jako slaninu a rohlík, tak slovo „ham“ je nejlepší kamarád a Gustička se z té vůně začne tak moc vrtět, že mi dává jasně najevo „mami chci taky slaninu, šup, šup“.

Ve čtvrtek byl ten můj velký den D. Vychutnávala jsem si nic nedělání, a to celkem asi do půl desáté dopoledne :-), ale i to stálo za to. Pak velký nákup a příprava narozeninové večeře. Na nohou jsem stála převážně celý den. Tak snad mi to válení vyjde příští rok, přeci jen už na to budu mít věk. V ten den jsem u sebe nějak nestíhala mít ani telefon, a tak mi uteklo plno hovorů. Jeden z nich i od mojí sestřičky, která mi volala v jednu hodinu odpoledne, kdy jsem se narodila. Přesně tedy v 13:05, a že opět chtěla zavzpomínat na ten den. Byla jsem třetí v pořadí, sestra byla nejstarší a pak bratr. A ona si hrozně moc přála sestřičku a já to samozřejmě věděla, tak jsem jí vyslyšela a byla jsem tu. A nestalo se nic tak hrozného, jen z té obrovské radosti prý na houpačce houpala bráchu s takovou radostí, že spadl. 🙂 Nic se nikomu nestalo, ale je to vzpomínka, která se často připomíná při mých narozeninách.

A můj velký dárek? Od manžela jsem dostala, nebo možná bych měla napsat, jsme s Gustičkou dostaly, krásný a úžasný šátek na nošení. Jsou na něm zvířátka a hlavně sovy. Byl to šátek, který když jsem viděla, věděla jsem, že patří Gustičce. Myslím, že nebude mít po mně jen ten úžasný nosík, ale také tu moudrost, takže sovy jsou přesně ty pravé. 🙂

Gustička už by měla slyšet a více vnímat. Je to neuvěřitelné, že něco tak maličkého a schovaného už nás slyší, vnímá a miluje. Laurinka si s ní hodně chodí povídat. Ale už pomalu začnu na příchod malé připravovat i ty naše dvě chlupaté slečny. Lola je miluje, už od bříška jsem všechny seznamovala. Vždycky jsem si lehla, vzala jejich packy a dala na bříško. Dneska je Laura schopná si s nimi půl dne vyhrát, smát se s nimi, mazlit. Je krásné ji pozorovat, jak je ve všem dělí. Vždycky jí dám třeba kus chleba a řeknu jen, ať donese pejskům, a ona to sama rozdělí a chápe už tu skutečnost, že jsou dvě a že musí dostat každá. To mi přijde úžasné.

Čtěte také:

• 7 výjimečných věcí, které se dějí ve vašem těle pouze v těhotenství
• Jak na únavu v těhotenství? Železem
• Aromaterapie v těhotenství

I pro budoucí miminko. Že je zvyklá na to, že když jsou dva, tak je správné se rozdělit. Obě fenky jsou úžasné k dětem. Přitom každá úplně jiná. Ta starší měla už i štěňata, ale ona je spíš taková dámička. Moc se k nim neměla. Za to ta mladší, to jednou bude obrovská máma a bylo to na ní vidět už při mém prvním porodu. Tenkrát jsem jela v pondělí ráno do porodnice, kde už na mě čekali, že budou vyvolávat. Ten víkend předtím jsem se snažila dělat vše pro spontánní rozjetí porodu, ale nic nepomohlo. V neděli jsem si tedy vše zabalila a ještě večer tak courala po domě. Všimla jsem si Engie, že je nějaká divná. Normálně ještě v deset večer musela ven, nikdy by nenechala v misce jedinou granuli, natož kus rohlíku apod., a teď bylo něco jinak. Ona jen ležela na pelechu. Misky se nedotkla a ven taky nechtěla. Nějak jsem to neřešila, ale druhý den, kdy už jsem se chystala na odjezd, se mi to už nezdálo. Ani se nehnula. Druhý den nežrala. Chtěli jsme s ní ještě k veterináři, ale už bychom nestíhali porodnici, takže jsme prostě museli nechat, pro mě v tu chvíli „umírající“ Engie doma a jet rodit. Po cestě do porodnice jsem hodně brečela, bylo mi moc líto, že se jí něco děje. A dělo. Opravdu. Rodila totiž se mnou. Byla neuvěřitelná. Ve chvíli, kdy jsem porodila, šla se nažrat ven a začala fungovat zase jako ten praštěný pes. Takže dneska vím, že jakmile Engie přestane fungovat, budu rodit. Byl to ale velmi silný zážitek. Představa, že vás někdo takto opravdu vnímá a dokáže s vámi prožívat všechno kolem. Proto chci Gustičku už nyní začlenit mezi ně, aby ji vnímaly a braly úplně stejně jako Lauru.

Tento týden jsem také absolvovala těhotenské EKG a vše se zdá být v pořádku. Tlak mám lehce nižší, ale jsem radši než mít v těhotenství vysoký. Už ani ne dva týdny a jdeme na veliký ultrazvuk. Moc se těšíme. Uvidíme Gustičku a bude u toho moct být i můj manžel s Laurinkou. Jsem zvědavá, jak se nám malá natočí a co všechno předvede. Tento měsíc od kontroly ke kontrole mi asi zatím utíká nejpomaleji. Stále se snažím vychutnávat každou chviličku, kdy jsem trochu v klidu a mám možnost vnímat jen samotnou Gustičku. Už se v bříšku hodně ozývá a dokonce už jeden kopanec věnovala i tatínkovi. V týdnu jsem si poprvé musela na pár minutek lehnout s nohama nahoru, protože mě nezvykle pobolívalo bříško a měla jsem ho nějaké tvrdší, tak nevím, zda mě zase malinko nebude zlobit tvrdnutí, ale budu doufat, že Gustička bude rozumnější než Laurinka a na nějaké tvrdnutí ani nepřijde čas.

Tak milé maminky, pro dnešek se dobrovolně přiznám, že na mě ze všech stran padá únava. Zřejmě vstávání v půl páté na začátku týdne bylo natolik náročné, že jej musím dospávat ještě nyní. Loučím se tedy se sirkami v očích. Zkuste si také zavzpomínat na dětství, udělejte si pelíšek, teplý čaj, vezměte fotky, předměty a vzpomínejte na to naše nejmilejší období. 🙂

Bára

Bára právě prožívá 19. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?