Zubnička zase nepřišla

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Začalo to nevinně – trochu mě bolel zub, ale jelikož to byla osma „s tou nebudou problémy, nebojte“, nepřikládala jsem tomu zvláštní význam. Jenže v noci se mi už nespalo dobře a ráno vše vygradovalo tak, že jsem frčela shánět zubaře. Otok, teplota, tepání v hlavě, neschopnost otevřít ústa, bolest. Moje zubařka byla samozřejmě na dovolené. Když vás v tomto případě začne v Praze bolet zub tak, že nemůžete vydržet, a je zrovna asi půl osmé ráno, je to dost velká smůla. A problém. Zubní pohotovost totiž funguje od sedmi večer do sedmi ráno. Jinak máte jít ke svému zubaři, kterého tu nemáte. Jiný zubař vás nevezme. A tak jsem se vydala do nemocnice s nepořízenou, pak do centra města a všude jsem četla cedulky: „Zde není zubní pohotovost.“ Až jsem se ve Spálené u posledních dveří, na které jsem nezaklepala, celkem vyčerpaně svalila na lavici a doufala jsem, že zrovna tady už musí být někdo, kdo mě vyslyší. Sestřičce se mě asi podle pohledu zželelo, znovu mi sice vysvětlila, že TADY NENÍ ZUBNÍ POHOTOVOST a že se jinak musí vydržet do sedmi do večera, ale slíbila mi pomoc. Sestřiččino: „Paní je kojící žena a nevypadá to dobře,“ na lékaře zapůsobilo a i přes plnou čekárnu lidí mě posadil na židli (nikoliv na křeslo, tam byl jiný pacient), dal roušku, koukl do pusy a začal se dost nespokojeně tvářit. Rovnou vypsal žádanku na zubní operaci, bez které by mě prý jako akutní případ na stomatochirurgii mezi objednané zákroky nevzali, nebo alespoň ne tak rychle. Velká a snad jediná „výhoda“ akutního zánětu osmičky je asi ta, že se na její vyndání těšíte. Šíleně moc. Čímkoliv bych si v tu chvíli odšroubovala půlku obličeje.

Detaily nepopisuji, ale přes nepříjemné injekce a pozdější rejdění nástroji v ráně a nepříjemné zvuky to bylo vlastně nesmírně úlevné – zbavila jsem se zdroje zánětu a mohla jsem jít za svými dětmi – o ty tady jde samozřejmě hlavně.

S dutinou ústní jsem neměla problém totiž jenom já, ale hlavně náš Tomášek. V neděli si na chatě hrál s kamarádem na písku, jedli kukuřičné křupky z jedné misky a leč oba vypadali zdravě, nebylo tomu tak… Náš malý kamarád skončil v nemocnici o pár dní dříve, než náš Tomášek. Ten se ještě do mého zubního zákroku držel doma s aftózní stomatitidou, což je plná pusa puchýřků. No hnus, to jinak nejde popsat. Přestože jsme se úporně snažili, náš chlapeček chřadnul, plakal a opakoval: „pálí“, nakonec skoro přestal pít. A do toho já přišla totálně bez sil od zubaře. A do toho jsem věděla, že je třeba uchránit Kačenku, takže jsem dokola vyvářela nádobí, Kačenčiny dudlíky, zamezovala mazlení dětí, převlékala poslintané oblečení, převlékala ložní prádlo… a do toho jsem si vyposlechla, jakým rizikem je aftóza pro moji ránu v puse.

Nespali jsme vlastně pár dní – já ponejvíc pro bolest, Lukáš pro péči o synka. Co to šlo, jsem se snažila na kašovité stravě mít mléko a kojit dceru, protože mi bylo vysvětleno, že jediné, co mohu udělat pro to, aby naše holčička tak šíleně neonemocněla, je přikládat ji co možná nejčastěji a chránit ji mateřským mlékem. Vyčerpali jsme se všichni, ale nakonec musel bohužel po pěti dnech snah situaci zvládnout Tomášek do nemocnice pro dehydrataci. Jako doprovod byl hospitalizován tatínek – s ránou v puse jsem byla nebezpečná pro syna i jiné děti a naopak Tomášek pro mě.

Čtěte také:

• Jak připravit dítě na nemocnici
• Výhody kojení pro dítě i pro matku
• Konec kojení kvůli stresu?

S Kačenkou a mou bolavou pusou jsme byly spolu doma tři dny. A nezdálo se mi to lepší, ba naopak, horší a horší. Poprvé jsem se vlastně naprosto vážně zamyslela nad situací maminek, které jsou na své děti samy. Nechápu a smekám! Taková věc se může člověku stát ze dne na den a vůbec nevím, co bych si počala bez vzájemné podpory manžela. A bližních, kteří pohlídali Kačenku, abych mohla chvíli za Tomáškem a abych – si v neděli skočila na pohotovost zase znovu. No jistě – komplikace, infekce, antibiotika, drénování, bolavá čelist a cha – další bolavá osmička. To se zkrátka nedá vymyslet ani jako zápletka do seriálu – když už, tak už.

Každopádně – dnes jsme zase o dost pokornější a spokojení spolu doma. Uvědomila jsem si mnohé – shodli jsme se s Lukášem, jak je skvělé, že je dnes samozřejmé být s dítětem v nemocnici a smekáme před našimi matkami, které za minulého režimu měly své děti v nemocnicích týdny i měsíce a směly je laskavě navštívit ve středu a v neděli v určený čas. Nedovedu si představit, co musely prožívat ony a hlavně děti, naši sourozenci. Pochopila jsem, že moje máma je fajn přítelkyně na telefonu a laktační poradkyně – zkušená a na stejné vlně jako já, vždycky vytáhne radu a hlavně – není to nevyžádaná rada. Dovolená, nedovolená, atakována mými telefonáty mě dokázala uklidnit a pomoci. Uvědomila jsem si, že mateřská intuice funguje skvěle a jinak to vlastně nemůže být – dokázala jsem odhadnout, že Tomáš je už za hranicí stavu, kterou zvládneme sami, i když někteří měli jiný názor. Můj vnitřní hlas, který mi pořád říkal – nene, kojit chci dál a půjde to, se mi vyplatilo poslouchat – v nemocnici mi vysvětlili, že bez mateřského mléka by Kačenka takovou infekci nejspíše dostala taky. Moje mléko teď dávám na radu lékařů jako „medicínu“ po malých dávkách i Tomáškovi. Vlastně musím poděkovat obecně doktorům, protože revmatolog, neurolog, pediatr a dokonce už i zubař, mě v kojení podporovali a byli k němu ohleduplní – tzn. nikdo mě nepřesvědčoval k léčbě, která by kojení ohrozila nebo znemožnila – naopak, je samozřejmé na laktaci brát velký ohled a hledat řešení – a to v dobách, kdy jsem byla malá, prý tak zdaleka nebylo. Uvědomila jsem si, že můj muž byl jediným mužským doprovodem dítěte na nemocničním oddělení t. č. a že vše výborně zvládl i beze spánku, jak jsme na to zvyklejší my-matky.

Mějte zdravé dutiny ústní a kojte, co to jde
Kateřina

P. S. Když vás bolí zuby, nezapomeňte, že máte v domácích lékárnách různé gely, které dáváte při prořezávání zoubků vašim dětem. Hodí se někdy i vám 😛