Výchova nemá být dřina

BATOLE LIVE! ANITA O výchově se často bavím s Tomem a MILUJU jeho pohled. Ztotožňuji se s ním a děkuji Osudu za takového chlapa. Kterému nemusím nic tajit (třeba rozbitou skleničku nebo tři loužičky na koberci). Se kterým nemusím o nic bojovat (třeba v souvislosti s kontaktním rodičovstvím: nošením nebo společným spaním). Který mi nikdy neřekne, že jsem „málo přísná“ nebo že „Anit ROZMAZLUJI“. Naopak.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Ráno protivnější večera

Ano. Dnes to bude tak trochu óda na Toma. Však on si ji zaslouží! Nejen – ale taky díky našim ránům. Zhruba v 6:30 už podesáté toto ráno (a noc) otevřu oči. Po noci přerušované Anitčinými výjezdy za mlékem se vztekem koukám na svou už naprosto probuzenou a radostí zářící dceru. „Hurá. Další báječný den před námi. Co zase budeme dělat zajímavého? Tak honem z postele. Jde se hrát,“ křičí (teda spíš říká nonverbálně + sem tam nějaké slovo, ale mě z toho radostného halekání stejně duní hlava).

„Tome.“ Zatřesu s mužem, který celou noc slastně zařezává. Nechápu, jak může tak spát, když to naše blonďaté stvoření tak trojčí. „TOME!“ Zařvu výhružně, až se lekne i Anit a na chvilku zmlkne. Pak se ke mně šibalsky přidá a společně šťoucháme do táty, až se konečně vzbudí. Stačí mu jeden pohled na mé krví podlité oči a rozšířené nozdry, které dští síru. „Anitko, necháme maminku spát a jdeme si hrát,“ zavelí.

Před osmou se vypotácím z ložnice, pořád ještě trochu „zombie-style“. Ještě potichu vrčím a brblám, proč je Anit v pyžamu. A kde je snídaně. Tom se raději klidí – a dobře dělá. Po dvaceti minutách (během kterých do sebe cpu sacharidy v jakémkoliv skupenství) ze mě všechny negativní pocity vyprchají (no, spíš je vyplaví ten cukr). Zavolám Tomovi (kterého chytím ještě v autě po cestě do práce) a moc mu poděkuji za to, že mě nechal spát! Trochu provinile se k němu lísám a přeji krásný den v práci.

Nebojte. Každá noc není tak děsivě roztrhaná, že se ráno měním ve vzteklého vlkodlaka. Ale dnes to tak bylo (přiznám se, že ne poprvé), tak to zčerstva píšu. Ať nevypadá, že jsem jen sluníčková matka s růžovými biobrýlemi.

O výchově

Zbytek dne už frčím na cukru. Sjíždím se na své báječné Anitce, která mě nepřestává bavit tím, jak se jí líbí každá sekunda života. A sem tam mi dopingovou injekci pošle přes telefon Tom. Ano. Zbytek dne je růžový a úžasný. S menšími krizovými místy, která hned mizí v cukrové vatě toho, co jsem právě popsala.

A pozor. Už se dostávám k podstatě dnešního článku. K tomu, proč vše může pohodově plynout, přestože všechna naše spřízněná batolata právě začínají vzdorovat (a jejich rodiče mají na toto téma spoustu různých vzdorpotvrzujících historek). S Tomem zastáváme k výchově jasné stanovisko: Nemá to být náročné. Nemá nám být proti srsti. Nemá být zdrojem napětí, konfliktů nebo jakýchkoliv jiných negativních pocitů. Já na naše motto občas trochu pozapomenu, ale muž mi headline našeho „dětného života“ znova a znova připomíná. Díky, Tome!

Když jsme byli dva, bylo nám skvěle. Dítětem jsme chtěli tento pocit znásobit. A to se i stalo. A tak si to neděláme těžké. S Anit mluvíme jako s partnerem. Situace, které jdou vyřešit v klidu (a zatím jich byla většina) znamenají jen trochu delší komunikaci než „obleč se, neřvi a jdeme“. Třeba: „Nechceš tuto bundu? Podíváme se, jaké bundy ještě pro toto počasí máme. Navrhni ty, Ani, jak tuto situaci vyřešit…“ Žádné nadávky, násilí, křik, vydírání ani uplácení. Prostě: Pojďme se domluvit. Jde to i s takto malým dítětem. Anit rozumí úplně všemu, co říkáme. A tím, že má svůj názor, jen potvrzuje vlastní osobnost.

Čtěte také:

Partnerský přístup v našem podání není „liberální výchova severského typu“. Snad se nikdo neurazí, že to takto nazývám. Jsem ovlivněna aktuálními zprávami z Norska. Anit nastavujeme hranice. Nejdeme jí naproti ve všem, co si zamane. Slovy zemědělce: Nenecháme sebou orat, ale ani neoráme s ní. Prostě se k ní chováme jako k sobě navzájem – a proto je to tak jednoduché a přirozené. Není to pro nás totiž nic nového.

A teď vůbec nechci, aby to znělo nějak nabubřele. Jakože jsme našli recept na „správnou výchovu“. Ta totiž podle mě neexistuje JEDNA. Každá rodina má svůj styl, přístup, svou filozofii. A jasně – i já mám někdy chuť vykašlat se na diskuzi před otevřenými dveřmi auta a prostě dceru do té sedačky nacpat a jet. Zatím se mi většinou podařilo tomuto krátkodobě efektivnímu (ale jinak odporujícímu všemu, čemu věřím) ponoukání nepodlehnout. Stačilo pár minut a dohodly jsme se.

NAPIŠTE VERONICE DO DISKUZE

Nejspíš bude hůř. Anitka je přeci jen mládě. A může se stát, že „ujedeme“ (teda spíš já – cholerik – než klidný Tom). Na jeden svůj takový přešlap si vlastně vzpomínám. Anit se vrhla do silnice a já ji strhla se slovy: Jsi normální? Pak mě to mrzelo – ne ten strh, ale ta negativní hodnocení obsahující otázka. Takže jasně, že budu dělat a říkat věci, které pak sama vyhodnotím jako něco, co dělat a říkat nechci. Ale zatím se mi tomu daří jakž takž předcházet. Zabírá: Promluva s Tomem, promluva s Anit (vysvětlím jí své emoce a ona pochopí mé rozpoložení), cukr. Jo a sport.

Uf, dnes jsem to teda vzala nějak filozoficky.

Tak zatial. Vaše cukrem řádně vyladěná V.