Ne že bych ty dva roky tak hrotil. Sám za sebe bych ani nevěděl, že nějaké narozeniny mám. Ale byli jsme celkem tři oslavenci: prababi Dáda, můj táta a já. Máma s tátou nechtěli nutit zase všechny jezdit k nám, když tu byli nedávno, a tak jsme se tentokrát přesunuli všichni k babi a dědovi na venkov a slavili jsme tam. Máma kolem toho tolik nevyváděla jako minule s Honzíkem, neměli jsme srandovní čepičky ani balonky a byla to podle mě větší pohoda. Skoro jsem si ani nevšiml, že se něco slaví. Vždycky, když se takhle všichni sejdeme, tak je všude plno jídla. Tentokrát teda byly navíc tři dorty, ale jinak se to moc nelišilo od běžného rodinného setkání. Čtyři děti, hračky kam se podíváš, alespoň dvě tři paralelní konverzace, zmatek, chaos a téměř permanentně nějaká dobrota na dosah. 🙂
Musím se přiznat, že jak se přálo sestupně podle věku, a já tím pádem přišel na řadu poslední, tak už jsem ani nic nechtěl. Jen si hrát a občas si přijít uždíbnout dortu. A najednou se mě všichni ptali, jestli už jsem připravenej na dárečky, holky mi chtěly popřát a začaly natahovat, když jsem řekl, že nechci. Bylo to trochu komický. No nakonec to dobře dopadlo, od všech jsem dostal pusu, rozbalil jsem si pár dárečků (hlavně hračky; nové oblečení s sebou máma nevozila, pochopila, že čas radosti z měkkých dárků teprve přijde). S Honzíkem, Andulkou a Terezkou jsme vyzkoušeli nový náklaďák s tahačem na auta i lego duplo, babičky si mě myslím taky užily dosyta, dokonce jsem se mohl pochovat na klíně i u babi Dády. S ní musím vždycky opatrně, žádné blbnutí, protože má nemocná záda, a když ji ostatní dospěláci nepohlídají, aby se k nám neohýbala, tak se pak nemůže narovnat a dává se z toho dohromady ještě týden. Stejně je ale boží, jsem zvědav na sebe, až mi bude 88! 🙂
Jo a ještě s jednou věcí se musím pochlubit! Konečně mám za sebou první stříhání! 😀 Většina dětí si to teda odbude už kolem roku, jenže já mám vlasy po mámě, a tak jsem až donedávna měl na hlavě jenom takové miminkovské chmýří. Teď už mám ale pořádný vlasy, a tak bylo nutné je ostříhat. Máma mě vzala strojkem, stejně jako bráchu a tátu. Na každého sice používá jiný nástavec, ale všem nám to teď moc sluší. Konečně se cítím jako pravý muž!
Tak se mějte krásně a užívejte si barevný podzim!
Váš dvouleťák Filípek
Jak to vidí máma
Filípkovi jsou dnes dva roky. Je neskutečné, jak rychle to uteklo. Zážitky z porodu mám čerstvé v paměti, jako by to bylo včera. Pamatuju si, jak jsem se smála v sanitce mezi kontrakcemi, když mě zdravotník přesvědčoval, ať si tlačení nechám až do porodnice, že tam to budu mít lepší. Pamatuju si, jak byl Filípek po narození drobounký a maličký – i přesto, že měl o půl kila a pár centimetrů víc než Honzíček. Pamatuju si, jak jsem se přes slzy smála, když jsem asi 20 minut po porodu volala domů Martinovi a místo mě se mu do telefonu ozval Filípek. Pamatuju si Martinovu překvapenou reakci: „No nekecej! To už je venku, jo? Tak já už mám druhýho syna. Ani jsem si nestihl vypít kafe!“ No a v podobném duchu se odvíjejí celé ty poslední dva roky. Ani si nestíháme v klidu vypít kafe (caro).
Čtěte také:
- 10 super tipů na narozeninové oslavy pro vaše děti
- Na koně ve dvou letech – hazard nebo zajímavá aktivita?
- 20 rad pro pohodové cestování s dětmi
A já si při té neskutečné jízdě uvědomuji, co všechno se takové dítě za dva roky naučí… Vyjadřovat svoje přání, postavit jednoduchou vláčkodráhu, zapnout pračku, mít vlastní názor (který se dost často liší od toho mého), vyluxovat po sobě drobečky, o půlnoci dojít úplně potmě z ložnice do obýváku a zpátky, vylézt až na poslední příčku štaflí, osprchovat se (a koupelnu taky), používat nočník, mýdlo i příbor, hlásit zastávky v autobuse, rozdávat pusinky a úsměvy na všechny strany, říkat prosím, děkuju, dobrou chuť a s dovolením, uklidit si po sobě hračky (občas), projevovat náklonnost („mám lád, mami“), skákat v kalužích, utěšovat staršího bráchu, vyprávět říkanky, rozhlédnout se při přecházení ulice…
A co se teprve naučí máma! Vystačit průměrně se šesti hodinami přerušovaného spánku denně, dětský pokoj uklízet jen v sebeobraně, háčkovat, nedobíhat s kočárkem autobus, vařit zdravě(ji), nakreslit vrtulník, unést rodinný nákup, batole a odrážedlo najednou, improvizovat, zavázat tkaničky utíkajícímu dítěti, naslouchat intuici, milovat ticho – to snad ze všeho nejvíc! A čokoládu. 😉
Co jsem se ovšem zatím nenaučila a je to takový můj dluh i vám čtenářům – to je to zatracené auto! Proběhlo pár kondičních jízd po okreskách na jihu Čech, ale neměla jsem zatím odvahu objednat si profesionální kondiční jízdy po Praze, natož si přesunout auto sem a konečně začít jezdit. Snad ještě před nástupem zimy a prvními namrzlými vozovkami stihnu aspoň pár jízd s autoškolou po Praze, aby to přes zimu zase nevyšumělo do ztracena a nemusela jsem na jaře začínat znovu od začátku. Katko, jak jste na tom Vy?
Kromě trojitých narozenin jsme se začátkem října slavili ještě manželovy znovuzrozeniny. Podle všech testů, kontrol a vyšetření je totiž „zcela zdráv“. Už jsme ani nedoufali, že bychom mohli slyšet tak jednoznačný závěr. Od skončení chemoterapie uběhly tři měsíce, během nichž bylo pořád něco a stále se čekalo na nějaké další výsledky nebo vyšetření. Vše se vystupňovalo v polovině září (přesně mezi mými narozeninami a naším výročím svatby), kdy musel Martin na reoperaci. Ani po půl roce se totiž jizva nehojila tak, jak měla, a ani lékaři neznali příčinu. Naštěstí se ale ukázalo, že to byla jen reakce na materiál použitý k šití. Od té doby je klid a já věřím, že už to tak zůstane. 🙂
Tak na zdraví!
Jarka
