Věty, které nikdy neřeknu

BATOLE LIVE! NIKOLKA Člověk si občas pamatuje věty, které slýchával od rodičů jako malý. Od klasického „co bylo k obědu“ až po univerzální „co blbneš“. Říkala jsem si, že tyhle věty jen tak neřeknu. Ha ha. „Co blbneš“ nebo „co děláš“ je u nás na denním pořádku.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Dokonce říkám i věty, které jsem netušila, že jsou možné. Naposledy to bylo: „Nejez ten jogurt zubním kartáčkem.“ Zoubky čistil tatínek a nechal někde položený zubní kartáček. Stáhnout si jogurt z linky, než jsem se otočila od zalévání čaje, už pro Niky nebyl problém. Usadila se u ledničky a celá šťastná se cpala jogurtem pomocí zubního kartáčku. Fakt jsem se musela smát.

Co je u nás velice častá hláška je: „nelez tam.“ „Slez dolů.“ A již zmíněné všeobjímající „co děláš?“ První dvě nemusím asi vysvětlovat. Vyleze na všechno a nejraději u toho ječí „ťap, ťaaaap!“ Což je dobrý, aspoň vím, co má v úmyslu. V takových případech není radno přibližovat se moc rychle. Prostě nevyplašit, aby nezačala utíkat a fakt si něco neudělala.

„Co děláš?“ nebo „nech toho“ je taková jistota. Někdy to zavolám jen tak z koupelny, když mě tam výjimečně nechá na chvilku samotnou a jde něco vyvádět do obýváku. Je to jako to dělal jeden profesor na škole. Stoupnul si při písemce dozadu do třídy a jen tak mimochodem občas křikl na třídu vyděšených studentů: „Dej sem ten tahák.“ Většinou to někdo nevydržel a opravdu do té doby neviditelný tahák donesl. Stejně tak Niky většinou přiběhne a přestane třeba lézt k televizi nebo házet vše, co vidí, za gauč.

A zase ta rýma…

Vánoční nachlazení jsme ustáli bez antibiotik, to lednové už ne. Nikolka prokašlala půlku noci, tak jsme hned mazali k doktorce. Ale když je dítě bez teploty, moc se nachlazení neřeší. Jenže já jako malá na teploty vůbec netrpěla. Právě naopak. Když jsem měla 37,5 °C, tak to už muselo být. Nikolka na tom bude asi podobně. Když je jí hodně špatně má chviličku zvýšenou teplotu a pak se z toho vyspinká. Naštěstí. Nic se ale nemá podceňovat, tak jsme strávily u doktorky čtyři hodiny během dvou dnů. První den byla chudák úplně vyřízená. Unavená, usmrkaná, se záchvaty kašle mi v nosítku napůl usínala. Sestru nenapadlo nic lepšího, než jí rovnou udělat 18měsíční prohlídku. Ta mohla ještě minimálně měsíc počkat. Niky probrečela měření, vážení i dotazování sestry na to, co umí. Bylo mi Nikolky fakt líto, taky bych protestovala, kdyby mě někdo vážil a měřil úplně vyřízenou. Ačkoli má dudlík jen občas na spaní, dala jsem jí ho. Aspoň se na chvíli zklidnila a bylo jí trochu líp.

Čtěte také:

Do toho ale k sestře přišel tatínek s maminkou a půlroční holčičkou. Holčičky na sebe koukaly a já jsem říkala té malé: „Taková budeš za rok.“ A tatínek na to povídá: „No, ale bez dudlíku. To je ošklivý.“ Měla jsem sto chutí mu něco říct. Ale vyřízená tulící se Niky mi v tom zabránila. Co si to dovoluje soudit? Každé dítě je jiné, a kdyby jemu bylo tak zle jako jí, určitě by byl vděčný za něco, co mu aspoň trochu pomůže. Taková blbost, ale mě to vytáčí ještě teď. No prostě takový ten typ pana Chytrého, co ví úplně všechno…

Nikolce každopádně doktorka při druhé návštěvě napsala antibiotika, Protazin na noc na zklidnění kašle a dva sirupy. Návod, jak to všechno do dítěte dostat, už mi ale nedala. Na antibiotika si trošku už zvykla, ale už mi vůbec nevěří, že jí dávám na lžičku čaj nebo že v té kaši opravdu ten hořký prášek není. Večeře tedy včera dopadla tak, že ode mě ze své misky snědla první lžičku kaše s Protazinem a víc už nechtěla. Tatínek ji musel vzít na ruku a jedli spolu bramborovou kaši rovnou z hrnce. 🙂 Tomu říkám úroveň stolování. Ale aspoň, že něco snědla. Je to náš drobek a ta nemoc jí nijak zvlášť nepomohla. Snad bude brzo fit. Už sice dračí, ale i malý nákup ji chudinku celkem vyčerpá.