Rybička uplavala

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Na vysekávání zbývající osmičky jsem měla jít jedenáctého ledna. Ale po Mikuláši se začala nebezpečně ozývat, že jsem byla donucena se objednat na zákrok na čelistní a obličejovou chirurgii dříve, aby se nic nesemlelo o Vánocích. Na zdravotní zádrhele jsem naštěstí zvyklá, že mě už nijak významně netrápí představa lednového vyndavání zapomenutého kusu kořene z dásně ani vzpomínky na bolavý advent, hlavu v ledu, polykání Paralenu (který na toto ale vůbec vůbec nezabírá) ani fakt, že jsem se prakticky vůbec nebyla schopna věnovat dětem a ty jezdily s Lukášem na služební cesty.

Stále trvající březnové počasí dalo tušit, že naše představa Vánoc strávených na zasněžené chatě byla asi trochu mimo. Asi tak od září jsem si to při svém denním snění přehrávala – jeden stromek ozdobený na zahradě, jeden uvnitř, našich osm nohou v pletených ponožkách opřených o dřevěnou ochranu krbových kamen, pohled do ohně, cukroví a absolutní klid – na to jsem se moc těšila.

Děti by mohly mít možná hezčí zážitky než během Vánoc strávených v pražském dva jedna. Jenže kromě velikonočního počasí přišly problémy se zuby a jistá rizikovost. Po dvou cyklech „je to mnohem lepší – je to horší – pohotovost – dočasná úleva – je to mnohem lepší – je to horší – další řešení zubařem (tentokrát ještě jiný zub) – úleva“ jsme se rozhodli pro jistotu zůstat v Praze, protože jsem byla naprosto nevyzpytatelná! A navíc mi chyběla energie připravit na chatě vše jaksepatří.

Pomalu jsem začala být ve větším klidu, ale Lukáš po vícedenní totální péči o děti na úkor práce musel zase začít fungovat ve firmě, že uvítal nápad jet na dva dny ke kamarádce do velkého domu. A tam jsem přenesli náš pražský chaos a na každý metr čtvereční tři hračky a něco dětského hluku. Pomalu jsem se tam probrala ze své letargie a s kamarádkou jsme zvládly upéci opravdu hodně cukroví. Děti zrůžověly venkovskou procházkou, dostala jsem adventní náladu a začala jsem mít lepší pocit, že jsem konečně schopná se dětem věnovat. Šli jsme spolu všichni tři do vany, kam by se vešlo ještě určitě několik dalších dětí nebo sto hraček. A usínání v jiném prostředí bylo zvlášť kouzelné – veliká postel a dvě haptické děti nalepené na stěně. Jako matka jsem tady dost selhala, protože jsem zapomněla dole v domě Boba s Bobkem, bez kterých spal Tomášek poprvé. Usínající dítě se mi nechtělo opustit, tak jsem si řekla, že to zvládne bez kámoše. Jenže už skoro spící celkem prudce objal místo králíka sestřičku a nepustil. Vypadali oba spokojeně, tak jsem je nechala spinkat a šla zase dolů péci.

Asi po dvou hodinách se ozval silný Kačenčin jekot. Obávala jsem se, že spadla z postele, ale jenom se chudák snažila přetočit na bříško a bratr objetí nepolevil, přestože mu křičela do ucha. Po mém zásahu a úlevě dcery Tomáš stiskl znovu – tentokrát nohy a kupodivu tak vydržely děti spát do dalšího Káčina kojení. A pak jsme to už zvládli s Bobkem.

Dodnes je mi líto, že jsem si nemohla situaci vyfotit – spokojený spící syn držící láskyplně svou sestru, která je vzteky bez sebe a nemá dost síly udělat si spaní pohodlnější. Domů se Tomášek těšil na rybičku. Obě děti civěly na naše koupelnové akvárium a tak nějak tušily, že dneska se koupat nebudou a že je něco jinak. Vánoční zážitek jsme dětem poskytli a teď zbývalo vymyslet, jak dětem vysvětlit, co se stalo s kaprem. Jak to tak bývá – někdy se zabýváme věcmi zbytečně. Než jsem stačila vydrhnout vanu, přišel Tomáš a prohlásil, že rybička uplavala. A od té doby krčí rameny.

Další večer po koupání děti chvíli zkoumaly odlivku – Tomášek vyvolával rybičku a Kačenka jen tak hučela. A od té doby chce syn koupit rybu novou, jenže červenou. A já děkuji osudu, že mu vnukl nesplnitelné přání a přírodě a prodavačům kaprů za to, že kádě s červenými kapry hledáme po ulicích marně. Taky bych si tak snadno chtěla vysvětlit každého brouka v hlavě! Tu dětskou schopnost jsem už bohužel ztratila.

Čtěte také:

• Budeš mít bratříčka nebo sestřičku
• Jak vést dítě k samostatnosti
• Uspáváme batole 

Během vyhlížení Ježíška s dětmi na parapetu jsem se nechala unášet dětskou bezelstností. Ale tento nádherný rodičovský zážitek jste prožívali určitě taky. Opravdu to zatím byly nejhezčí rodinné Vánoce. Tuším, že příští rok budou ještě lepší, protože vnímám, že rozdíl mezi tím, jak Vánoce prožívá roční a dvouleté dítě, je celkem dost velký. Kačenka se dala strhnout Tomáškovým údivem i tím, jak Ježíškův zázrak vnímal on.

A naše malá? Obávám se, že má Vánoce silně spojené s cukrovím. Miluje jídlo odjakživa. A od kamarádky jsem se vrátila s několika krabicemi cukroví. Jenže jsme museli Kačenku silně krotit a všechno mi přijde minimálně trochu špatně: jíst sama cukroví a upírat ho dceři, dávat ročnímu dítěti tolik sladkého (i když je skladba proložena zdravějšími či až vyloženě zdravými verzemi), jíst cukroví potají, schovávat ho, dělat, že neexistuje… Spíš mě asi trápí moje pokrytectví. Anebo opakující se historie? Ty jez – ty nejez. To už tu bylo a asi ještě bude. Sama jím něco, co mi úplně neprospívá. Ale já jsem kvůli zubu zhubla. Nedejte si dobrotu po několika dnech na nápojích, ledu, kašičkách… Můžu, já můžu, říkala jsem si. A ozývalo se svědomí. Když vidíte dítě, které dokáže být ještě o něco šťastnější, když mu dáte vanilkový rohlíček nebo makový trojúhelník, co uděláte? Dáte? A co bych měla udělat s tím cukrovím, které ještě zbývá a není ho málo? Pozvat další návštěvu? A já jsem kvůli zubu zhubla. A Káťa spí. Můžu.

Mějte pěkný Silvestr a do nového roku ať vám a vašim dětem připlave hlavně dost zdraví.

Kateřina