Nevím, koho napadlo fotit tak malý dítě, jako jsem já, v profesionálním ateliéru. Tam je tolik věcí, rekvizit, hraček a tak krásná herna s kobercem a stolečkem a židličkami a spousta autíček, jaká doma nemáme… No přece si vážně nikdo nemyslel, že půjdu dobrovolně pózovat do vedlejší místnosti, pryč od hraček a stolečku? Aha, myslel… No tak tím se to vysvětluje.
Když jsme tam přijeli, měl jsem docela dobrou náladu, těšil jsem se, že jdeme na plavání nebo do školky k Honzíkovi – tam se mi líbí a znám to tam. Jenže jsme přišli někam, kde jsem byl poprvé, byly tam nové tety (hned tři!) a chtěly se se mnou kamarádit a nebyly tam kromě bráchy jiné děti, na které by se mohly zaměřit, abych si jako nenápadně zdrhnul k těm hračkám a mohl dělat, že tam vlastně vůbec nejsem. Jak jsem pochopil, celé focení mělo být hlavně o mně!
Navíc na mámě bylo poznat, že je trochu nesvá z toho, že se máme všichni fotit. Určitě chtěla, aby to šlo jako po másle a my hezky spolupracovali. Dovezla s sebou velikánskou tašku oblečení na převlečení, dokonce pro nás s bráchou udělala takové čertí růžky na čelence, jako že to bude náramně vtipná předvánoční fotka… Táta její nadšení tak úplně nesdílel, vsadím se, že role taxikáře by mu bohatě stačila. Nejlíp vlastně spolupracoval brácha, asi si to nacvičil s tím foťákem, co má doma. Usmíval se na povel, nechal se různě převlíkat, povídal si s paní fotografkou a byl roztomilost sama. Dokonce si potykal se Sandrou, která nás měla na starosti. Byla moc milá a krásná, viděl jsem, že se bráchovi fakt moc líbí.
Zato mně se představa focení, ať už společně, nebo sám, vůbec nelíbila. Zatímco teta fotografka se snažila vyfotit nějaké fotky mě a bráchy, teta vizážistka dělala z mámy modelku. Máma seděla na takové vysoké židličce, asi abych za ní nemohl a nerušil, a ta teta jí dávala na obličej různý věcičky. Podle mě vypadaly všechny úplně stejně, hafo různých houbiček a štětečků, kterými mámě lechtala obličej. A máma pak vypadala úplně jinak než doma!
Měla výrazné oči, namalovanou pusu, sametově hebký obličej a nakonec i krásné natočené vlasy. Úplně jako princezna! Chtěl jsem si to všechno prohlídnout a osahat, ale to mi máma nedovolila, že prý bych jí to rozmazal nebo co. A pak po mně chtěla, ať se hezky usmívám do foťáku. Tůdle! Všichni se porůznu snažili mě na něco nalákat nebo mi něco slíbit, abych aspoň chvilku poseděl tam, kam mě chtěli posadit, nebo abych se usmíval, jenže mně to celý přišlo takový nepohodlný a chtěl jsem si jen hrát s těmi autíčky v herničce. A po dvou hodinách už jsem prostě jen chtěl domů. V autě někdo hned po vyjetí zhasnul, a když jsem se vzbudil, byl jsem doma na gauči a venku byla úplná tma. Možná se mi to celý jenom zdálo???
Tak páčko!
Váš Filípek
Čtěte také:
- Jak uhlídat malé dítě? Jako mléko na sporáku!
- Jak přežít dětské PROČ?
- Jak vybírat funkční oblečení pro nejmenší
Jak to vidí máma
Pokud vám název dnešního článku připadá mírně nekoherentní a navíc vám i něco připomíná, tak obojí je správně.
Je pondělí večer (vlastně skoro půlnoc), sedím u počítače, klofu dnešní příspěvek a dopuju se čokoládou. A taky asi ještě stále trochu rozdýchávám to nepříliš povedené focení z minulého úterý.
Organizace ze strany Fotopromě a Babywebu byla jako vždy excelentní, jen já jsem nějak žila na růžovém obláčku, že focení s dětmi bude stejná pohodička jako před dvěma lety focení těhulkovské. Chyba lávky! Jak už víte, Filípek bojkotoval prakticky celé dvě hodiny času rezervované jen a jen pro něj. Pokud stál v ateliéru na potřebném místě, určitě to bylo zády k objektivu. Pokud se otočil čelem, tak jen proto, aby začal řvát a zdrhat. Přiznávám se bez mučení, že mi to bylo hodně líto, chvíli jsem byla fakt hodně naštvaná. Na Filípka, že si vůbec neváží toho, jak skvělá příležitost to pro nás je nechat se vyfotit v tak krásném prostředí. Na Honzíka, který téměř nepřetržitě mluvil. Na Martina, že tam nejel stejně natěšený jako já (přitom byl fakt úžasný a Filípka se snažil všemi možnými způsoby motivovat ke spolupráci). Ale nejvíc na sebe, že jsem měla taková očekávání a takové nároky na ty naše dva vlastně ještě docela malé kluky. Připadalo mi, že tam hrozně mrháme časem a talentem hned několika lidí, a přitom je výsledek v podobě aspoň několika pěkných záběrů tak strašně nejistý! Jsem tedy opravdu upřímně zvědavá, jak fotky dopadnou.
Nejvtipnější na celém focení snad byla skutečnost, že asi hodinu po něm začínala u Honzíka ve školce pravidelná podzimní výpomoc rodičů s úklidem školní zahrady. Loni jsme kvůli nemoci chyběli, o to víc jsem se tedy těšila na letošní hrabání listí. Když nám ale oba kluci po focení vytuhli v autě a po cestě jsme navíc ještě nabrali zpoždění, nechala jsem rozespalého Honzíka, úplně tuhého Filípka a vyčerpaného Martina doma a na školní zahradu vyrazila sama. V pracovním oblečení, s batůžkem na zádech, s pracovními rukavicemi a ve večerním líčení. 🙂 Doufám, že aspoň na fotkách ze školní zahrady budu tedy za tu Filípkem zmiňovanou princeznu.
Vaše máma bez oprátky
Jarka
