Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
Rodinná oslava
Minulý víkend jsme strávili na Moravě a uspořádali rodinnou oslavu Anitčiných a Tomových narozenin. Mí dva Blíženci to už prostě mají spočítané – slaví spolu. Sešla se celá užší rodina plus starka Vlasta (Tomova babička ze Slovenska). Chyběla jen moje sestra Týna, která byla nemocná. Mrzelo mě, že nemohla řádit s námi, protože letos se oslava obzvlášť povedla!
Party jsme uspořádali u našich v domě a zahradě. Jako vždy na Anitčiny narozeniny trochu poprchalo, ale bylo teplo a občasné přeháňky vystřídalo teplé slunce, takže jsme si dosyta užili: grilování, hraní s Anit, hraní naší tradiční rodinné hry Melki, povídání a pití. Oslava ve stylu aperol spritz (pro dospělé) utekla jako voda a ani jsme nestihli promítnout fotky z dovolené na Kosu.
Anit dostala zvukové pexeso a bagr (o ten si řekla, když jsme jí už popadesáté četli knihu Jakub a Jáchym a Jakub v jedné kapitole jezdí s bagrem, no zatím si s ním ale ani jednou nehrála :-)), tříkolku s helmou (do které asi bude muset ještě malinko dorůst), maňásky a miniaturní hrníčky s konvičkou (to je teď u nás hračka TOP 1) a taky oblečení a kosmetiku. Zkrátka, moje idea jednoho dárku za každou rodinu se sice nevyplnila, ale Anit na oslavě zvládla svou pozornost rozdělit mezi všechny nové hračky a vydováděla se až až.
Lampiony štěstí
Když se Anit narodila, zavedli jsme tradici. Na lampion štěstí jsme napsali přání (jako sudičky), které jí dáváme do vínku. Ten původní jsme uchovali a na narozeniny vždy vypouštíme tolik lampionů, kolik je Anit let. Loni letěl jeden. A letěl krásně. Letos se ale naše romantická tradice málem proměnila v drama.
Připravila jsem dva lampiony a jeden náhradní, kdyby se něco nepovedlo. Jenže ono se nepovedlo všechno. Ani jeden z lampionů nevyletěl do výše. Dva shořely na naší zahradě a třetí po velkém úsilí sice kousek vystoupal, ale skončil na nedalekém smrku. Všichni jsme se modlili, aby ho nezapálil. Naštěstí bylo po dešti, takže po chvíli uhasl. Ale adrenalin mi na chvilku stoupnul.
Domluvili jsme se, že příští rok raději nahradíme lampiony balonky naplněné heliem. Tak jsem zvědavá, jestli nám to – dramatickou událostí podtržené – rozhodnutí vydrží.
Moje „okno“
Omlouvám se, že na chvíli odbočím od Anit, ale tohle sdílet musím. Nejprve bych ráda vysvětlila termín „okno“. Před měsícem a půl jsem přestala kojit. Takže téměř po třech letech bez kocoviny právě prožívám období „okna“. Časového úseku mezi ukončením kojení a dalším (doufejme) otěhotněním. A tohoto okna si chci pořádně (nebo aspoň trochu) užít. Ať další tři roky závistivě nešilhám po sklenici vína.
S Tomem jsme se domluvili, že pokud pojedeme na nějakou „akci“ (ne, že bychom jezdili nějak často), bude nazpět řídit on, abych si mohla dát pivko nebo víno. Jenže já se za ten měsíc a půl ani jednou neopila! Dovolená byla sice pěkná alkoholická průprava – s all inclusive programem jsme si udržovali mírnou hladinku celý den (pozor, speciálně pro obdivovatele norského systému píšu: na střídačku! Samozřejmě, že o dvouleté dítě se nestaráme pod vlivem! :-)).
A tak oslava Anitčiných a Tomových narozenin byla výborná příležitost konečně trochu propláchnout játra. Tom sice něco brblal ve smyslu, že to jsou přece jeho narozeniny a že pařit by měl jít on. Nakonec se mi ho (společně s Anit) podařilo uspat k hlubokému spánku a o půl jedenácté jsem byla ready. Matko, bary volají!
Čtěte také:
Tour de Vyškov. Pokoříme DVA kluby!
V tomto momentě musím zmínit obrovskou roli mé úžasné švagrové Miki. To ona mě vytáhla, když už jsem váhala, jestli to nevzdat. A po celém dni míchání aperol drinků a hraní si s Anit věřím, že toho měla taky plné kecky a raději by se viděla v posteli. Ale ona ne! Přijela pro mě plná energie taxíkem a vyrazily jsme spolu na (sice krátkou, leč o to intenzivnější) Tour de Vyškov.
„Moje“ město se ale od mých teenagerovských let změnilo. Kluby, do kterých jsem chodila, byly buď zavřené, nebo pořádaly punk-party (a zase všechno ve svém „okně“ zažít nemusím). Nejprve jsme tedy zamířily do klubu v parku. Prázdnotou zející místnost bez hudby a milá číšnice, která nám nenásilně vnutila dvě mojita. Inu, proč ne. Aspoň pokecáme. DJ prý přijede v jedenáct, ale lidi začínají chodit až po půlnoci – zasvětila nás do tajů místních zvyklostí. A co chudáci puberťáci, kteří musí být do jedné doma (teda aspoň za našich časů to tak bylo), ptám se?
Po vyexování mojita voláme znovu taxi (na chození po Vyškově už jsme staré a spěcháme :-)) a razíme dál. Taxikář nám doporučuje jediný klub, ve kterém to prý žije. Nikdy jsem v něm nebyla. Upozorňuje nás mile: „Ale holky, vy tam budete nejmladší. Tam chodí už starší pardálové, slečinky.“ Opilecky se se svou sedmadvacetiletou švagrovou smějeme a necháme ho myslet si… kolik nám vůbec tipuje? Nesouvisle to z něj taháme zbytek cesty. Taxikář je ale gentleman a jen se šťuří. Pak nám dá své číslo, ať zavoláme, až budeme chtít jet dál.
V druhém klubu to žije o poznání víc. Na parketě jsme sice občas samy, ale to nám – po posilnění se vodkou a red bullem – vůbec nevadí.
Jak se pozná matka „v okně“? Tančí na hity, na které by normálně netančila. Tančí šíleně, odvázaně a u toho ještě zpívá. Tančí, jako by to byl její poslední tanec pod vlivem (což na pár let dost dobře může být). Ona netančí, skáče. Výská. Vyvádí. Směje se. A vůbec, chová se jako puberťačka utržená ze řetězu. Švagrová Miki solidárně drží krok.
Nejmladší v klubu nejsme. To rozhodně ne. Spíš naopak. Leč naše vláčné pohyby a přítmí asi všechny mate. Vyhazovač nás přijde „zkrotit“: „Holčičky, tady si nedávejte to pití a trochu se mírněte.“ Shodujeme se, že je čas jít. Chci domů. Spát.
Jak se pozná matka „v okně“? Řádí intenzivně, ale brzo má dost. Mám dost. O půl jedné jsme doma jako na koni.
Mí dva oslavenci zařezávají jak dřeva. Trochu se mi motá hlava a z energy drinků buší srdce. Chvíli sleduji mé dvě blonďaté hlavy a usmívám se. Jsem opilá. Jsem zamilovaná. Je mi fajn. A svůj první velký flám od otěhotnění jsem si – přes alarmující vyškovské poměry – moc užila. Díky Miki!
Oslava s kamarády
Abyste si ale nemysleli, že jsem nějaký ožungr a flámař – od vyškovské spářky se zase držím na uzdě. Druhá Anitčina oslava proběhla ve vší počestnosti bez kapky alkoholu. Slavilo osm dětí v jedné pražské herničce – sedm holek a jeden kluk. Děti, se kterými jsme se seznámili na cvičení pro miminka (později pro batolata) a s jejichž maminkami (a některými tatínky, teď po oslavě už je známe skoro všechny) jsme se spřátelili.
I tato oslava dopadla parádně. Balonky, jídlo včetně dvou luxusních dortů (díky, Terezko) a dalších slaných i sladkých mňamek (díky snad všichni kromě mě, vždyť víte, že v tomto směru jsem trochu neschopná :-)), spousta atrakcí, hudba. To vše a taky plno štěbetání, smíchu, veselých i vážných většinou útržkovitých a nedokončených konverzací. Děti se bavily a herničku jsme – díky tropickému počasí – měli celou pro sebe. Myslím, že máme na co vzpomínat. A jak slavíte narozeniny svých mrňousů vy? Jste pro velké party?
Vaše „matka v okně“ V.
