Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
Na Štědrý den jsme si užívali pohodu doma. Dopoledne jsme společně zdobili vánoční stromeček. Napřed si máma hrála snad hodinu a půl se světýlky, pořád nebyla spokojená, jak jsou na stromečku rozmístěná. My už jsme s bráchou natěšeně běhali kolem s ozdobami a chtěli věšet a ona nás pořád vyháněla, že ještě ne.
Když už to konečně šlo, tak už mě to moc nebavilo a chtěl jsem si jít hrát. Nakonec mě ale přilákaly ozdobičky zvonečky, hezky to cinkalo a to se mi moc líbilo. Několik jsem jich shodil na zem, máma pak nemohla najít spadané háčky a taky si nepamatovala, kde byly zvonečky původně pověšené… hrál jsem s ní tuhle hru vlastně celý den: Ozdoby tak postupně měnily svou pozici na stromečku a ten se díky tomu pořád měnil. Kromě malých červených zvonečků jsme stromek zdobili ještě slaměnými ozdobičkami, červenými kouličkami a bílými ozdobami, co jsme vyráběli s mámou z takového těsta, co se nejí. Musím sebekriticky přiznat, že se nám vánoční stromeček moc povedl. A jak krásně svítí! Kam se na něj hrabou všechny krásné stromečky, které potkáváme už celý prosinec venku cestou do školky.
Pak jsme se cachtali ve vodě, kterou dala máma do skleněné mísy na stůl. Plavaly v ní taky ořechové skořápky se svíčkami. Nevím, k čemu je to dobré, ale byla švanda šplouchat rukama, až se lodičky kymácely a ta mámina se celá zaplnila vodou. Moje svíčka hořela ze všech nejdéle. Brácha si tu svou zhasnul, tátovi hořela skořápka a mámina svíčka hořela i ponořená ve vodě, dokud neuhořela až na hladinu, pak zhasla taky. Škoda, že další skořápky máma někam schovala, že prý zase až za rok. No ale dneska jsme dostali nějakou roborybu, tak jsem na to zvědavý, až ji dáme na koupání do vany. To by mohla být ještě větší legrace než svíčky ve skořápkách. A určitě to nebude tolik pálit.
Z nějakého podivného důvodu máma nevařila nic na oběd. Jako bych to tušil, dal jsem si už ráno ke snídani tři plátky vánočky, kterou jsme s mámou pekli den předtím. Byla z nás asi trochu zoufalá (máma; no vánočka možná vlastně taky), protože jsme jí chtěli pomáhat válet ty dlouhé žížaly z těsta, jenže nám to nešlo a pořád jsme to spíš uplácávali. A když pak měl Honzík s mámou plést, tak to pletl tak, že to máma musela trochu předělat. Ale vánočka se nám moc povedla. Do dalšího dne zbylo jen tak s bídou na snídani. Pak jsme místo oběda dostali ochutnat bramborový salát, to mi moc nejelo a dal jsem si radši znova tu vánočku. No a večer už jsem měl takový hlad, že jsem snědl celou jednu porci ryby, zajedl jsem to perníčky (se salátem jsem si to fakt nerozmyslel) a těšil se ke stromečku.
Ježíška dělal Honzík – četl jmenovky a roznášel nám dárky. Dostal jsem jich ani nevím kolik, ale hned s tím prvním jsem si hrál tak dlouho, že si ostatní mezitím všechno rozbalili a prohlédli a já měl pořád jen ten jeden rozbalený dárek. Ale nedivte se, byl to totiž parádní bagr! A bagr jsem doteď žádný neměl. Pak jsem ještě dostal traktor s radlicí a batůžek. Bohatě mi to stačilo. Brácha hned jako první rozbalil svítící glóbus a taky to vypadalo, že se kvůli tomu na další dárky vůbec nedostane. No ale pak se vzpamatoval a užil si i ty ostatní. Má nový batoh do školky, knížku pohádek od jedné máminy kamarádky, malého solárního robota a ještě nějaké další věci, co vůbec nevím, k čemu jsou. A to nebylo všechno! Druhý den jsme jeli k babičce a dědovi a tam se pokračovalo!
Taky tam byl stromeček, světýlka, hromada dárečků a společné rozbalování. Akorát že nás tam bylo celkem 11, tak to byl trochu šrumec. Vždycky mluvili aspoň tři lidi najednou a křičelo nejmíň jedno dítě (nejčastěji asi já). Naštěstí jsme ale vyrazili na procházku, provětrali se trochu venku, odpočinuli si od Vánoc a pojezdili na klouzačce. V softshellkách od mámy to na ní pěkně sviští. Jednou mě babička nestihla včas chytit a já jí naboural nosem přímo do kolene. Au, pěkně to bolelo.
Na Štěpána už jsme tam byli bez sestřenic a strejdy s tetou, tak to bylo trošku klidnější, s Honzíkem jsme si pořádně užili novou stavebnici a prababi Dádu a taky babiččino cukroví (máma zapomněla svoje perníčky doma, tak jich tu teď máme zásobu až do Tří králů). No a v úterý jsme jeli všichni společně na setkání celé velké rodiny, sešlo se nás celkem dvacet lidí, z toho osm dětí. Naštěstí mají děti tety Hanky tak velký pokojíček s hračkami, že by mohl směle konkurovat dobře vybavenému dětskému koutku nebo mateřskému centru. Tam jsem byl jako v ráji! Ani domů se mi nechtělo. 🙂
No, a tím Vánoce skončily a my se těšíme na ty příští. To už budu velký kluk!
Tak se mějte krásně, užijte si dárečky a zase někdy… 😉
Váš Filípek
Čtěte také:
- Jak vybírat funkční oblečení pro nejmenší
- Nedejte bacilům šanci aneb Jak podpořit dětskou imunitu
- Kdo si hraje, nezlobí… a hodně se naučí
Jak to vidí máma
S koncem roku většinou přichází potřeba bilancovat a hodnotit, co se povedlo a co méně, jaký ten uplynulý rok vlastně byl a co si přát nebo oč usilovat v tom nadcházejícím.
Ani já to nemám jinak. Letošní rok byl pro mě asi zatím fakt nejtěžší. Hodně náročný, vyčerpávající, po psychické i fyzické stránce. A asi jako připomenutí toho, že pořád ještě neskončil, ozvala se Martinova špatně se hojící jizva přímo symbolicky na Štědrý den večer. Naštěstí nešlo o nic závažného, ale již druhá širokospektrá antibiotika během jednoho měsíce a trochu nešťastné pokrčení ramen ošetřujícího lékaře v nás nevyvolávají zrovna optimismus a víru v brzké zlepšení situace. Začínám se smiřovat s tím, že nám tahle kapitola života přeleze přes Nový rok a bude strašit přinejmenším ještě na začátku roku 2017. A přitom bychom tak rádi udělali onu pověstnou tlustou čáru a začali se soustředit na „lepší zítřky“. Třeba nějakou pěknou rodinnou dovolenou bychom si rádi naplánovali. Ve hře je hned několik variant, ale zatím žádnou nemá smysl nějak konkrétněji plánovat, dokud není jasné, jak se to zdravotně vyvrbí a jestli už tedy konečně budeme mít od vleklých pooperačních obtíží pokoj. Nejvíc to samozřejmě sužuje Martina, ale v konečném důsledku to ovlivňuje celou naši rodinu.
A tak mám do nového roku vlastně jen jediné přání: Abychom byli všichni zdraví. Všechno ostatní se totiž vždycky nějak udělá. A s tím souvisí i moje předsevzetí: Nenechat se rozhodit tím, když věci nejdou podle očekávání, a umět se radovat i z maličkostí, které se podařily a daří.
Do nového roku vám ze srdce přeju zdraví, radost a spokojenost, hojnost lásky a vnitřního naplnění! Ať se vám daří soustředit se na to dobré!
Jarka
P. S.: Filety z aljašské tresky, o kterých jsem slíbila napsat minule, předčily naše očekávání! Klukům i nám moc chutnají, úprava je rychlá a jednoduchá a maso skutečně kvalitně zpracované. Společným rodinným předsevzetím, na které se všichni moc těšíme, je tedy zdravá rybí večeře dvakrát týdně. To hravě dáme. 😉
