Nějak mi vyrostly!

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Jak můžu vnímat všechny ty změny a co se to vlastně všechno děje, když jsem v tom každý den celý den a stále dokola? Jistěže teoreticky vím, jak se skládá souvětí. Kdyby mi některý student napsal do slohovky tolik ukazovacích zájmen, jako jsem napsala před chvíli směle já, minimálně bych ho upozornila na jeho neumětelství. Jenže co se to vlastně dělo? „To“ jsem na těchto stránkách s vámi sdílela asi v devadesáti článcích a dva a půl roku. Moje mateřství – asi.

Děkuji za možnost se nejdříve jednou týdně a později jednou za 14 dní zastavovat a zaznamenávat mé osobní prožitky. Jednou mé děti dostanou minimálně těchto devadesát deníkových záznamů nebo na ně někde narazí. A s Lukášem už máme jasno, co dostanou k nějakým pokročilejším narozeninám nebo až jednou odejdou od nás jako od rodičů za vlastními samostatnými životy. Pracujeme na tom a moje blogování je jedna, možná jen malá část.

Jana Truksová mě vyslyšela a po mé těhotenské rubrice tu mou pojmenovala Máma LIVE namísto Mimi LIVE, která měla nést Kačenčino jméno. Máma LIVE mi snad seděla. Určitě se dnes chci zdržet patosu, protože emoce, kterou jsem zde ještě neotevřela a kterou jsem si schovala pro můj poslední blog na Babywebu, je jiná. Nechci se ani opakovat, sumarizovat a připomínat nějaké úseky nebo okolnosti mého mateřství.

Co jsem zamlčela: Letos v březnu jsem prodávala tandemový kočárek po dětech. První věc, jíž jsem posílala po nich do světa. Všechno ostatní pořád mám. Přijela sympatická mladá paní s manželem, kteří kočárek chtěli pro v pořadí třetí a čtvrté dítě. Překvapeně jsem na ně pohlédla a otevřela pusu, jenže mě paní ihned zarazila slovy, ale i smíchem: „Ne ne, nic mi radši neříkejte.“ Prožívala podobné, co jsem prožívala já, když jsem čekala Káťu – neustále se vyrovnávala s reakcemi okolí prý. Dobře to znám. Tehdy jsem si začala vážit každé spřízněné duše, která mě podporovala, měla pochopení, neustále mi neříkala, jaký jsem blázen a neudílela nevyžádané rady. Mnohé jsem našla právě díky blogování a komentářům čtenářek. Každý z několika osobních rozhovorů lehce navázaných někde na ulici nebo v Revmaťáku právě díky psaní mě dokázal dost povzbudit. Ještě hůře jsem nesla reakce po narození dcery – ty byly ještě četnější – „reprodukci máte vyřešenou“ a „dokonce ideálně“ – rozuměj – máš kluka a holku, tak skvělý! Hotovo!

Jenže já hotovo necítím.

Odjakživa jsem chtěla tři děti, ale asi tak stejně moc jsem chtěla být dětská zdravotní sestra nebo učitelka nebo novinářka. Dětské sny. Dneska už vím, že některé se splnit můžou. Odjakživa jsme s Lukášem mluvili o třech dětech, spíš snili o větší funkční rodině. První neúspěšné těhotenství mě dost položilo, protože jsem se bála, že jde o daň mé nemoci a že moje mnohaměsíční chození o berlích a dál se propadající zdraví nebude to nejhorší, co se mi kdy stalo. Rychle po sobě přišly obě děti, totální rodičovská euforie, občasná únava a s ním také místy nesnesitelné ticho. Téměř každý z našeho okolí považoval naše rodičovství za naplněné.

Čtěte také:

• Druhé dítě? Neuspěchat ani nepromeškat
• Jak uhlídat malé dítě? Jako mléko na sporáku!
• Jak vést dítě k samostatnosti

Když máte roční dítě a novorozeně, skutečně asi není na místě vést debaty o dalších možných dětech. Jenže ještě během šestinedělí mě zcela a Lukáše celkem dost zasáhl dokument o adopci. Brečela jsem taky proto, že jsem v jednom z adoptovaných dětí vystupujících v dokumentu našla svou studentku a dojalo mě, do jakých rukou se dostala, jak byla bystrá, milá a milovaná. Když jsme jeli ukázat Káťu do domova důchodců mojí babičce, všimli jsme si dětského domova hned vedle. Tehdy jsme si řekli, že budeme o tomto řešení rozšíření rodiny přemýšlet a že je to dost vážné rozhodnutí, které musíme prověřit časem. Časem se víc mlčelo, než přemýšlelo tímto směrem. Z úžasně hodného ležícího miminka se stala živá slečna a Tomášek byl pořád ještě neřízená střela. Loňské září bylo asi nejtěžším obdobím našeho sourozeneckého tandemu především co do fyzického zvládání. Tehdy nastalo definitivní ticho, které jsem prožívala s každým vyřazeným oblečkem po Kačence. Nedokázala jsem ho poslat dál mezi kamarádky ani prodat, protože jsem měla pocit, že ještě na někoho čeká. Tak jsem nenápadně začala vakuovat, stejně jako jsem se snažila nevytvářet jakýkoliv nátlak v nejasné situaci.

Touhu po třetím dítěti jsem řešila s kamarádkami a sestrou. Vesměs mi rozuměly. Vedla jsem vnitřní dialogy sama se sebou a snažila se nastavit si hlavu jinak – nejsem zdravá, mám 2 zdravé děti, měla bych být pokornější. Na druhou stranu mi revmatoložka fandí a říká, že bych měla být pořád těhotná nebo kojící, protože tento stav paradoxně přinesl remisi onemocnění. Bechtěrevova choroba není aktivní, neberu léky, nenastoupila jsem zpět na biologickou léčbu, po císařích jsem se zotavila… Nechávala jsem vše plynout a dál balila oblečky do krabic, kdyby třeba byla moje intuice vyslyšena. Až se takhle jednou vydáme s Lukášem a dětmi na delší procházku a mluvíme a mluvíme a on se mi přizná, že vypůjčenou ergonomickou vaničku po Kátě, kterou nám její majitel dovolil poslat mezi další matky, nikomu nedá a zabalil ji do krabice do sklepa. Nemístně jsem se ho zeptala, zda ji plánuje později prodávat a že mi to přijde neetické, prodávat něco, co jsme vlastně dostali a máme předat dál. Prý ji můžeme ještě někdy potřebovat…

Zbytek procházky ve chmelnicích jsme vybírali jména pro možné budoucí dítě. Máme je pro kluka i holku. Jsme otevření možnosti mít nakonec pětičlennou rodinu a mít z Kačenky prostřední dítě, jako jsem já. Třeba to bude úděl Kateřin v naší rodině, třeba se zase naplní model – první děti 14 měsíců a další pět let od prvního a čtyři od druhého… Třeba jo, třeba ne. Na další těhotenství se ještě cítím a věřím, že by vše mohlo dobře dopadnout… Kéž by! Namísto aktivního blogování se stanu čtenářkou rubriky Dítě vítáno. Zůstávám dál příznivkyní zejména vícedětných blogerek – Jarky a Romany, držím palce Denise a těším se na nové tváře, které se na Babywebu objeví.

P. S. Jdu uklízet – Tomášek mi totiž řekl: Mami, tak tohle bude muset ASI NĚKDO uklidit. Jsem ŠÍLENĚ unavenej. „A spí. Jelikož mi dneska dost pomáhal s vybalováním nákupu a připomněl mi, že mám dát „sestře“ antibiotika na boreliózu, jdu bez odmlouvání uklízet garáž z leporel. Neměla jsem vlastně napsat spíš o borelióze? Věřím, že Kačenka bude brzy vyléčené jednou mé prostřední dítě. A nejvyšší čas skončit s tím mým psaním… Neudržím myšlenku. Potácím se mezi emocemi a věcností. Nadužívám ukazovací zájmena a bojím se napsat poslední slovo.