Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
Ne že by to s tátou bylo špatný, to chraň bůh! Kolikrát (vlastně skoro vždycky) je s ním daleko větší legrace než s mámou. Taky nám častěji koupí nějakou ne zrovna stoprocentně zdravou dobrotu, třeba zmrzlinu, lipánka nebo brumíka. Máma nás v tomhle drží mnohem víc zkrátka, protože strašně řeší složení výrobků a nechce, abychom jedli nezdravé sladkosti nebo průmyslově vyráběné jídlo. Ale legrace s tátou nespočívá jenom v prohřešcích proti eko-bio-stravě. Děláme spolu blbiny, skáčeme a nadhazujeme se (táta nás; my jeho zatím ještě ne), lechtáme se a stavíme koleje. O víkendu jsme z garáže vytáhli odrážedla a byli je po zimě poprvé projet. To byla fakt paráda! Jak říkám, s tátou je to bezva.
Ale to nic nemění na tom, že máma má být celou dobu s námi, ne? Má přece sedět poblíž na gauči nebo jít vedle nás na procházce, aby byla u všeho, co děláme, aby mohla pozorovat a chválit a áchat, jak nám to jde a jak jsme skvělí a šikovní velcí kluci. A ona se místo toho klidně rozloučí a na pár hodin si zmizí neznámo kam. Pak přijde, někdy ještě než jdeme spát, někdy až později, když už spíme, a někdy dokonce až druhý den! (Dobře, no, to bylo zatím jen jednou. Ale stejně.) Nebo jako to, že už je mi skoro dva a půl roku (no fakticky!), automaticky znamená, že odteď už budeme s mámou čím dál tím míň? Kdo tohle vymyslel?
Někdy teda je vlastně lepší, když s námi máma není nebo aspoň když nevidí a neslyší, co zrovna děláme. Jediné okamžiky, kdy bych byl fakt radši, aby byla zrovna někde tam pryč, jsou chvíle, kdy mám s Honzíkem nějaký konflikt a ona nám do toho zasahuje. Je sice pravda, že častěji jsem v pozici toho slabšího a tím pádem mi to vlastně přijde vhod, ale poslední dobou tedy bych si to potřeboval s bráchou vyřídit spíš sám. Ručně stručně, jak se říká. A to právě mámě nějak asi jako vadí nebo co, protože nás skoro nikdy nenechá. A přitom já bych si to tak moc chtěl vyzkoušet!
Pořád bráchu provokuju a pošťuchuju, a když už toho má dost a začne mě bít, tak se chvíli rubeme nebo kopeme. Jakmile mi docházejí síly, stačí začít brečet a máma už je u nás (pokud teda nepřijde už dřív a nezkazí nám to předčasně). Jenže nedávno tu mou skvělou fintu s pláčem, který mi zajišťuje potřebný timeout, zřejmě prokoukla. Daleko víc se začala ptát, jak to celé bylo, a přestala mě hned automaticky chránit a Honzíka plísnit. Tuhle dokonce začala utěšovat prvního Honzíka!
Jedno pozitivum ale ty její občasné odchody přece jenom mají: Když přijde zpátky, je viditelně odpočatější a veselejší. A těší se na nás. Možná bych se nad tím ještě mohl zamyslet a případně to přehodnotit.
Do té doby se mějte krásně!
Váš Filípek
Čtěte také:
- Hormonální jógová terapie: cesta k lepšímu zdraví
- Máte chuť na masáž? Vyzkoušejte čokoládu, med, skořici a zázvor
- Pohybové aktivity podle věku aneb Kdy má dítě umět kotoul?
Jak to vidí máma
Ano, proces mého postupného odpoutávání od dětí pomalu začal. Základní kameny jsme položili už na podzim – odstavením a přestěhováním Filípkovy postýlky do pokojíčku k bráchovi. Pokračovali jsme mou účastí jednou za měsíc na setkávání jedné skupiny maminek v ženském kruhu. A teď s jarem vnímám nový elán do dalších aktivit. Hledám si nejpříjemnější formu pohybového dobití energie, snažím se čerpat novou inspiraci z nejrůznějších oblastí.
A tak jsem byla na kurzu hormonální jógy (kterou jsem zatím pravidelně cvičit nezačala, nemůžu se s vámi tedy ještě podělit o zkušenosti), chodím bubnovat na africké djembe (zvažuju dokonce koupi vlastního bubnu), začínám s pole dance. Přestalo mi prostě stačit háčkování, plavání s dětmi a občasná seberealizace u šicího stroje. Táhne mě to ven, mimo zdi našeho útulného domova, mezi lidi, kteří neřeší jenom otázky mateřství a rodičovství, ale žijí taky jiný „skutečný“ život. Samozřejmě vím, že život maminky na rodičovské skutečný je (někdy možná až moc), ale snad mi rozumíte. 😉
A co tam venku vlastně hledám (a naštěstí i nalézám)? Novou formu seberealizace, odpočinek, možnost ventilovat emoce a nechat je odplynout a místo nich načerpat novou energii. Pole dance mi zatím moc nejde. Strašně mi chybí fyzička. Myslela jsem si, jak mám se dvěma dětmi naposilováno, a že na takové to domácí cvičení to prostě stačí. Omyl! Nevěřili byste, jak fyzicky náročnou disciplínou tanec u tyče je. Domů chodím po té hodině jak spráskaný pes – samá modřina, klopýtám na hrbolatých chodnících, protože mám tak namožené nohy, že je těžké je pořádně zvedat a nezakopávat, a následující den nezvedám Filípka do náruče.
S bubny se zatím cítím mnohem víc „doma“. Setkáváme se jednou za dva týdny v jedné útulné čajovně a pokaždé je to velká radost, příval energie a jedna velká improvizace. Po dvou hodinách spontánního bubnování, zpěvu a někdy i tance přicházím domů jako nový člověk – odpočatá a usměvavá máma. A moje pohoda se pak odráží i na dětech (aspoň tedy doufám).
Tak pohodové dny třeba v rytmu afrických bubnů!
Vaše spokojená Jarka
P. S.: A krásný Mezinárodní den žen (pokud jej slavíte)!
