Máma, táta, Áňa

BATOLE LIVE! ANITA V létě nepracuji. Nebo jen minimálně. A tak s překvapením zažívám období, kdy během odpoledního spánku nebo v noci nepotřebuji brejlit do počítače. Kdy se nemusím do telefonu respondentům omlouvat, že se neslyšíme, protože dcera výská, bere mi mobil a chce taky dělat „haló, haló“. Kdy místo běhání můžu zase normálně chodit. Kdy vůbec nespěchám. Prostě léto.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Náš dvouleťák mě baví. V posledních týdnech si Anit oblíbila hru „máma, táta, Áňa“. Všechno, co vidíme, označuje jako nás tři. Popelnice na tříděný odpad (Áňa žlutá, máma zelená, táta modrá), dřevěné navlékací korálky (Áňa s tátou hvězdičky – žlutá a oranžová, máma růžové srdce), větrné elektrárny, které jsme vídali každý den z hotelu na dovolené na Kosu (Áňa byla samozřejmě ta nejmenší). A taky všechny postavy v pohádkových knížkách, které si prohlížíme – lidské i zvířecí. Pokud to jen trochu jde, Anit dbá na to, aby „Áňa a táta“ měli žluté vlasy (nebo minimálně Áňa je předmět žluté barvy), „máma“ zase hnědé. Taky jsem si všimla, že řeší výšku – a „Áňa“ je vždy z vybrané trojice nejmenší. Když je na obrázku víc postav, často pojmenuje všechny – takže k nám třem se přidá „teta“ nebo „Eda“ a „Ája“ (její dva kamarádi ze cvičení).

Minulý víkend jsme byli na Lipně a dovolené s Anit prostě nemají chybu. Několik hodin denně trávila v aquaparku, který byl součástí našeho hotelu. Je to vodní živel! S Tomem jezdili na tobogánu, plavali v divoké řece, trénovali skákání ze břehu. A já si rochnila v teplé vířivce nebo zalomená na lehátku. Zkrátka správná pohoda. Zbytek dní jsme projezdili na kole (Anit tentokrát ve vozíku, kde si vždy parádně schrupla), projedli a proskotačili na dětských hřištích. Lipno je dost baby-friendly, rozhodně doporučuji. I tam slavila hra „máma, táta, Áňa“ úspěch. Byli jsme stromy, dřevěné sochy i kamínky z pláže.

Čím dál víc nás s Tomem dostává taky Anitčina logika. Vždy byla takový analytický typ – zkoumala a srovnávala, kdo má vousy, kdo má mokré vlasy, kdo má triko s dlouhým a kdo s krátkým rukávem, atd.

Teď opouští „pouze“ přítomný čas. Kombinuje, indukuje, dedukuje. Jednou třeba běžela ke mně, zakopla a málem spadla na zem. Na poslední chvíli jsem ji ale zachytila v náruči. „Neboj, maminka tě vždycky chytí, beruško.“ řekla jsem jí s úsměvem. No, spíš to ze mě vyjelo, protože jsem byla hrdá na svůj rychlý postřeh, jinak je ta věta samozřejmě blbost. Což došlo i mé dvouleté dceři. Podívala se na mě, pak ukázala na své rozbité (a už skoro zahojené) koleno a oponovala: „Áňa bác. Máma ne. Áňa au.“ Jakože spadla a máma ji nechytila. Teď má na kolenu strup. „Máš pravdu, někdy tě máma nechytí. Ale pak pofouká a dá pusinku na tvoji bolístku“, opravila jsem původní výrok a pobaveně kroutila hlavou nad Anitčinou bleskovou logikou.

Čtěte také:

A to mě přivádí k tématu „zranění“. Viděla a četla jsem spoustu postupů, jak řešit větší i menší úraz. Nejčastěji kolem sebe pozoruji metodu „odvedení pozornosti“ a „popírání“. První používám občas a většinou až jako následný krok, druhou spíš ne. Modelová situace: dítě spadne, rozbije si koleno a začne plakat. Nepřijde mi moc logické (a je mi to nepřirozené) hned dítě zabavit třeba tím, že ho rychle vezmu a ukážu mu letadlo nebo kolemjedoucí bagr (a jeho bolest úplně ignoruji).

Ještě míň příjemná mi je reakce typu: „To nic není, honem vyskoč a nebreč. Nic se nestalo.“ A průpovídky (většinou pronesené žertovným tónem): „Cos tam našla? Zajíce? Chytilas zajíce?“ si, myslím, můžou děti celkem zmást. Takové popírají nebo zlehčují to, co se právě stalo.

Samozřejmě velmi záleží na konkrétní situaci a neříkám, že NIKDY nepopírám, nezlehčuji nebo neodvádím pozornost. Většinou je to ale takto:

Když se Anit začala aktivněji hýbat (a s tím nastoupilo asi dlouho-nekončící období pádů, oděrek a bouchanců), reagovala jsem intuitivně. Utěšila jsem ji. Po čase jsem své reakce reflektovala, promyslela a rozhodla se svou intuici neopravovat. Ani já bych nechtěla – když spadnu – aby má máma nebo jiná nejbližší osoba popřela mou momentální bolest, zlehčila ji nebo mi rychle nabídla jiné podněty. Navíc, jak můžeme určit sílu bolesti, pokud ji sami neprožíváme? I zdánlivě malý pád může v kombinaci s různými dalšími faktory způsobit velkou bolest.

Když Anit spadne a pláče, vždy se jí na zranění podívám, pofoukám ho a políbím. Uznám její pocity: ano, bolí. Případně se zeptám: „Pláčeš, protože bolí nebo protože se zlobíš, že tě chlapeček shodil?“ Až pak – podle vážnosti zranění (kterou samozřejmě zkusím odhadnout) – odvádím pozornost nebo udělám nějakou legraci. Vysvětlím situaci („Chlapeček tě nechtěl shodit, jen tě neviděl“). Nebo ji prostě objímám. U Anit to zabírá. Nechodí za mnou s každou odřeninou a dokonce jsem párkrát viděla na hřišti, že když spadla, sama si ruku pofoukala a políbila a běžela dál. Přece se uprostřed hry nebude zdržovat s tím, že si přijde pro útěchu k mámě. Když ji ale potřebuje, u mě ji najde vždycky.

Tak zatial. Vaše už úplně letní V.