139 vteřin do klidu

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Která uspávající matka by zbožňovala akustické zkoušky sirén? Malé děti si se spaním moc neporučí – alespoň ty moje. Která matka by zbožňovala ten podivný táhlý zvuk a lehké vibrování oken? Která matka by libě nesla děs dítěte, zarývání ručiček do jejích paží, o kterých se mimo první středy v měsíci domnívá, že jsou z tlačení tandemu pevné jako skála? A která matka by neměla pochopení pro nepohodu dítěte, které siréna vzbudí? A na druhou stranu – mnohé matky nemají v hlavě asi takovou výhybku jako já a jsou schopné si včas uvědomit, že je první středa v měsíci. Z 29 měsíců, kdy občasná středeční kvílení poslouchám se svými dětmi nebo se svým dítětem, jsem včas procitla sotva 5x.

Tomášek je spáč a ve svých takřka dvou a půl letech nevyjednává jako podobně staré děti některých kamarádek, že nechce jít po o spinkat, ale jde spát rád a sám od sebe – někdy si zalehne během přípravy oběda. Nejde spát po o, ale bez o. A Kačenka je poměrně ještě malinká a poté, co přestala mít potřebu dopoledne spát, usíná kolem dvanácté – obvykle krátce před. A co by mělo přijít teď? Obhajoba a klišé – jak se vnímá čas na rodičovské nebo mateřské a jak ani nevíme, co je za den? Nebo přiznání – kolikrát jsem se na mobilu nebo nenápadným dotazem na Lukáše ujišťovala, zda je fakt třeba pátek? Jak poznám, že je prostředek pracovního týdne, když nežiji pracovní týdny v tom slova smyslu obvyklém? Podle ponožkového trhu před zchátralým nákupním centrem? Podle popelářů? Podle chvátající sousedky na plavání, které jsme vždycky v největším kvapu v cestě? Že je středa vím poměrně často, ale že je ta zrovna první v měsíci, to je mnohdy už moc. A mnohdy znamená asi tak v těch řekněme čtyřiadvaceti případech z devětadvaceti.

Nejsem ani tolik kritičkou systému varování obyvatelstva a jako akustických zkoušek spíš jako sebe sama. Především proto, že Kačenka se na rozdíl od bráchy dost bojí zvuků, jejichž zdroj si nedovede vysvětlit. Nemiluje ani luxování a musí se připravit na to, že vysavač spustím. Vzhledem k tomu, že luxuji každý den nebo obden (drobky, drobky, drobky, hlína z květináče, naposledy rýže basmati), mám už systém varování malé obyvatelky propracovaný – jdeme spolu pro vysavač, pak ho před ní pomalu pouštím a přidávám postupně na výkonnosti a tím i na hluku. Stejně postupuji s fénem. Horší je to s ponorným mixérem, protože to znamená přisunout její vysokou jídelní židličku k lince, aby dobře viděla, co se bude dít, někdy to dokonce znamená vzít ji na ruku, otočit ji na mém boku do bezpečí a druhou částí těla mixovat, pokud možno na turbo, aby bylo rychle hotovo.

Čtěte také:

• Nechce vaše miminko usnout? Vyzkoušejte osvědčené triky maminek
• Jak rozvíjet dětskou řeč?
• Chcete sebevědomé a šikovné dítě? Čtěte mu! 

A ze všeho nejhorší zatím bylo i pro mě překvapivé řezání okapu. Lukáš se zavřel v dílně na chatě a jal se něčím šíleně hlučným řezat kov. Během pikovteřiny odletěli ptáci ze střechy naší garáže a jestli existuje ještě rychlejší jednotka času, pak tou Kačenka vyrazila směrem ke mně – t. č. plečce záhonu. Pusa do obloučku směr dolů a strach a pláč. Mylně jsem se domnívala, že jí v nastalém tichu pomohu vysvětlením zdroje hluku. Ale otevřela jsem dílnu, kde stál Lukáš v tmavém pracovním oblečení v obřích plastových ochranných brýlích v ruce s elektrickou pilou na kov. A to se jí nelíbilo a ani mně se nelíbila ta spousta nebezpečných předmětů v dílně.

Takže jestli má Kačenka děs z neznámých hluků, mojí noční můrou je představa, že selžou ochranná opatření a samotné děti nějak uvíznou nebo se zabouchnou v dílně plné předmětů typu: ruční kosa, srp, sekačka na trávu, nejrůznější pily, řezáky, brusky, lákavé průhledné plastové přihrádky na hřebíky, šroubky a vruty (sama se v nich ráda někdy jen tak vrtám, otvírám je a zase bez cíle zavírám a ani mě nenapadne polknout a perforovat některé vnitřní orgány, ale chuť zkoumat mám já sama!), kanystry s benzinem, olejem… a jenom z toho vypisování je mi lehce úzko. Že je mé dceři úzko z divných a neznámých zvuků, se nedivím. Sama je nemám ráda. Má citlivou duši nebo uši? Má v sobě vnitřní nejistotu, anebo po Lukášovi zdědila vytříbený hudební sluch a toto jejímu uchu prostě neladí? Má bujnou fantazii a za zvuky si představuje něco hodně děsivého? Nevím. A protože nevím, chtěla bych si být schopna nahodit výhybku v hlavě a vzpomínat na první středy v měsíci včas.

Poprvé právě před týdnem se mi podařilo být připravená. Zvolila jsem stejnou metodu, jakou volím u hodného vysavače, který papá špínu a čím víc hlučí, tím mu to jde rychleji, kterou volím u sekačky na trávu (křičí na žížaly, brouky a berušky, aby rychle utíkali pryč)… příběh. A protože jsem neměla dostatek invence, tak jsem šla přímo do mytologie a při naší obvyklé dopolední výtvarné výchově jsme si kreslili sirény jako pipinky. A příběh vymyslel sám Tomáš (no, má to pár rezerv) – pipinky křičí na ostatní malé a hodné pipinky, aby šly rychle sníst bonbonky z keřů (což jsou ty bílé bobule pámelníku), protože by je mohly sníst zlé pipinky.

Takže prosím, v první středy v měsíci nezapomeňte smlsnout bonbonky z keřů. A já si budu tu následnou už v klidu odpočítávat 139 vteřin do klidu s dcerou stojící na parapetu vyvolávající to hodné ptactvo. A budeme obě klidné.

Pěkné dny přeje Kateřina