9 vět, které byste svým dětem neměli nikdy říkat

Slova mají kouzelnou moc. Můžou být zdrojem skvělých vztahů, ale dokážou i ranit. Někteří lidé si výroky ostatních lidí nesou v sobě desítky let. Proto zjistěte, jaké věty je lepší při výchově dětí úplně vyřadit ze slovníku a jak si s nimi pomocí komunikace budovat krásný vztah.

Zdroj: archiv redakce

„Nech mě být“

Rodič, který ani na chvíli netouží po občasné přestávce, je svatý, mučedník nebo někdo, kdo už dávno zapomněl, jaké výhody má dobíjení energie. Problém je pak v tom, když svým dětem až příliš často říkáte věty typu: „Neobtěžuj mě“ nebo „Nemám na tebe čas“.

Děti si tyto věty mohou začít vysvětlovat tak, že na vás vlastně ani nemá smysl mluvit, protože je od sebe neustále odháníte. Když tento model nastavíte v dětském věku, je více pravděpodobné, že čím budou starší, tím méně věcí vám budou chtít říct.

Od dětství by si ale děti měly zvykat, že rodiče věnují nějaký čas jenom sami sobě. A jak si to můžete usnadnit? Zařiďte si hlídání, nechte partnera nebo kamarádku, ať vám dítko na chvíli pohlídají nebo ho posaďte na půl hodiny před televizi, během níž si můžete krásně odpočinout.

V případě, že jste opravdu zaneprázdněná, zastavte se na chvíli a v klidu vašemu dítku řekněte: „Maminka musí teď dokončit tuhle věc, takže si ještě pár minut maluj. Jakmile to dodělám, můžeme jít třeba ven.“

Avšak buďte realistická: Není ani trochu pravděpodobné, že se batole nebo předškolák zabaví sám na celou hodinu.

„Ty jsi tak…“

Tyhle věty mohou dítě velmi negativně ovlivnit: „Proč jsi taková jako ona?“ nebo „Jak můžeš být tak nemotorný?“ Někdy vás děti také mohou zaslechnout mluvit o nich s ostatními: „Je to moje stydlivka.“ Malé děti věří tomu, co slyší, aniž by se ptaly na význam. A to dokonce, i když je to o nich samotných. Takže takovéto „negativní nálepky“ mohou být vlastně proroctvím, které se naplní. Dítě navíc ani nemusí pochopit, když je hodnocení jeho povahy neutrální nebo i pozitivní.

Navíc takové „hlášky“ se do nás mohou vrýt pěkně hluboko. Kdo z nás by si s hořkostí nepamatoval, když o nás vlastní rodiče prohlásili něco ve smyslu: „Jsi tak beznadějná.“

Mnohem lepší bude, když se zaměříte na specifické chování a povahu dítěte nebudete komentovat pomocí takovýchto přídavných jmen. Zkuste např. „Katce ublížilo, když jsi všem řekl, aby si s ní nikdo nehrál. Co můžeme udělat pro to, aby se cítila lépe?“

„Nebreč“

Ani nezkoušejte varianty: „Nebuď tak smutný.“ „Nebuď jako dítě.“ „Ale, ale… není důvod se bát.“ Děti své rozčilení dávají najevo pláčem, a to zejména batolata, která nemohou své pocity formulovat slovy. Oni jsou smutní. Oni mají strach. Je přirozené, že chcete své dítě chránit před takovými pocity, ale opakováním slova „nebuď“ nezpůsobíte, že se dítě bude cítit lépe, ale může mu to poslat signál, že jeho city vlastně nejsou důležité – že není v pořádku být smutný nebo vystrašený.

Spíše než popřít konkrétní dětské pocity, raději je potvrďte. „To je opravdu smutné, když Petr říká, že už nechce být tvůj kamarád.“ Nebo: „Ano, mořské vlny mohou být děsivé, když je neznáš, ale budeme tu nejdřív spolu jen tak stát a uvidíš, jak nám budou lechtat nohy. A slibuju, že tvoji ruku určitě nepustím.“

Tím, že pojmenujete skutečné pocity, které vaše dítě má, učíte ho tím slova, jak vyjádřit sama sebe, a zároveň mu ukazujete, co to znamená být empatický. Nakonec třeba bude méně plakat a více vám popisovat, co právě cítí.

„Proč nemůžeš být víc jako tvoje sestra?

Na první pohled se může zdát užitečné uvádět sourozence nebo kamaráda jako zářný příklad, ale srovnávání není nikdy dobré. Vaše dítě je totiž originál, není jako sousedův stejně starý syn nebo jako jeho sourozenec.

Je přirozené, že rodiče chtějí své děti porovnávat, hledají normu a rámec pro jejich chování. Ale berte v potaz, že děti se vyvíjejí svým vlastním tempem a mají vlastní osobnost a temperament. Přirovnáním vašeho dítěte k někomu jinému znamená, že chcete, aby byl jiný.

Ale ani srovnáváním nemůžete změnit chování. Naopak, pro dítě to může být matoucí a můžete mu tím podkopávat jeho vlastní sebevědomí. Místo toho podporujte každý úspěch, který se mu povede.

„Umíš to lépe“

Stejně jako srovnávání může i posměch dítěti ublížit tak, že si to ani neumíte představit. Učení je proces plný pokusů a omylů. Opravdu vaše dítě rozumí tomu, že těžký džbán je obtížné přenést jinam? Možná to nevypadalo, že je tak těžký, anebo je to jiný džbán než ten, se kterým si hraje ve školce. Komentáře typu: „Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal!“ nebo „Už bylo na čase!“ nejsou ani produktivní, ani podporující. Nám se nemusí zdát tak hrozné, ale děti si z nich vezmou jen základní poselství: „Jsi zbytečný a nikdy nic neuděláš správně.“

Jděte na to jinak: „Líbí se mi, když to uděláš takhle, děkuji ti.“

„Přestaň nebo ti přidám, abys měl důvod brečet.“

Nebo „Uděláš to ještě jednou a dostaneš.“ Velmi oblíbené je v našich končinách také počítání. Většinou se ale na číslo tři nic nestane. Hrozby, obvyklý výsledek rodičovské frustrace, jsou jen zřídkakdy účinné. Problém je totiž v tom, že dřív nebo později musíte hrozbu splnit, jinak ztrácí svou sílu.

Mladšímu dítěti navíc trvá o něco déle, než si z vašich hrozeb něco vezme. Poslední studie ukázaly, že u dvouletých a tříletých dětí je velká šance na opakování přestupku několikrát ve stejný den 80 % bez ohledu na to, jaké metody výchovy jsou použity. Dokonce ani u starších dětí metoda výhrůžek nevede vždy k úspěchu.

Takže je mnohem efektivnější vytvořit spíše konstruktivní taktiku, jakou je třeba nenásilné přesměrování dítěte z nežádoucí situace.

„Počkej, až přijde táta domů“

Toto známé rodičovské klišé není jen dalším druhem hrozby, ale také zeslabuje disciplínu. Chcete-li mít respekt, je potřeba se se situací vypořádat ihned. Dítě si jen těžko spojuje odložený trest s akcí, kterou provádí teď. V době, kdy druhý rodič přichází domů, je už velmi pravděpodobné, že dítě zapomnělo, co před časem udělalo špatně. A nejenže ztrácíte vlastní autoritu, ale také přiřazujete partnerovi nezaslouženě roli „špatného poldy“.

„Pospěš si“

Kdo z nás nevysloví tuhle větu v tomto hektickém světě plném spánkového deficitu alespoň jednou. Zvláště má-li batole zrovna období, kdy všechno musí dělat samo a nemůže najít boty. Zvažte však tón hlasu, když dítěte prosíte, aby si pospíšilo, a také to, jak často tuhle větu použijete.

Jestliže se začínáte vztekat nebo vykřikovat s rukama na bocích každý den, mějte se na pozoru. Dítě se může cítit provinile a pocit viny rozhodně není motivujícím prvkem k tomu, aby bylo rychlejší.

„Skvělá práce“ nebo „Hodná holka“

Říkáte si, co by mohlo být špatného na chvále? Pozitivní posilování je přeci jedním z nejúčinnějších výchovných nástrojů. Problém je, když se tato fráze stane vágní. Chválíte-li přehnaně dítě kvůli každé maličkosti – od dopití mléka po namalování obrázku – chvála ztrácí smysl.