Veronika ve 22. tt: Těhotenské (vy)užívání a (vy)měknutí

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

S Anit jsem své těhotenství ani „nepozorovala“. Břicho mi rostlo, samozřejmě. Ale jinak jsem normálně fungovala a divila se, když mě někdo chtěl pustit v tramvaji. Trochu jsem se smála Tomově starostlivosti a jeho věčným masážím a něžnostem. S Anit (když byla v břiše) jsem taky celkem málo mluvila. Brala jsem to všechno nějak hodně pozvolna, jako bych se nechtěla odpoutat od svého netěhotného života.

Teď je vše jinak. A já se na to těšila a plánovala to. TO. Své těhoužívání si. Teď se hrnu na volné místo v tramvaji. Teď si o masáže a něžnosti říkám. Taky jsem dost vyměkla v práci. Dobrovolně si ji ubírám. A nehraji si na žádnou hrdinku, která s pupkem jako balon tahá stativy. Nebo vyběhne do pátého patra, aby štáb mohl jet pohodlně výtahem. Nene. A taky nenosím podpatky, protože mám pocit, že to Damíkovi vadí.

Celkově se mnou mé dítě v břiše hodně komunikuje. Kromě podpatků je nespokojený, když dlouho v pololeže pracuji na počítači. Zato mu nedělá žádné problémy, když nosím Anit. Se svou sestrou evidentně „peče“ už v prenatálním stavu. Mluvím s ním často. Představuji si, jak k němu pluji ve své vlastní děloze a objímám ho. Teď si vůbec připadám nějak VÍC těhotná než kdykoliv předtím.

Svého těhotenství bych nevyužívala. Jenže. Pokud si chci malinko užít (nebo aspoň trochu odpočinout), jinak to prostě nejde. Tomova kapacita stačí na hraní si s Anit (takže mám chvíli pro sebe), ale o nějakých masážích by sám od sebe už ani nezačal. A tak některé naše konverzace začínají poslední dobou větou: „Jsem přece těhotná.“

V sociálním kontaktu se břicho taky hodí. Cizí lidi se na vás víc usmívají. A byrokraté na úřadech převlékají své kyselé škleby do milých a chápavých obličejů. A taky policajti jsou příjemnější. A to – bohužel – poslední dobou nějak moc často potřebuji.

Stalo se mi pár situací s autem. Ehm, situací. Dooost jsem odřela celý bok našeho auta. V naší klidné ulici o stojící tranzit. Rozbila zrcátko a blinkr jiného (bohužel půjčeného) auta. O zeď na parkovišti před mou prací. A dostala tři pokuty. Všechny za nevhodné parkování. No – pokuty to vlastně byly jen dvě. Oprávněné. Lístek za stěračem jsem ignorovala a počkala si na obálku s oznámením o tom, kolik platím. Jenže ta třetí mě namíchla.

Zaparkovala jsem na Vinohradech a jako vždy šla s Anit na cvičení. Výjimečně jsem našla místo na oranžové (zóna, kde můžou parkovat i nerezidenti) a výjimečně jsem koupila i parkovací lístek. Když jsme po lekci vyšly ven, byl propadlý jen pár minut. Pokuta žádná. A já ještě potřebovala do drogerie. Vrátily jsme se za čtvrt hodinky. Jenže tentokrát jsem to schytala. Lístek jsem totiž hrdinsky neprodloužila – hm, kdo riskuje… dostane pokutu, že?

Rychle jsem vyrazila na služebnu policie. Zaparkovala na modré (zóna, kde smí parkovat jen rezidenti, což já nejsem) a s rozespalou a rozmrzelou Anit v náručí vyfuněla do oddělení přestupků. Za přepážkou seděl přísný policista s mrožím knírem. Změřil si mě vážným pohledem, znechuceně se zamračil na fňukající Anitku a pak se očima zastavil na mém břiše. „Tak se posaďte!“ Zahřímal. Vysvětlila jsem mu situaci. Kouknul do počítače a vyšťoural mé předešlé dva hříchy z poslední doby. Hodila jsem to na Toma – já přece vždy parkuji předpisově (kdyby věděl, kde zrovna stojím, asi by se divil). Pak mi oznámil, že můžu zaplatit až dva tisíce. „Ach jo, tak toho nezlomím,“ říkala jsem si v duchu. Byla jsem slušná a pokorná a náležitě vyvalovala břicho a přiměřeně hekala. Chvíli mě dusil, ale pak zjihl a vykoktal: „Vzhledem k vašemu stavu… stavu situace… dopravní, tedy myslím, to dnes bude jen napomenutí.“ Překvapivé a skvělé. Rychle jsem sbalila protestující dceru a běžela se podívat, jestli na mě za stěračem nečeká další „dáreček“. To by se Mrož divil, kdybych mu tam za pět minut nakráčela znovu.

Čtěte také:

• Top hry pro děti do tří let
• Miminko do sauny? Bude zdravé jako buk!
• Těhotná žena – stručný průvodce pro budoucí tatínky

Ten stejný den odpoledne jsme šly s Anit na prohlídku jedné soukromé školky (vyprávění o hledání školky by vydalo samo o sobě na několik článků). Trochu jsem bloudila a ptala se na cestu. Konečně jsem zaparkovala a jen „nalehko“ s Anit v podpaží vyrazila. V autě jsem nechala tašku s peněženkou, iPad, kočár, motorku, jídlo, pití, doklady, několik hraček a další věci, které nutně s Anit potřebujeme na pětiminutovou cestu z domu do školky. Asi po dvaceti minutách telefonuje Tom (který bohužel věděl o incidentu z rána) a nemá dobrou náladu: „Teď volali policajti, že máš dokořán otevřené okýnko a na sedadle nějaký baťoh. Jdi hned k autu.“

Mno. Za jeden den dvě takové „příhody“, to není moc dobrá bilance. Asi mi měkne mozek. Nebo spíš tolik upínám pozornost na svoje dvě dětičky, že někde se ten úbytek koncentrace prostě musí projevit. A mou Achillovou patou je nejspíš auto a vše kolem něj (jo, ještě jsem zapomněla napsat, jak jsem špatným výběrem chladicí kapaliny nedávno málem odrovnala chladič. Ale to byla jen taková drobnůstka…).

Každopádně obě tyto události z minulého týdne mi ukázaly můj současný těhotný život ve velmi pozitivním světle. Bydlím ve čtvrti, kde všímavý soused zavolá kvůli otevřenému okýnku na policii a ještě mi počká u auta, než se vrátím. A díky svému břichu zvládám řešit s přehledem sociální karamboly a prohřešky. No není mi vlastně naprosto báječně?

Veronika právě prožívá 22. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?