Veronika: Co bylo dál

Tak jsme se seznámili. Dvě hodiny po porodu jsme si užívali jen my tři a mně bylo líto, že tam s námi není Anitka. Aspoň jsem o ní Damiánkovi povídala.

Nechali jsme dotepat pupečník. A po nějaké době se schyloval porod placenty. A tak úplně bílou šňůru vedoucí k placentě Tom odstřihnul. Damíkovi jsme předtím řekli, co se chystá, aby byl připraven. Naše spojení skončilo, aby začalo nové. Pak se Damián mocně přisál k mému prsu a vzápětí ze mě na jednu jemnou vlnu vyklouzl ten krásný rudý koláč. Simča jej zkontrolovala. A schovali jsme ho do krabičky a do lednice, kterou jsme si přinesli.

Za celou dobu jsme neviděli nikoho jiného mimo naši rodinu a Simony. Přesně, jak jsem si to přála. Simča mi pak řekla, že snad nejtěžší bylo uhlídat, aby nám tam nikdo nevešel – ve čtvrtek bylo v Podolí rušno. Přišla jen gynekoložka zkontrolovat poranění po porodu – ani škrábanec. Ale to už jsem nějak vnitřně věděla. Pak Tom se Simčou rychle Dama zvážili. Bez pár drobných tři a půl kila. A přitom ze mě vyklouzl snáz než o půl kila lehčí Anitka. A pak už honem zase na mě. Měřit jsme ho nenechali. Proč natahovat miminko, které bylo devět měsíců pokrčené v mém břiše, jen abychom zjistili, že má zhruba půl metru? Jako ostatně všechna donošená středně velká miminka.

Nepopsatelně krásný porod. Dvouhodinový dokonalý bonding – z toho snad hodinu Damík mocně sál, byl pořád vzhůru, zvědavý a přítomný a lačný. (Mimochodem – pokaždé v následujících dvou dnech, když se přisál, se mi začala bolestivě zavinovat děloha. Tohle byla opravdu bolest, která se s Damiánovým bezbolestným porodem nedá srovnat!) A jedna bizardní situace, kdy přišly dvě uklízečky vytřít podlahu. Tom je slušně vyhodil („To se nám ještě nestalo!“ – brblaly, ale odešly), aby se po přímluvě Simony zase na tři minuty vrátily a dokončily svou práci. Zavřeli jsme se do sebe a smáli se tomu. Nevadilo nám nic. Chemie mezi námi jiskřila a pak si Damíka konečně vzal Tom, abych se mohla osprchovat. Moji chlapi – zářili jako dva andílci.

„Asi jdete hned domů, že?“ ptala se Simona, která věděla o našem přání ambulantního porodu. Podívali jsme se na sebe a představili si nemocnou Anitku. „Je volný jeden nadstandard. Kdybyste chtěli zůstat třeba jednu noc?“ A tak jsme ho vzali. Anitka celý čtvrtek pospávala a teplota jí klesla až večer. Báli jsme se o našeho novorozenečka – aby něco nechytil. A taky jsme nechtěli sourozence hned striktně separovat a zakazovat Anit, aby se k němu přibližovala. To by jí mohlo ublížit víc než můj pobyt v porodnici. Tu noc spal Tom s námi. Anit s mojí mámou doma. V pátek jel Tom domů zhodnotit situaci. Anitka jako by se zázračně uzdravila. Žádná teplota. Fórky a písničky. Odpoledne za mnou přišli do porodnice a večer jsme už frčeli (po podepsání reversu) domů. Na oddělení šestinedělí jsme strávili dvacet čtyři hodin. A pobyt se nesl ve znamení „Ne, děkuji.“ (Vykapeme oči? Píchneme vit. K? Budeme koupat?) a „Ano, vím, ale já to udělám takto“. (Víte, že se nesmí stěhovat nábytek? – srazili jsme si postele, Víte, že dítě s vámi nesmí být v posteli?). Myslím, že byli rádi, když se nás po dni zbavili.

Čtěte také:

• Koupání novorozence po porodu: Ano nebo ne?
• Zlatá hodina, první hodina s dítětem
• Přirozený porod je normální porod

A ještě pár myšlenek k přípravě na porod:

Kurz hypnoporodu (i když jsem na něj šla podruhé) se rozhodně vyplatil – a hlavně všechny relaxace, afirmace, vizualizace, které následovaly. „Zahradu snů“ jsem si poslední dva měsíce pouštěla každý večer. U porodu stačilo slyšet Míšin hlas (lektorka hypnoporodu, která relaxaci namluvila) a uvolnila jsem se. Pomáhalo mi slovo „anoooo“, které jsem používala během vln k jejich vítání (měla jsem ho napsané na obrázku mandaly s rodícím se dítětem, který jsem si pověsila doma na WC).

Gravid jóga mě připravila fyzicky – přeci jen dvě hodiny jsem zatěžovala nohy, jako bych dělala dřepy. Doteď mě bolí vnitřní stehna.

S balonkem jsem tentokrát natrénovala jen 27 cm (obvod Damíkovy hlavy byl 35,5 cm), ale šlo spíš o psychiku, součást přípravných rituálů.

Pila jsem maliník, jedla lněná semínka a datle – vliv těchto procedur úplně nedokážu odhadnout. Každopádně netrpěla jsem zácpou a v datlích a semíncích pokračuji i teď.

Četla jsem spoustu příběhů krásných porodů.

Připravila jsem si všechny dokumenty k ambulantnímu porodu, abych byla naprosto v pohodě a věděla, co a jak.

Často jsem si porod představovala – i když realita byla tisíckrát silnější a krásnější.

Hodně jsem s Damíkem mluvila – a to pak i během porodu. Říkala jsem mu nahlas, že mu dělám tunel, že mu posílám kyslík, že má čas – ať jde svým tempem a já se přizpůsobím. Cítila jsem, jak jsme napojení.

Cítila jsem naprostou oporu v Tomovi, který je nejúžasnější porodní chlap. Bez jediného náznaku stresu ví přesně, co dělat, co říkat, kdy se smát, kdy mlčet, jak na mě šahat a kdy se nedotýkat. Jak to dělá? Nejspíš je na nás taky napojený!

Totálně klíčový byl výběr porodní asistentky Simony, která mě podržela v kritickém okamžiku (kdy bylo potřeba udělat pauzu a poslat Damovi kyslík) a hlavně dokázala v porodním pokoji v Podolí vytvořit domácí atmosféru bez rušení, zbytečných vyšetření (vaginálně mě po mém souhlasu vyšetřila jednou – když jsem byla na čtyřech před sprchou – ale na moje přání mi výsledek neřekla, jinak mě poslouchala dopplerem tak, že jsem o tom ani nevěděla) a bez dalších lidí.

Kapitola sama pro sebe je sžívání mojí citlivé holčičky s miminkem. Takže o tom zase příště.

Vaše mlékem vonící V.

Lékařskou péči Těhulce LIVE! poskytuje: CMC – soukromá klinika, která klade mimořádný důraz na nejvyšší kvalitu pediatrické péče.