Školy ničí kreativitu a talent našich dětí!

Sir Robinson se svým příspěvkem „Školy ničí kreativitu“ vystoupil v únoru roku 2006 na konferenci TED (Technology, Entertainment, Design). Jeho řeč se okamžitě stala tak populární, že ji žádný řečník TEDu dodnes nepřekonal.

„Nedávno jsem slyšel skvělý příběh, který strašně rád vyprávím,“ zahájil sir Robinson svou řeč. „Je to příběh o malé holčičce na hodině kreslení. Bylo jí šest. Seděla úplně vzadu a kreslila. Její učitelka říkala, že tahle holčička téměř nikdy nedávala ve škole pozor, v klidu byla jen na hodinách kreslení. Učitelka tím byla velmi překvapená, a tak za žačkou došla a zeptala se jí: „Co kreslíš?“ A ona odpověděla: „Kreslím obraz Boha.“ A učitelka na to: „Ale nikdo přece neví, jak Bůh vypadá!“ Holčička odpověděla: „Tak za chvíli to už budou vědět.“

Celé video s českými titulky:

Nejen učitelé, ale i rodiče mají často pocit, že sami vědí nejlépe, co je pro děti dobré a co ne. Rodiče do svých dětí promítají své vlastní sny, učitelé jsou zase příliš spoutáni učebními osnovami. Je zde ale něco velmi důležitého, na co bychom neměli zapomínat, a to:

Mít odvahu, tedy i chybovat

Každé dítě si sebou nese jisté nadání, výjimečnost. K tomuto nadání se pak přidává odvaha. Jak řekl Ken Robinson, děti se nebojí zkusit štěstí. I když úplně nevědí, co dělat nebo říkat, prostě to zkusí. Nebojí se, že udělají chybu. A ten, kdo se nebojí chybovat, může dojít k něčemu originálnímu.

My dospělí jsme tuto schopnost ztratili. Bojíme se, že uděláme chybu, uvědomujeme si, že jsme ji udělali. Ohlížíme se, co tomu řekne naše okolí. Ztrácíme přirozené nadání a talent, kterými jsme disponovali jako malí.

Jak tedy naložit s přirozeností dětského talentu? Někdy je nadání našeho dítěte na první pohled zřejmé a nemáme problém jej rozpoznat. Horší je to se skrytým talentem. Ten musíme nejdříve identifikovat, odhalit. Může se schovávat za upovídaností, sněním, ale i chováním, které nepovažujeme zrovna za žádoucí.

Jak na to?

Skrytý talent můžete objevit i tam, kde byste ho na první pohled nehledali. Sledujte chování svého dítěte. Možná si rádo srovnává hračky podle velikosti a barev. Má ve svých věcech jistou organizovanost a spořádanost. To může znamenat, že vaše dítě má velmi vyvinuté analytické myšlení a klade důraz na detaily. Svůj talent by tak mohlo projevit v matematice a vědě. Abyste tento talent podpořili, zkuste najít hry, které by toto nadání rozvíjely. Můžete dítě nechat srovnat příbory, krabičky s čajem nebo v něm vzbudit zájem o sběratelství, aby si sbírané předměty mohlo ukládat a třídit podle svého vkusu.

Pokud je vaše dítě upovídané až hrůza, nezoufejte. Naopak, odhalte jeho řečnický talent. Vymýšlí si komplikované příběhy? Má pokročilou slovní zásobu? Stále chce mít poslední slovo? Nevíte co odpovídat na jeho argumenty? Pak máte doma možná dítě, které jednou vynikne jako právník nebo novinář. Zkuste jeho ústní projev posilovat správným směrem. Vezměte jej do knihovny. Věnujte mu svou pozornost. Ale pozor! Dobrý řečník je ten, kdo umí naslouchat druhým.

Specifické bývají talenty dětí, které si tak trochu žijí ve svém vlastním světě. Vystačí si samy. Problémy řeší kreativními způsoby. Takové děti mají bohatý vnitřní svět. Ten můžete umocnit tím, že zkusíte experimentovat. Například tak, že pustíte dítěti hudbu, budete s ním zpívat, vezmete jej do divadla nebo na koncert, budete mu vyprávět fantastické příběhy. Vždy ale musíte dát jasně najevo, kdy se zrovna společně nacházíte ve světě fantazie, a kdy jste zpátky v životní realitě.

Neviditelné symptomy

Další možností je, že talent vašeho dítěte je pro vás naprostou záhadou. Je velmi dobře skrytý
a odolává vašim snahám o odhalení. Není nutné zoufat. Nadání vašeho dítěte si může všimnout někdo jiný, třeba i učitel ve škole. Nevíte-li, na co přesně byste se při výchově měli zaměřit, snažte se zkoušet různé oblasti zájmů, možná některé z nich vaše dítě zaujmou.

Pokud se vám zdá, že vaše dítě žádným zvláštním talentem nedisponuje, nejedná se o tragédii. Nejdůležitější je dítě podpořit. Možná vaše dítě rádo tančí. Pak ho nechte tančit.

Sotva začne dítě růst, zaměřujeme se především na jeho hlavu – na vzdělání. A úplně opomínáme ten zbytek, jako by to bylo něco méně důležitého. Jak říkal Ken Robinson ve svém projevu: „Vypadá to, že cílem veřejného školství na celém světě je vychovat univerzitní profesory. Ale to přece není jediná cesta. Univerzitní profesor není ta nejvyšší forma života, je specifickou formou, která na první místo staví svou hlavu a na tělo se dívá jako na způsob přepravy své hlavy. Tělo je způsob, jak se dostat na schůzky.“

Na tohle všechno si vzpomeňte, až budete hledat vhodný cíl pro své dítě. Neodsuzujte automaticky činnost, kterou má dítě rádo, jen proto, že by ho podle vás neuživila.

Na závěr zmíním ještě jeden příběh Kena Robinsona, tentokrát o jeho známé, tanečnici Gillian. Jednoho dne spolu byli na obědě a on se jí zeptal, jak se vlastně stala tanečnicí. Gillian řekla, že je to zajímavý příběh. Začalo to ve škole, kde se nedokázala soustředit. Rodičům přišel dopis, že jejich dcera nejspíše trpí poruchou učení. Připojeno bylo doporučení návštěvy psychologa. Gillian tam šla se svou matkou, která doktorovi řekla o všech problémech své dcery. Psycholog pak navrhl, aby si spolu promluvili o samotě a Gillian aby zatím počkala v ordinaci. Před odchodem z místnosti zapnul rádio. A sotva se za nimi zavřely dveře, Gillian se dala do tance. Doktor s její matkou ji mezitím pozorovali a pak psycholog povídá: „Paní Lynnová, Gillian není nemocná. Ona je tanečnice.“