Šestý týden po porodu: Až já budu velká

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Ráno jsme totiž vyjeli s dětmi na výlet z Prahy až do Mariánských lázní a vrátili jsme se akorát na ukládání dětí ke spánku. Jeli jsme za rodinou a hlavně na vzduch. Kačenka byla poprvé v lese. Vstávali jsme v půl osmé, plánovali vyjet v devět a vyjeli jsme v deset. A mám pocit, že jsme s Lukášem celou dobu celkem kmitali. Vyvětrat, ustlat, připravit snídani, uklidit po snídani (v našem případě znamená namést půl lopatky drobků pod Tomovou židličkou plus to ostatní, co znáte), přebalit a převléknout jedno dítě, pak druhé. Zatímco přebaluji Kačenku, Tom si čistí zuby a důležitě stojí na stupačce u umyvadla a dělá, že do něj plive pastu, ale neumí to.

Aby nebyla Kačka vyloučená z kolektivu, snídá s námi, respektive s bráchou a tátou. Já jsem sice spolustolující, leč jako pasivní prostředek k nasycení dcerky. A když dokojím, nasoukám do sebe bílý jogurt a vypiji hrnek Cara a mám energii na fázi II – balení tašky a oblékání dětí.

Zabalení tašky je úkol jak hrom – na nic nezapomenout. Kačence raději odsaji lahev mléka, kdyby něco. A tady přesně začínají ty průtahy – nemám vyvařenou lahvičku, musím si připravit termoobal, když už pro něj jdu, připravím si plenky a náhradní oblečení, co kdyby se děti pročuraly, polily, poblinkaly nebo jinak zamokřily. A vše se nabaluje jak sněhová koule a vypravování se ven nebere konce. Až když mám lahvičku plnou mateřského mléka, můžeme jet. Jenže zjistím, že jsem si ještě ani nevyčistila zuby a jsem v noční košili…

Čtěte také:

• 8 věcí, které nezapomenout při cestování s dítětem
• Na cestu s miminkem si zabalte…
• Císařský řez není překážkou kojení

Jakmile jsou děti v sedačkách a vyjíždíme, začnu se těšit. V Mariánkách jsou 3 děti, z toho 2 skoroslečny. Naše dvě mininka. 3 generace, donedávna 4. Dům, babička, máma, táta, děti a pes.

Skoroslečny se nehnuly od Kačenky, chlapeček si trpělivě hrál s Tomem. A v ten okamžik jsem si poprvé uvědomila, že jsem někde uprostřed těch všech generací a jak jsem spokojená. Nechci být ani starší a ani mladší. Užívám si svoje miminka, která jsem si tak dlouho vysnívala. Je to tady! Nejsem malá holka, co se těší, až bude velká, co zaokrouhluje svůj věk vždycky nahoru a říká: „Už mi bude pět,“ když jsou jí čtyři a jeden měsíc. Nejsem stará paní, co nostalgicky vzpomíná na mládí a žehrá nad jeho rychlým uplynutím. Nejsem ani na hraně, žena, co si barví vlasy a používá krémy proti vráskám a chce TEĎ nějak co nejdéle podržet, aby se z něj nestalo rychle DÁVNO POTOM. Nejsem ani z těch maminek, co se těší, až jim to křehké miminko vyroste z peřinky, aby už mohli jezdit třeba na kole a učit ho plavat a kreslit a chodit třeba do cirkusu.

Hodně mě baví miminka, novorozenci, jejich miniaturní prstíčky a nožičky. Kromě jejich roztomilosti mě těší zažívat dennodenně ten údiv ze zázraku přírody. Ještě před chvílí byli centimetrovým cosi, pak rostli uvnitř a teď jsou tady se všemi svými projevy. V jedné knize pro tatínky nazývají novorozence „uzlíčky reflexů“, ze kterých se pomalu stávající volní bytosti. A tomu mému uzlíku reflexů se už ostří rysy – holčičkovatí, jak tomu říkáme s Lukášem. Vlásky jí zatím nevypadávají, stále je nejkrásnější na světě a z jejích borůvkových očí už umíme vyčíst, zda je spokojená, unavená, rozpačitá nebo usínající.

Vůbec nechci, aby byla už velká. Šíleně mě baví, jak je malinká a jak já sama jsem v období, na které jsem se těšila jako holčička a na které budu určitě ráda vzpomínat. A i Kačenka bude mít brzy vlastně svoje miminko. Ježíšek jí totiž přinese panenku.

Krásné Vánoce všem přeje
Kateřina