Pátý týden po porodu: O měkkém srdci paní K.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Byli jsme s Tomem, Kačenkou, ségrou a její šestiletou dcerou Andulkou na procházce. Neteř byla chvíli zamyšlená a zničehonic začala usedavě plakat. My dvě dospělé jsme se snažily zjistit, co se stalo, což se nám po chvíli i podařilo. Stýskalo se jí po kamarádce ze školky, kterou trápí těžká rodinná situace. Andulku mrzelo, že její kamarádka o sobě říká, že je „hrozná“, že se nemá ráda. Z toho, co nám to naše šestileté děvče řeklo, jsme vydedukovaly, že se holčička obviňuje z odchodu tatínka od rodiny. A je to pěkně čerstvé.

Ségra začala sama plakat, když viděla dceřiny slzy a její trápení, a já zanedlouho taky. Nejdřív mě dojala Andulčina empatie. Pro kamarádku ronit slzy a přemýšlet nad ní kdovíjak dlouho. Pak mi přišlo moc líto, co to jenom tak malé dítě řeší, vždyť je jasné, že to její rozum a psychika nemůže unést. A nejvíc jsem želela holčičky, říkejme jí třeba Maruška. Marušku znám pouze od vidění ze šatny školky stejně jako její sympatickou maminku.

Ještě ke všemu jsem si vzpomněla na situaci, kdy bylo Andulce asi 2,5 roku, jak viděla v televizi herečku v seriálu. Přestala si hrát, šla k televizi a se soucitným pohledem směrem k obrazovce pronesla: „Teto, neplakej.“

A tohle citlivé děvče o pár let později, před několika málo dny na jedné vánoční akci ukázalo svou rozcitlivělost ještě markantněji. Děti mají možnost psát na papírky svá vánoční přání. Sestra psala podle diktátu na lístek to Andulčino – aby si Maruška o sobě nemyslela, že je hrozná, a aby byla spokojená. Nevím, jestli tohle Ježíšek dokáže zařídit.

Ale začala jsem usilovně přemýšlet nad tím, co můžeme zařídit my dospělí. Čím vším můžeme pošramotit dětskou psychiku, nad čím vším děti přemýšlejí, co je trápí, o čem všem mohou se sebou vést vnitřní samomluvy, jak si přeberou se svými dosavadními zkušenostmi to, čemu nerozumějí.

A začala jsem uvažovat nad odpovědností mě jako rodiče nad psychickou pohodou svých dětí, jak můžu jako teta pomoci své neteři od slz, kdo vysvětlí Marušce, že od nich tatínek neodešel proto, že by byla špatná.

Přišla jsem z této emočně zátěžové procházky domů, předala jsem děti Lukášovi, abych mohla v klidu uvařit večeři, a pustila jsem si pro rozptýlení rádio. Informace, které se na mě z rádia valily, mě doslova dotepaly. Všechny ty upoutávky na množství charitativních projektů a autentická vánoční přání postižených mě rozhodily ještě víc. Bylo třeba si připustit, že jsem rozněžnělá víc, než je „normálně“ zdrávo a zároveň tak, jak je vlastně normální v šestinedělí.

Čtěte také:

• Jaký vliv má na psychiku matky a dítěte násilné oddělení?
• Barevné rodiny: Jak funguje mezinárodní adopce
• Maminka pořád pláče

Naštěstí nechodím nikam mezi lidi a zůstávám s dětmi v doupěti či chodíme na procházky jen tady v okolí. Ocitnout se v centru Prahy, kde bych šla vstříc všem těm sbírkám s propagačními akcemi – na nemocné děti, onkologické pacienty, na lidi bez domova a tak dále – vrátila bych se bez vindry, uslzená a zasažená na duši.

Samozřejmě vím, že všem bolestem světa nezabráním, a soustředím se na to, co zmoci snad můžu – na spokojenost svých dětí. Mám proto obrovské plány a případ Maruška mě pomohl si mnohé uvědomit. Je toho snad milion, co jsem v nejlepší víře teď ochotná udělat pro spokojenost dětí. Určitě jsou mé plány i dost nereálné, takže prozatím se držím při zemi. 😀

Bodem jedna je prožití krásných Vánoc se vším všudy – s koledami, cukrovím, kaprem ve vaně, pak s kaprem se salátem, dárky, pohodou, pohádkami, návštěvami, pečenými kaštany, ozdobenými okny, Tomem trhajícím dárkové papíry, s Kačenkou a Lukášem.

Tak, už se sama z rozrušení případem Maruška dostávám do vánoční pohody. Kvůli Kačence i Tomovi jsme poprosili Ježíška, aby přiletěl o něco dříve, než je běžné – přiletí už v pět, aby sourozenci nešli hned za chviličku spát. Mezi kojeními připravuji těsta na cukroví, v podvečer obvykle něco trochu upeču – ale na fáze, aby mě nerozbolela záda. Zatím totiž celkem drží.

Kačenka je stále ještě hodná, něžná, citlivá, roztomilá, mazlivá a určitě si stejně jako já přeje přinejmenším světový mír! Dojme mě vážně i objetí papriky s fíkem v animované pohádce. Nezvládám sledování adventních koncertů. Nesleduji romantické filmy. Probrečela jsem dokument o adopci – a to nebyl patetický.

Vůbec nevím, co to se mnou udělá, až přiletí Ježíšek a budou tu na něj čekat dvě děti.

Světový mír!
Kateřina