Nebojte se malotřídky

Hned od počátku jsem se přikláněla více k variantě místní školy, už jen třeba proto, že ji máme doslova za humny. Na druhou stranu jsme se v době výběru školy setkali s mnoha předsudky, kterými jsou malotřídky opředeny. Jedním z nich je, že výuka v tomto typu školy není kvalitní, že se děti ve spojených třídách navzájem ruší nebo že jsou žáci odkázáni na samostudium, neboť učitel, který má více ročníků v jedné třídě, se nemůže věnovat výuce natolik, jako kdyby měl na starosti pouze třídu složenou z vrstevníků.

Co to vlastně ty malotřídky jsou?

Školský zákon definuje školu malotřídního typu jako školu s pouze jedním vzdělávacím stupněm, která má méně než pět tříd. V některé z jejich tříd jsou vyučováni žáci více než jednoho ročníku.

Ke spojování ročníků do jedné třídy dochází z důvodu nedostatku žáků ve školním obvodu školy, a proto se malotřídkami setkáváme nejčastěji v obcích s méně než 1000 obyvateli.

V rámci školy malotřídního typu může fungovat jedna třída, kde se společně učí žáci třech anebo čtyř ročníků. Nejčastěji se v jednotřídkách vyučují všechny čtyři stupně.

Existují také školy dvoutřídní a trojtřídní. Spojování žáků jednotlivých ročníků do jedné třídy může mít více variant (například u té „naší“ školy to bylo v roce dceřina nástupu tak, že se prvňáčci sloučili se čtvrťáky a páťáky. Druháci a třeťáci se učili ve druhé třídě. O rok později přibyla samostatná třída pro první ročník, ostatní třídy zůstaly sloučené).

Specifika výuky v malotřídkách

Ve sloučených třídách na malotřídkách se uplatňuje hlavně skupinové vyučování. Učitel musí žáky všech ročníků v rámci své třídy zaměstnat něčím jiným, a to tak, aby se u práce skupiny vzájemně nevyrušovaly.

Věkově smíšená skupina dětí přináší žákům mnoho výhod. V malotřídkách se totiž přirozeně rozvíjí a dále uplatňuje smysl pro spolupráci. Starší děti často pomáhají mladším, žáci různých věkových skupin se musí naučit vzájemně respektovat, protože bez vzájemné ohleduplnosti by vyučování ve sloučené třídě nebylo možné.

Místo, kde se všichni znají

Malotřídky jsou nejen školy, které mají – jak už z názvu plyne – málo tříd; mají také celkově menší počet žáků i učitelů (znovu pro příklad: V naší škole v době nástupu dcery byly tři učitelky a celkem cca 35 žáků). Všichni se spolu dobře znají, potkávají se nejen ve škole, ale i v místě bydliště. Toto domácí a takřka rodinné prostředí je nejen příjemné, ale je také obvykle prevencí některých negativních jevů, jako je například šikana nebo násilné chování žáků.

K tématu si dále přečtěte:
Desatero pro rodiče předškoláka
Školu za vás nevybereme, ale víme jak na to!
Mají znát předškoláci písmenka?

Kvalita výuky v malotřídkách

Častou pochybností na adresu malotřídek je otázka, zda jejich žáci dosahují stejných výsledků jako žáci běžných škol.

V obecném srovnání si malotřídky oproti svým větším a plně organizovaným kolegyním nijak nezadávají. Pokud dovede učitel využít možností individuálního přístupu, pro který malotřídka poskytuje ideální pole působnosti, není důvod k obavám, že by žáci po přechodu na druhý stupeň, tedy na běžnou školu, přestali stíhat nebo se nebyli schopni adaptovat na jinak organizovaný typ výuky a s tím spojené nároky.

Obtížnější může být pro děti adaptace sociální. Kolektiv v klasické škole funguje poněkud jinak než v malotřídce. Více se zde uplatňuje soupeřivost mezi vrstevníky, žáci klasických, tedy plně organizovaných škol se druží spíše do menších skupin rozdělených podle zájmů, zatímco děti v malotřídkách jsou zvyklé přátelit se s širší vrstvou spolužáků a vytvářet otevřenější skupiny.

Výhodou pro děti malotřídek zase může být jejich zkušenost s rozdílnými formami výuky, vyučovacích postupů a také zkušenost s různými sociálními vztahy mezi spolužáky.

Dali jsme šanci malotřídce

Při výběru školy jsme nakonec zohlednili především faktory, které se uplatňují obecně: Ke konečnému rozhodnutí nám pomohla prohlídka školy v rámci dne otevřených dveří, rozhovory s učitelkami a reference rodičů, jejichž děti školu navštěvují.

Informace, které jsem se dozvěděla o fungování malotřídek, pro mě ale také byly cenným impulzem. Zejména v tom, že mě zbavily počáteční lehké nedůvěry k tomuto typu školy a vyvrátily mi některé obavy, vzniklé díky bohaté lidové slovesnosti některých spoluobčanů, kteří mě strašili obrazem místní malotřídky coby jícnu pekla.

Dali jsme naší malotřídce šanci a nelitujeme toho. Dcera už je „velká“ druhačka a do školy chodí ráda. To, že má ve třídě starší spolužáky nebo že se na některé hodiny slučuje do skupin s jinými třídami, bere jako zcela normální věc. Je zvyklá, že všechny školní aktivity, ať už jde o tematické dny, exkurze, výlety či oblíbené přespávání ve škole, zažívají všechny děti společně od malých prvňáků až po páťáky.

V mnoha ohledech malotřídní škola opravdu funguje jako rodina. Má to svoje výhody – to zejména, když vztahy v rodině fungují hladce. Stejně jako v každé rodině občas dojde i k nepochopení či nejasnostem, ale právě díky blízkosti a tomu, že se všichni, jak děti, tak rodiče i učitelé, vzájemně známe, se obvykle dokážeme dobrat řešení a spolupracovat spolu.

Doufám, že právě schopnost spolupráce a tolerance k ostatním bude to, čím zkušenost s malotřídní školou obohatí nejen naši dceru, ale i nás, její rodiče.