Monika: Porod – a jdeme do finále

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Do porodnice jsme dorazili o půlnoci. Sice nebyl žádný provoz, ale kvůli mým kontrakcím jsme museli i zastavit. Mít kontrakce v autě a jet u toho po kostkách není zrovna super zážitek. Přijeli jsme na Bulovku a hned mě vzali na monitor. Z kontrakcí po čtyřech minutách se náhle staly stahy po deseti a Piškotě v klidu spalo. Vždycky jsem si myslela, že porod vyvolává mimčo nějakou svou aktivitou. Tak to naše ne. Tady se prostě spí a basta.

Jenže co se mnou? Na odjez domů to nebylo a na porodní sál taky ne. Doktorka mě tedy poslala na gynekologii a píchli mi nějakou injekci na spaní. Noc byla hrozná. Kontrakce sílily a už se dostávaly i do zad. O spánku jsem si mohla nechat zdát.

Ranní monitor ukázal, že Piškotě pospává, ale už to vypadá na porod. Tak prý za dvě hodiny na sál. Horko, těžko jsem se doplazila na přípravnu a aspoň pobavila sestřičku hláškou, že už si nikdy nebudu stěžovat na menstruační bolesti.

Měření tlaku, klystýr, vyšetření… Další hodina v trapu. Bolesti sílily, ale voda mi pořád nepraskla. Odvedli mě tedy na porodní sál, kam už za mnou mohl i manžel. Teda sál, když se řeklo porodní sál, představovala jsem si bíle vykachlíkovanou místnost s odtokovými kanálky na krev a uprostřed porodní lůžko. Tohle byl moc příjemný pokoj, s pohodlným sezením pro doprovod a vlastní koupelnou. Úžasný byl výhled na borovice ozářené sluncem. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Ale zpět k porodu.

Voda pořád nic, takže mi jí museli prasknout. Není to nic hrozného, jen je to nepříjemné a nesmíte koukat na ten nástroj.

Epidural, spása moje

Epidural jsem chtěla a dobře jsem udělala. Ta úleva, která pak přišla, byla k nezaplacení. Anestezioložky byly moc příjemné a kontrakce bolely víc než píchnutí epiduralu. Pak nastal na chvíli klid. Bolest ustoupila, já šla skákat na gymnastický míč a mohli jsme s manželem klidně začít hrát karty. Jenže pohoda netrvala dlouho.

Další monitor a dítě stále spalo. Píchli mi tedy oxytocin, který působí na stahy dělohy. Stahy jsou potom silnější a bolestivější, ale porod rychlejší. No, nemůžu soudit, ale kontrakce byly stejně hnusné jako před píchnutím epiduralu.

Najednou mi porodní asistentka řekla, že si mám lehnout na bok, skrčit jednu nohu pod sebe a druhou dát nahoru na kozu. Malá byla sice hlavou dolů, ale zádíčka měla vpravo. Nikdy jsem neslyšela, že by to mohl být problém. Ale pak doma jsem si našla, že při porodu v tomto postavení hlavička rotuje v oblouku 135°, porod proto obvykle porod bývá delší, často s křížovými bolestmi a silnějšími kontrakcemi. Já prostě musím mít vždycky něco extra. Takže porod pro mě znamenal, že jsem měla jednu nohu v Praze a druhou v Brně. Musím říct, že to teda bylo dost nepohodlné.

Když už nešlo netlačit, zachvátila mě totální panika, že nevím, co mám dělat. Porodní asistentka byla ale naprosto úžasná a manžel taky. Nakonec dvě silná zatlačení a malá byla na světě. Hned mi to naše Piškotě dali na hrudník. Vždycky jsem si myslela, že v tu chvíli budu brečet, ale já byla tak zmatená, že jsem nevěděla, jestli už byla na vážení nebo ne. Epidural a oxytocin asi udělaly své. Každopádně 3,4 kg a 50 cm našeho vlasatého štěstí. Prostě nádhera.

Malou pak na chviličku odnesli, ale hned nám ji zase vrátili a nechali nás s ní dvě hodiny v klidu. Zkusila jsem ji nakojit a hned se přisála. Prostě holka šikovná. : -) Když nám ji po dvou hodinách odnesli, já chtěla vstávat. Manžel mi řekl, že jsem se zbláznila, a měl pravdu. Tak jednoduché to nebylo…

Nakonec jsem byla bez nástřihu jen se dvěma stehy. Šití teda taky nic moc zážitek, ale pan doktor byl hodně rychlý, hlásil nepříjemné uzlíky a po pár minutách bylo po všem.

Mě pak odvezli na šestinedělí a naše malé Piškotě na novorozenecké. Prý až si odpočinu, mohu si ji vzít k sobě, klidně ji nechají na oddělení až do rána. Být bez dcerky už jsem si nedokázala představit, takže jsem ji chtěla k sobě hned, jak to bylo možné.

Tímto bych chtěla poděkovat hlavně porodní asistence, co nás v podstatě rodila a všem doktorům a sestrám kolem nás. Na Bulovku jsem slyšela strašně negativní ohlasy a kdekdo protáčel oči, když jsem říkala, že tam budu rodit. Ale nedokážu si představit, že by se ke mně, k manželovi i k malé někde chovali lépe. Takže nedejte na ostatní a klidně jeďte rodit na Bulovku.

Čtěte také:

• Zlatá hodina, první hodina s dítětem
• Jak podpořit nástup laktace
• Bonding – láska na první dotek

Blbost týdne

Tento text píšu už podruhé. Měla jsem článek skoro hotový, ale vzbudila se malá a já začala řešit jiné věci. Večer jsem jen poprosila manžela, ať počítač vypne. No a co myslíte, ráno otevřu notebook a samozřejmě dvě třetiny článku ztraceny v kyberprostoru. Takže ukládat, ukládat, ukládat nejen dítě do postýlky, ale i rozepsané texty.