Klub těhulek (112): V záplavě citů a pod tíhou únavy
To, že jsou těhotné ženy jak živoucí kotel emocí, je známé, že bývají často unavené, je pochopitelné – změny, které probíhají v jejich těle, se musí nějak projevit. City a únava, nebo naopak neschopnost odpočívat – to je téma dnešního povídání Klubu těhulek.
Zdroj: archiv redakce
Zdravím všechny i tento týden,
abych řekla pravdu, minulý týden jsem si Zrníčko vůbec neužila. Pomáhám mamce v květinářství, takže před adventem byl hotový blázinec. Celé dny a někdy i kus noci jsme motaly věnce. To je možná i důvod proč advent a ani Vánoce nemám ráda. Mám to spojené s nekonečnou prací a pořezanými prsty od drátu. Takže celý týden jsem měla v hlavě jen věnce a postel pro mě byla největší odměna ze všech.
Někdy si připadám jako naprostý exot a výjimka všech těhotných žen. Každá píše, jak byla unavená a zničená, ale tohle je přeci něco úplně jiného: V sobotu jsme měli poslední Vánoční seminář pro děti a od soboty 13:00 do pondělního rána jsem spala. Opravdu a bez přestání. Prospala jsem celý víkend. A mohla bych spát klidně i týden v kuse. Obdivuji a nechápu maminky, které se do toho ještě třeba starají o malé dítě. Já se někdy nedokážu postarat ani sama o sebe. To každá těhotná prožívá to stejné, nebo já se jen moc pozoruji a přeháním to? Pokud máte někdo podobné zkušenosti nebo rady, jak si pomoci od únavy, ráda se přiučím. A snad se začnu cítit víc normální.
Do domácnosti se více snažím zapojovat manžela, až je mi ho někdy líto. Už si ani nepamatuji, kdy jsem prala, žehlila nebo jen vysávala v bytě. Je úžasný a bez jeho pomoci a podpory bych to rozhodně zvládala mnohem hůře. Ač mu někdy musím připadat nevděčná a rozmazlená, mlčí. Má se mnou svatou trpělivost. A za to jsem mu neskutečně vděčná.
Od minulého článku se toho tedy moc nezměnilo. Ale opravdu je vše stejné, je mi zle, jsem unavená a pořád se těším, až začnu nakupovat věcičky pro naše Zrníčko. Už jsem objednaná na 1. screening a nemůžu se dočkat, až ho zase uvidím, i když opět přijde strach, zdali je vše v pořádku.
Těším se na Vás zase příští týden (to už snad bude něco zajímavějšího)
Marky
Ahoj těhulky,
tento týden byl v mém životě velmi přelomový. Hned v pondělí jsem se odstěhovala od rodičů a začala bydlet jen se svým přítelem a tím vlastně i začala vytvářet rodinu, která se za několik týdnů rozroste ještě o jednoho člena, a to o našeho malého miláčka Lukáška.
Když mi v neděli večer zavolali z firmy, u které jsem si objednala postel, že mi ji v pondělí doručí, měla jsem hroznou radost. Hned po ukončení telefonátu jsem se zeptala Lukáše, jestli bychom tam nemohli hned v pondělí přespat. Lukášovi se do toho nejprve nechtělo, protože v bytě bylo třeba ještě položit lino a hlavně v obýváku umýt parkety, které byly zaprášené a zacákané od barvy. Nakonec ale podlehl mému kňourání a souhlasil.
V pondělí jsem šla opět hlídat a pak na mě už čekal Lukáš a jeli jsme nakoupit něco k jídlu, abychom v bytě neumřeli hlady. Mezitím nám můj milovaný a šikovný taťka položil lino a přivezl rozloženou postel, kterou samozřejmě doručili k nim. Když jsme přijeli domů, zbývalo nám jen složit postel, abychom si mohli lehnout. To ale rozhodně nebyl tak lehký úkol, a proto jsme šli spát až docela dlouho.
Druhý den na mě ale čekalo několik mnohem těžších úkolů. Tak za prvé: čtyři hodiny klečení na kolenou a drhnutí parket od zaschlé barvy. Za druhé skládání obrovské haldy oblečení do skříní a v neposlední řadě ještě maraton návštěv, které byly zvědavé na naše nové bydlení. Musím přiznat, že jsem byla uštvaná jako nikdy předtím a trochu se na sebe taky zlobila kvůli tomu, že mi doktorka doporučila spíš klid a já se tím tenhle den zrovna moc neřídila. Lukášek mi to ale ještě tu samou noc pěkně oplatil. Nenechal mě vůbec vyspat a celou noc do mě šťouchal a kopal. Někdy to až zabolelo, ale máma si to za ten hrozný den určitě zasloužila.
Poslední, co bylo v tomto týdnu zajímavé, (nebudu vám totiž psát o tom, jak jsem jen vařila, uklízela, prala, žehlila a tak dále, to zná každá z nás a je jasné, že ani mě to první týden samostatného bydlení neminulo), bylo to, že jsme si v neděli s Lukášem udělali výlet po městech a navštívili adventní trhy ve Strakonicích. Nakoupili jsme vánoční výzdobu a užili si tu úžasnou vánoční atmosféru, která na nás dýchala ze všech stran. Večer při večeři jsme si zapálili první adventní svíčku a já si uvědomila, jak moc už se těším na Vánoce. Při tom těšení mi ale došlo, že mnohem víc se vlastně těším na příští Vánoce, kdy s námi už bude malý Lukášek a budeme úplná rodina.
Krásný první adventní týden přeje
Markéta
Přeji dobrý den všem,
chování zodpovědné těhulky se mi daří dodržet i nadále, takže týden jsme měli pracovní (ještě stále chodím do práce – jsou kolem mě lidé, kteří se tomu hrozně diví), ale i přesto celkem klidný.
Předchozí týden jsem bohužel, možná bohudík, neabsolvovala žádnou prohlídku ani kontrolu, takže se nemáme čím pochlubit. Ale i tak určitě rosteme jako z vody. Minimálně se to pozná podle mého bříška. Teda říkat bříško je už asi zbytečné, protože ten „pupek“, který nosím… už je to všechno trochu těžší. Ale samozřejmě pořád krásné. Musela jsem se naučit jinak spát (milovala jsem usínání na břiše), o běhání na toaletu každou půlhodinu nemluvím. O tom, že občas dýchám jako medvěd, se snad nemusím zmiňovat. Dovolím si říct, že to, že je to požehnaný stav, musel vymyslet chlap, protože žena, která ví, o co jde, by to takhle určitě nenazvala. Samozřejmě to teď myslím trochu s nadsázkou, stále jsem štěstím bez sebe, že jsem těhotná a vše, co s tím souvisí, přijímám s pokorou, protože to tak má být, a s láskou, kterou od začátku cítím ke svému dítěti.
Jára minulý týden hodně pracoval, takže jsem byla skoro každý večer sama doma. To mi ale poskytlo chvíle, kdy jsem sice doma něco dělala nebo si přinesla nějakou „práci z práce“, ale mohla jsem v klidu přemýšlet o některých věcech. Od začátku těhotenství se mi celkem statečně vyhýbaly takové ty emoční návaly. Brečet u smutného filmu jsem dokázala vždycky, a to, že by mě dojímaly obyčejné věci, to se mi nestávalo. Ale posledních pár dní se toho svého drobka nemůžu dočkat a bývám trochu naměkko. Vzpomínám na neteř Máju, která se vždycky ptá, kdy už chlapečka přivezu a že už by ho chtěla mít. Já už bych ho chtěla mít taky. Pokaždé, když cítím jeho pohyb, přemýšlím, jaké to bude, až ho poprvé uvidím, až ho poprvé pochovám, políbím a povím mu, že není nikdo jiný na světě, koho bych víc milovala. Ruku v ruce s těmito pocity se mi do hlavy začínají vkrádat myšlenky související s porodem. Bolesti se asi trochu bojím, ale vím, že to k tomu patří, takže jsem si slíbila, že to zvládnu a nerada bych, aby se ze mě stala hromádka neštěstí. Budu statečná a zvládnu to.
Tak nějak jsem Vám tohle všechno potřebovala sdělit. Asi proto, že jsou to pro mě všechno nové pocity. Doufám, že maminky, která dítka už mají, mě pochopí a ostatní čtenáři přežijí jeden výlev nastávající mamky.
Příští týden mě čeká kontrola v poradně, a hlavně to bude poslední týden v práci. V pátek máme navíc oblastní školení spojené se závěrem roku, takže budu mít možnost se rozloučit úplně se všemi. Na pátek se těším, zároveň už teď ale vím, že mi bude práce chybět. A někteří kolegové taky. Těším se na to, že už budu doma a budu víc odpočívat, ale ta představa celého dne mě trochu děsí. Mamka říká, že to půjde samo… občas nějaká návštěva, ještě musím připravit spoustu věcí pro Vítka a další a další. Tak uvidíme, jak mi to nicnedělání půjde.
Přejeme klidný týden všem a u dalších písmenek na shledanou
Gábina a Vítek
