Katka: Porod aneb Chtěli jste mě, tak mě tu máte!

V posledním článku jsem se s vámi loučila ještě ve verzi „Kinder vajíčko“, ale během pár hodin byla čokoláda snědená a překvapení na světě. Vše odstartovalo už v sobotu večer, kdy jsme se s partnerem rozhodli udělat si hezký večer. Bohužel jsem celý večer pouze „profuněla a prohekala“ na gymnastickém míči. Bříško bylo najednou strašně těžké, pořád tvrdé a mně se špatně dýchalo.

Jsem opravdu ráda, že alespoň skleničku červeného vína jsme si dali, protože jen díky ní jsem se mohla na ten velký den pořádně vyspat. Když jsem se v neděli ráno probudila z vinného komatu, začalo mě v pravidelných intervalech bolet v podbřišku. Bolest byla spíše nepříjemná než nesnesitelná a mírou bych ji přirovnala k bolestem provázejících menstruaci. To byla ještě doba, kdy jsem sršela vtipem a dobrou náladou. Srandičky mě přešly až ve dvě hodiny odpoledne, kdy byla bolest více než výrazná. Za chvilku přišlo legendární – tak jedeme. Partner, od rána připravený s klíčky od auta v ruce, vyrazil celý rozradostněný z gauče, že už konečně jedeme. Mé rodiče jsme pečlivě instruovali ohledně péče o Ondráška a zanechali s naším prvním dítkem svému osudu.

Do porodnice v Písku jsme dorazili okolo čtvrté hodiny odpolední. Vzhledem k mému neumírajícímu úsměvu na tváři mi porodní asistentka ve dveřích porodní bolesti příliš nevěřila. Gynekologický nález nám prozradil pouho pouhé dva centimetry. Takže jsem partnera zatím nechala na pohodlném křesílku na chodbě a vyrazila na porodní sál na monitor. Zde musím ocenit neskutečnou pomoc od porodní asistentky v podobě rady ohledně dýchaní. U prvního porodu se mi v tomto směru nikdo nevěnoval a dýchání se mi snažili usměrňovat až v závěru porodu, kdy jsem je bohužel už moc nevnímala. Vrátím se ale zpět do Písku a celkové zhodnocení a subjektivní srovnání těchto porodnic na závěr článku určitě nevynechám.

Na porodním sále se dostavily pekelné kontrakce, které byly předzvěstí celkem rychlého průběhu porodu. Nález byl bohužel pořád malý, tak jsme se s paní doktorkou dohodli na aplikaci epidurální anestezie. Kromě určité úlevy tento prostředek přináší i pomoc v otevírání porodních cest. Vzhledem k tomu, že při Ondráškovi mi tzv. „epidurál“ tímto směrem opravdu pomohl, byla jsem pro.

Jakmile byl „epidurál“ zaveden, přivedli mého partnera. Oblečený ve slušivém papírovém oblečku se ihned zapojil. Daroval mi svoje ruce k drcení, čelo mi ochlazoval mokrou žínkou a ústa svlažoval vodou. Leckdo by jistě reagoval pohrdlivým „pche, to by zvládnul každý“. Omyl, samotný obdiv zasluhuje už odvaha překročit práh porodního sálu. Peťa mi byl neuvěřitelnou oporou při těch největších bolestech a já mu za to jsem neskonale vděčná! Už jen ten pocit, že na to člověk není sám, dodá sílu.

Epidurální anestezie zafungovala přesně, jak jsme odhadovali – porodní cesty se začaly rychle otevírat a intenzita bolestí byla o maličko snesitelnější. Stejně jako při prvním porodu, tak i u druhého, se mi podařilo doktorku i porodní asistentky překvapit. Paní doktorka zkontrolovala porodní cesty a konstatovala, že chybí už jen jeden centimetr a že bych si měla dojít na záchod vyprázdnit močový měchýř. Potom, co jsem odkývala a čekala, až přejde další kontrakce, nabraly události jiný směr než na toaletu. Anežka se rozhodla, že nebude čekat, až se doplazím zpět na porodní sál. Během dvou minut byla venku, konkrétně v čase 18:14 hod. Takovou rychlost jsem nečekala ani já. I přestože šlo všechno tak rychle, zůstala jsem bez jakéhokoliv zranění a následného šití.

Naši malou princeznu jsem ihned po porodu dostala na bříško. Nechala se dotepat krev v pupečníku a maličká využila darovaný čas k tomu, aby se vysápala až k bradavce a přisála. Celých 45 minut jsme se s Peťou mohli rozplývat nad naší malou kráskou. Bylo by nám samozřejmě umožněno s ní být ještě déle, ale objevil se jiný urgentní případ a mě museli urychleně přesunout na pokoj. Vůbec jsem se ale nezlobila. Jak jsem si přála, dostala jsem nadstandardní pokoj. Pro Anežku si partner došel a my jsme mohli pokračovat v kochání a rozplývaní se nad novorozeným miminkem.

Čtěte také:

• Otec u porodu – ano, či ne?
• Jsem po porodu
• Jak podpořit nástup laktace

Porodnice v Písku vs. U Apolináře

Upozorňuji, že moje srovnání je pouze subjektivní zkušenost jedné maminky. Porodnice U Apolináře je vyhlášená lékařskými kapacitami a péčí, kterou zde v Písku nemohou z racionálních důvodů poskytnout. Nicméně pokud bych si měla ještě někdy v životě zvolit porodnické zařízení, vyhrála by jistě porodnice v Písku. Mně jako mamince a Anežce jako miminku se zde pořád někdo věnoval. Od samého začátku mi bylo všechno vysvětleno a vždy s úsměvem na tváři. Mému porodnímu plánu se věnovali pečlivě a do puntíku byl splněn. Jen nemocniční strava nesplnila očekávání. Byla jsem víc než mile překvapena chutností jednotlivých pokrmů. Prostředí oddělení šestinedělí je příjemné a moderní. Při srovnání s Apolinářem používám označení „úplný Hilton“. 🙂

Režim lékařských kontrol byl přijatelný a nepřipadala jsem s miminkem pod takovým drilem jako ve zmíněné pražské porodnici. V průběhu pobytu se mi věnovala také rehabilitační sestra, aby mi poradila se znovuaktivací mého použitého těla. Potěšil mě také čaj pro kojící, který mi byl nabídnut.

Závěrem bych snad jen dodala, že porodnici U Apolináře rozhodně nezavrhuji. Porodila jsem zde zdravé miminko, kterému byla poskytnuta veškerá péče. Apolinář poskytuje v určitém směru možnosti, které menší porodnice nabídnout prostě nemůže. Srovnání se tak týká hlavně zhodnocení příjemnosti pobytu a celkové dojmu z lékařského zařízení.

Všichni čtyři brzy spolu

Další díl pro vás napíši již z domova, kde na mě čekají dva moji milovaní chlapíci. Jeden se zamiloval do naší princezny už brzo po porodu a druhý se po mém odjezdu do porodnice naučil říkat „máma“. 🙂 Už se těším, až se s vámi podělím o první dojmy z nově nabytého statusu dvojnásobné matky.

Vaše šestinedělka Katka a malá tryskomyška Anežka