Kateřina ve 36. týdnu těhotenství: Bez syna, bez maminky

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Na druhou stranu každým dnem vykračuje o kousek blíže k samostatnosti – třeba aby pomohl tátovi, až tu zůstanou sami. Bez problémů zvládá zapnout pračku, zcela vážně si pamatuje následnost tlačítek. Taky moc dobře ví, jak se vypne. Blahořečím člověka, který vynalezl dvojklik dětské pojistky. Pračka je hodně lákavá a veliká, moderní, s barevným displejem, snadným ovládáním a hlavně s řadou zvukových doprovodů. Když dopere, zahraje malou znělku, která nikdy nenechá Tomáška v klidu. Takže běžíme vyndavat a věšet prádlo. Nejdřív si ale dobře zkontroluje, že se buben pračky netočí. Vloží hlavu a skoro celý trup do skleněného vydutého víka a pozoruje. Pak mi dá signál, že můžeme otvírat. Ví moc dobře, že se prádlo připichuje kolíčky, a podává mi je.

Utírá se mnou prach. Vozí za mnou vysavač, když luxuji. Vybaluje nákup. Nakupuje, resp. krade. Běda, jak se s kočárkem přiblížím moc blízko regálu, už něco bere – cokoliv od houbiček na nádobí po cenovky nebo dokonce konzervu. Rád si čistí zuby a zároveň je čistí mně. Jednou, když jsem ještě nebyla ráno učesaná, našel hřeben, přinesl mi ho a pokynul, ať už konám. Z chlebovky si umí vzít svůj rohlík bez zrníček. Hrnečky s pitím rozmístěné různě pohotovostně po bytě najde vždycky, vzorně se napije a ještě nám nabízí. Takže Lukáše si určitě ohlídá, až budu v porodnici.

Na Babywebu též najdete:

• Výpočet termínu porodu
• Porod se blíží? Přichystejte si tři tašky do porodnice
• Čeká vás císařský řez?

Navíc trénujeme chození na nočník a jsem spokojená. Spíš ho zvykáme. Po poledním klidu to jde krásně, je ještě trošku rozespalý, poslušně sedí a čte si. Někdy si sám nočník přinese z koupelny, ale občas do něj chce dávat kostky a vozit je v něm po bytě, to je taky pravda.

Ale hlavně mě leká! Byla jsem jeden večer sama doma, samozřejmě sama s Tomem. Naplánovala jsem si přípravu zdravé dobré večeře, až Toma uložím. Usnul úplně běžně. Pustila jsem si v kuchyni televizi (snažím se ji nepouštět před malým), usedla jsem ke stolu a přišel střih jako z hororu. Vedle mě se najednou objevilo rozespalé dítě v overalu, v rukou po jedné z vyndavacích příček z postýlky. Vyjekla jsem – napůl leknutím, napůl údivem. Jak potmě vyndal dvě příčky z postýlky? Jak vystoupil, našel ta dřívka, aby je vzal s sebou? Jak našel dveře a přicapkal tak neslyšně obývákem za mnou? Záhada.

Z bezpečnostních důvodů teď vyndáváme tyto vyjímatelné příčky, když Tomášek večer usne, aby za námi mohl ráno přijít do postele na pomazlení. Trochu mě trápilo, že se nám ještě nedaří naučit ho, aby se správně v postýlce nastavil na výstup po nohách, nikoliv po hlavě.

Už to umí, což mi tedy potvrdila jiná příhoda než tato večerní. Takže nám do císařského řezu zbývá jenom natrénovat nástup do kočárku. Nebojte, nepřetěžuji ho a ani ho nenutím k učení jako k nutnosti. Snažím se rozvíjet jeho zvídavost, touhu napodobovat a dělat leccos sám, tleskám, podporuji a chválím každou jeho snahu, každý jeho nový krok.

Pak se začínám už malinko trápit myšlenkou, co bude, až budeme my dva bez sebe. Od jeho narození to bylo maximálně na jedno odpoledne. Třeba to ponesu mnohem hůř než on sám. Jemu možná moje několikadenní nepřítomnost nebude významnou překážkou v dětském světě. Vystačí si se svými hračkami, s tátou, tetou, dalšími příbuznými? Je mu ale přeci jen rok, prťousek maminku potřebuje, jsme na sebe napojeni. Doufám, že vše proběhne celkem hladce a Tomášek bude usínat s vidinou, že se mu brzy vrátím z porodnice asi s tím pejskem. (Líbí se mi nápad bloggerky Jarky, abychom Tomovi přinesli vážně plyšového pejska jako od sestřičky! To určitě uděláme.) A říkali jsme si zrovna s Lukášem, jak až se uvidíme v porodnici, vrhneme se oba na druhé dítě, na to, co zrovna u sebe nemáme.

Ráda bych už stříhala metr, ale nevím, kdy budu rodit. Víc bych už mohla vědět tento čtvrtek, kdy se chystám do CMC k MUDr. Velebilovi. Pro jistotu jsem si připravila tašku do porodnice. Komoda s oblečky pro miminko je naplněná vyžehlenými komínky prádla, postýlka stojí, dvojkočárek už máme v kočárkárně a čekáme. Poslední dny si chci proti loňsku užít! Vloni jsem se trápila vedrem, nedočkavostí, rozpornými informacemi od lékařů, tedy nejistotou a nepohodlím. Napínali mě vlastně celkem celý měsíc, kdy mi soustavně říkali, že „to“ bude každou chvilku. Žádné nejisté a nicneříkající „to“ prostě neakceptuji. Jde přeci o porod holčičky, který bude tentokrát určitě jiný. Maluji si ho jak naivní malířka, anilinovými barvami hodně růžově. Večer si dám dobré jídlo, poslední, podíváme se na můj oblíbený film, prospíme se dobře, ráno nalačno „posnídám“ s Lukášem a Tomášem, předáme synka hlídačce-babičce nebo tetě, a pojedeme natěšení do porodnice. V klidu, bez stresu, nočního buzení kontrakcemi, bez zběsilého mytí vlasů a zalévání květin, bez jízdy noční Prahou a náhlým příchodem do ostrého světla vyšetřovny. Fázi loučení se s Tomáškem záměrně vynechávám, už ta vidina se mi nelíbí. Vlastně jen tato vidina se mi nelíbí. Jinak mám pořád růžovou.

Dnes se loučím s vážně už obřím břichem
Kateřina

Kateřina právě prožívá 36. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?