Kateřina ve 24. týdnu těhotenství: Pokrok vzad a níže

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Přišla ale myšlenková těkavost potmě – jeden chlapík v postýlce, druhý oddychujíc pár centimetrů ode mě ještě víc znemožňuje můj spánek, protože počítám, o kolik budou oba ráno odpočatější než já. A navíc nám budík promítá čas v noci na strop, což bylo fajn pro přehled kvůli vstávání na kojení, ale teď mě tahle vymoženost naštvala, až jsem vstala a píšu.

Vteřinu myslím na malou v břiše, promítám si zážitky z dovolené, za další vteřinu mi myšlenky zas poskočí k plánům na zítřek, co musím vyprat, vyžehlit, odpískovat z pláže – ale těkám schválně, abych nemusela myslet na svůj zadek. Vážně! Těším se, až si tento článek jednou přečtu po porodu a budu se chystat za hlavu, co za hlouposti jsem to vypouštěla z pusy, tedy vlastně na papír, na monitor.

Stop!

Tak začínal původní text, který měl pracovní název „úvahy o zadku“, jenže něco tak nemoudrého pustit do světa se mi nechce. Moje trápení nazývám zadek, eufemismy se fakt nehodí, spíš naopak, ale sem se jiná pojmenování nehodí.

Jako malá jsem byla hubená tyč s velkými koleny, v pubertě to fakt ušlo, do pětadvaceti jsem měla svých třiapadesát kilo, pak přišel životní i zdravotní propad a já ještě zhubla, až to hezké nebylo. Poté jsem „ztloustla“ zpět do štíhlosti. Těžká pohoda! Později jsem dočasně přišla o pohyb a chůzi a vyfasovala jsem berle celkem na dlouho, pár kilo nahoru vyskočilo, ale pořád vše v klidu. Vždycky jsem měla normální nebo i mírně podprůměrnou váhu. A v těhotenství s Tomem se děly věci: přibrala jsem sice příjemných 13 kilo, ale vypadala jsem jako slonice. Kila se kromě obřího břicha promítla hlavně do zadku. Dosud jsem netušila, kde přibírám, ale najednou jsem věděla jasně. A je to tu zase! Pokročila jsem od řešení břicha o něco níže.

Pravdou je, že jsem se v Chorvatsku ostýchala vyrazit v těhotenských plavkách na pláž (bikiny mi fakt dáávno nejsou přes prsa a hlavně by se těhotenské břicho opalovat nemělo, ale zjistila jsem, že si s tím jiné těhotné hlavu zrovna nelámou). Neřešila jsem břicho, ale zzzzz!

Nemyslím přirozené rozšíření boků v jiném stavu, ale to měkké vzadu, co se snažím soukat do těhotenských slimek. Únavně jsem na toto téma zaváděla řeč s Lukášem. Při těhotenství s Tomáškem mi říkal: „Neřeš to, sluší Ti to…“ a teď, co řekl?! „Já jsem rád, kdybys byla hubená, bál bych se, že mi oba umřete, takhle jsem klidnější.“ Výborné, že jo?

Takže se teď dost soustředím na zzzzz, koukám se na něj v zrcadle, kdykoliv jdu kolem, jestli se zase o píď nezvětšil, a co je horší, zkoumala jsem ho dokonce i na benzinové pumpě v Rakousku, Slovinsku, v Chorvatsku. Jak blázen! Nejsem smířená se svou novou prozatímní postavou a celkem dost se za to stydím.

Bříško je nádherné a ještě ho chci, ale stačilo by mi jen ono. Ale to přeci nejde, že? Navíc mi začínají být malé podprsenky, které jsem nosila při kojení s Tomáškem – a to jsem v šestém měsíci a po porodu to ještě poskočí. Budu kupovat jiné? Bude vůbec stačit košíčková abeceda? Tolik jsem do nich investovala, jistě víte, co je to za um a run na peněženku koupit fakt hezkou a dobře sedící kojicí podprsenku, která se tváří jako úplně normální? Jak budu proboha vypadat za dva měsíce? A za pět a za sedm? Snad jsou to normální ženské starosti vytlačené na povrch gejzírem hormonů a ne dětinská a trapná starost.

Uměle se uklidňuji vzpomínáním na postavičky z pláže – korpulentní dámy nasoukané do puntíkovaných plavek, paní, která nemohla mít snad nikdy na sobě podprsenku soudě dle stavu hrudi opalující se zásadně nahoře bez před svými desetiletými syny, neuvěřitelná přehlídka celulitidy, průhledné plavečky, těhotná v bikinkách s připáleným břichem, čím silnější stehna a větší břicho, tím méně materiálu na plavkách i ostychu, tak co bych řešila, že?

Nikdo se tam za svou postavu nestyděl ani omylem, proč by si tím kazil dovolenou. Ale taky jsem samozřejmě viděla vysportované dámy a slečny oděné vkusně a účelně a říkala si, takhle jsem vypadala taky, jenže tady Lukáš tentokrát zabodoval: „Každou z nich tady strčíš do kapsy, je jim přes třicet, nemají žádné dítě a loví tu akorát chlapy a ty máš, co jsi chtěla… a která by z nich byla asi tak 2x po sobě tak rychle těhotná?“ A cítila jsem se zase na chvíli pyšně, s bříškem a batoletem.

Zaznamenala jsem několikerou gestikulaci, zda jsem fakt těhotná a zda je to malinké dítě fakt moje. A sebevědomí se mi zvedlo po příjezdu z nákupu v supermarketu, kde jsem denně. Mám pocit, že bydlíme v podstatě na vesnici, i když jsme vážně v Praze. Paní pokladní mi kouká na břicho, tak se přitom uculuje a říká: „Co to probůh máte?“ A já pyšně: „Ještě holčičku.“ Rázem ztichlo jindy všudypřítomné pípání čteček a ostatní pokladní začaly velice nenápadně poslouchat. Zaplatila jsem nákup, prohodila pár slov a ujížděla s kočárkem pryč a slyším: „Fakt je…“ a čtečky se pomalu zase rozpípaly. Bály se holky zeptat, protože se ženy tak rychle do těhotnění asi zrovna nedávají a nebyly si jisté, zda nejsem ještě „jen natloustlá“ po porodu. Nechápu, ale je to roztomilé.

Moje malinkatá holčičko, jednou budeš taky těhotná nebo ztloustneš a budeš třeba řešit podobné věci jako já. Teď si ale ještě hezky plav uvnitř se svými čtyřsetpadesáti gramy, neřeš, kolik vážíš a jak vypadáš, tak je to správně. Já to teď neumím. Naučíš mě to?
máma

Kateřina právě prožívá 24. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?