Kateřina ve 20. týdnu těhotenství: Břicho jako stigma
TĚHULKA LIVE! KATEŘINA Sebekriticky jsem si připustila, že příliš řeším svoje břicho, až jsem s tím začala být sama sobě protivná. Jenže v tomto těhotenství jsem ho měla snad od 4. týdne a začala jsem být nápadná. Znáte ty pohledy, jak si někdo říká: „Je těhotná, není těhotná?“ A vy cítíte, jak jste jimi mnohdy až probodávány – to je začátek těhotenství.
Zdroj: archiv redakce
Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
A potom si břicha porovnáváme. Klasická otázka, když někdo potká těhotnou: „V kolikátém jsi/jste?“ a týdny začnou přepočítávat na měsíce a už to jede. Čekala jsem návštěvu – kamarádku Vilmu, která má za necelý měsíc termín porodu a už se chystá zahnízdit kdesi u Plzně a jen tak se nepodívá do Prahy. Zazvonila a snad dřív, než jsme se podívaly sobě do očí a přivítaly se, padly pohledy na naše břicha – to únavné porovnávání. Vilma má břicho celkem malé a já celkem velké. Stouply jsme si před zrcadlo a porovnávaly naše odhalené pupky a v zrcadlové skříni úplně dole u našich kotníků o lokty opřený nevěřící Tomáš. Co si ten chlapeček o nás asi myslel? Uznala jsem, že Vilma má přeci jen břicho větší, ale ne o moc. A co? Její miminko je velké, jak má být, a moje taky. Každý to má jinak a hotovo! Úplná pitomost, konečně mi to došlo! Před porodem budu asi vypadat dost legračně, ale jsem na svoje bříško pyšná, líbí se mi být těhotná takhle očividně. Jinak budu mluvit těsně před porodem, až mě asi zase začne pěkně štvát…
A takto vyrovnaná a s novým kódem v hlavě „břicho neřeším“ jsme se vydali s Lukášem a s malým na procházku na tenis Aritma, pozdravit kamarády, kouknout na nějaký trénink nebo zápas, dát si limonádu a prožít klidný podvečer. Jedna maminka čekala na staršího syna, až skončí s tréninkem, měla s sebou ještě čtrnáctiměsíčního Karlíka a už to jelo. Snad za deset vteřin jsem i její dítě krmila stejně jako Toma zdravým koláčem z mrkve a plácaly jsme páté přes deváté – od sušeného mléka jsme se přes špaldovou mouku dostaly k porovnání kdečeho v zahraničí s Českou republikou, k oblékání a hrám dětí a Lukáš tedy posilněn vinným střikem skvěle zvládal a zapojil se do hovoru: „Tomu Vašemu je 14 měsíců? Tak takhle budeme mít velké dítě, až se narodí to naše malé…“ Myslela jsem, že si paní myslí, ale neví určitě, zda jsem těhotná – vsedě za stolem není přeci jen břicho tak vidět. A jelo to podruhé.
Moje svačící dítě bylo impulzem k hovoru o stravě, břicho k úvahám o sourozenectví, řečem o porodu a samozřejmě jako vždycky o tom, jak to chci zvládnout… Paní měla mezi dětmi rozdíl, řekla bych tak 7 let a naše věkové rozpětí by si prý nedovedla představit. Přesto byla milá, ale i zvědavá. Byl to nakonec příjemný rozhovor, který jsem sama rozvíjela a pak jsem si uvědomila – tohle jsem nikdy nedělala. Dokonce jsem nesnášela mluvit s někým poprvé, kdo se ke mně chová družně, jako bychom spolu byli už minimálně na dovolené.
Jenže matky to mají asi jinak, jsme sdílnější než jindy dost možná. U mě se dostavila nějak přirozeně tolerance vůči tak rychlému navazování kontaktů a asi i zvídavost – celkem mě zajímalo, co teda Karlík papá a jestli nějak nemohu obohatit Tomášův jídelníček či ten svůj… a stává se mi i například v tramvaji, že se naváže hovor o nějakém těhotenském tématu doslova jedna dvě a pak najednou: „Nashle, já vlastně vystupuji.“ Sama jsem ho zapředla, ale jen jednou, když jsem se ptala paní na spokojenost se sourozeneckým kočárkem. Těhotenství se zkrátka neschová!
Těhulka LIVE!: Využívá nadstandardní program lékařské péče Materna II. 
Zato naše kulička se pořád schovává a stále čekáme na zprávu, co to bude. Chystám se do CMC na druhý trimestrální screaning, kde SNAD UŽ.
A taky jsem se objednala k nutričnímu terapeutovi. Snaha je, ale nemyslím si, že jím úplně dobře. Občas mi dojde energie, kterou mám chuť okamžitě doplnit nějakou kalorickou bombou, to je pro mě znamení, že skladba mého jídelníčku není optimální. A když už jídlo tak řeším u Tomáše, měla bych i u sebe a malého miminka.
Třeba si břicho zvětšuji tukovými polštáři a budu se divit, ale nemyslím, toho jsem se obávala při prvním porodu a jen jsem koukala, o kolik jsem splaskla hned v porodnici. Navíc jsme dneska slavili ségřiny narozeniny, uzobávala jsem, nejedla hodně, zato dlouho. To se pak člověk hned hůř kontroluje, netuším, kolik jsem toho spořádala, ale večeři, tu jsem si už nedala, večeřela jsem celé odpoledne. Uf. Až vytrávím, napíšu další článek, asi bude hodně o stýskání – jsme ode dneška s Tomem na pár dní sami doma.
Mějte zdařilý začátek prázdnin.
Kateřina
