Jako klokánci: novorozenci u mámy na kůži

Maximální kontakt mezi matkou a dítětem se ukazuje jako klíčový i u předčasně narozených dětí. Na tomto poznatku je založena i metoda klokánkování aneb „skin-to-skin“ terapie. Přiložení miminka na holou kůži matky vykazuje přímo zázračné účinky včetně podpory imunity, fyzického či psychického vývoje.

klokankovani-nedonosenec-skin_to_skin-istock_000018344091small.jpg

Zdroj: archiv redakce

Na tom, že matka, teplo její kůže, vůně a mateřské mléko je pro děťátko po narození to nejlepší a nejvhodnější, se shodneme asi téměř všichni. Proto je již i u nás ve většině porodnic podporován kontakt matky s dítětem ihned po porodu, položení na hrudník, podpora sacího reflexu apod.

Zůstat na blízku matce je důležité i pro nedonošence

Jiné je to však v případě nedonošených nebo velmi předčasně narozených dětí. Tam jako by se lékaři báli děti svěřit do náručí rodičů a dávají přednost technice a teplu inkubátorů.

Přitom je prokázáno, že především z hlediska psychosociálních potřeb je i pro nedonošené miminko důležité zůstat nablízku matce. Pokud jsou tato předčasně narozené děti v psychické pohodě, snadněji pak zvládají i různé fyzické problémy a rychleji dozrávají. Jsou klidnější a lépe se adaptují.

V kapse jako klokánci

Metoda klokánkování pochází z Kolumbie, kde se ke konci sedmdesátých let minulého století potýkalo mnoho porodnic s nedostatkem inkubátorů a zároveň velkým výskytem infekcí u předčasně narozených dětí. Dětský lékař Rey Sanabria tehdy přišel s nápadem, že by matky mohly své děti zahřívat přímo na svém těle, a to dokonce 24 hodin denně.

Miminka byla na matčin hrudník připevněna kusem látky, nahá nebo jen s čepičkou nebo ponožkami. V podstatě jak malí klokánci. Tím bylo docíleno maximálního kontaktu kůže na kůži a také volného přístupu k prsu na kojení. Takto se děti nosily až do termínu, kdy měly být správně narozeny.

Výzkumy hovoří jasně pro klokánkování

Přestože o smyslu (a mnohdy i bezpečnosti) této metody mnoho odborníků pochybovalo, ukázalo se, že je opravdu smysluplná a v mnoha ohledech téměř zázračná.

V roce 1989 se uskutečnila první srovnávací studie, ze které vyplynulo, že děti, které matky takto „klokánkovaly“, rostou stejně rychle jako děti „odchované“ v inkubátorech.

Jiné výzkumy jsou ještě optimističtější. Podlé jihoamerické studie klesla úmrtnost nedonošených dětí až o 50%, pokud je jejich matky klokánkovaly oproti dětem, které dozrávaly v inkubátorech.

V Jižní Africe se zase prováděl výzkum, kde sledovaly děti s váhou pod 2 kg – výrazně lépe se dařilo těm, které po porodu od matek vůbec neodloučily. Lépe dýchaly, přibíraly na váze a měly méně poporodních komplikací.

„S klokánkováním jsem se jako studentka medicíny setkala poprvé v Holandsku, kde jsem působila na oddělené neonatologie. Velmi mne to překvapilo, protože jsem do té doby o ničem podobném neslyšela, ale zároveň také během pár dní přesvědčilo, že jde o něco, co má smysl. Miminka, které byla téměř celý den nošena a chována maminkami, byly spokojená a krásně přibývala na váze,“ říká dnes již pediatrička Karolína.

„Nejvíce mne však zaujal rozhovor s babičkou jednoho z dětí, která pocházela z Peru. Ta mi vyprávěla, že u nich je úplně běžné, že se první měsíce miminka nosí pouze v šátku u matky a odkládají se jen na koupání a přebalení. I své vnouče, přestože vážilo sotva 1,5 kg chovala velmi přirozeně a automaticky. Na rozdíl od své dcery, ze které jsem z počátku klokánkování cítila přece jen trochu strach a nejistotu.“

Čtěte také:

Rodiče klokánkují až několik hodin denně

V českých porodnicích je situace co se týče klokánkování různá. Zpravidla však platí to, že ve většině nemocnic kontakt rodičů s nedonošenými miminky podporují.

„U nás se samozřejmě o klokánkování v rámci možností snažíme,“ říká vedoucí lékařka intermediální péče o novorozence v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze Podolí. „V rámci oddělení intenzivní a resuscitační péče je doba klokánkování výrazně ovlivněna aktuálním stavem miminka, většinou však rodiče klokánkují několik hodin denně.“

Jak tvrdí lékařka, význam má i pouze několikaminutový kontakt kůže na kůži. Ovšem platí, že čím déle, tím lépe.

Klokánkování má pozitivní efekt na psychiku i fyzický stav dítěte. A mnohdy i rodičů, kteří, pokud se jim dítě narodí výrazně předčasně, mohou trpět pocity viny a depresí.

„Metoda je důležitá z důvodů psychologických – psychická podpora rodičů, možnost navázání a prohlubování vazby rodič-dítě. U klokánkujících matek se lépe rozvíjí laktace, dítě je u rodičů obvykle klidné, spokojené, cítí se bezpečně, je méně stresované, což vede ke stabilizaci jeho srdeční akce a klidnému dýchání,“ vysvětluje MUDr. Petra Šaňáková.

Rozvíjí se i imunita

„Klokánkovaný novorozenec je také odolnější vůči bolestivým podnětům, lépe prospívá na váze, lépe spí. Při klokánkování také dochází k přirozenému osidlování kůže a sliznic novorozence ,správnými‘ bakteriemi, které na něj přechází z těla matky a tak dochází k zlepšení imunity novorozence a nižšímu výskytu infekcí v průběhu hospitalizace. To vše má dále pozitivní vliv na aktuální celkový stav novorozence i jeho následný dlouhodobý neurologický vývoj.“

Mnoho rodičů má zprvu strach, na své, mnohdy ani ne kilové děťátko sáhnout. I proto je velmi důležitá podpora a zkušenost personálu v nemocnici.

Klokánkování probíhá zpravidla v sedě hned vedle inkubátoru, takže miminko může být i nadále napojeno na všechny nezbytné přístroje. Pokud je maminka hospitalizovaná i společně se svým děťátkem, může je takto chovat, jak často to jen lze. Což je jedině dobře.

Klokánkují i tatínci

Jak již bylo zmíněno, klokánkování má velký význam i pro děti narozené v termínu. Některé české porodnice umožňují klokánkování tatínky např. po císařském řezu nebo po porodu vícerčat, kdy ho maminka sama provádět nemůže.

I zde odpočívají miminka na holé hrudi otce, z vnější strany často ještě přikryté dekou nebo peřinkou.

„Měl jsem možnost několikrát klokánkovat své dvě dcerky a musím říct, že to pro mne byl snad ještě silnější emociální zážitek než samotný porod,“ říká osmatřicetiletý Petr. „Cítil jsem jejich teplo, tlukot srdíčka i drobné prstíky. Choval jsem je, skoro nedýchal a jen se na ně díval – a ony na mne. Na ten pohled nikdy nezapomenu.“