Deník Kateřin K.: První týden po porodu

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

A tam jsem taky byla. Naštěstí bylo ještě dost co řešit, takže se získával čas ve prospěch tatínka. Zatím mě uklidňoval můj porodník – doktor Velebil. Už „od stolu“ v poradně v CMC na mě působil profesionálně, klidně, sympaticky. Budil ve mně dost důvěry jako zkušený operatér, a proto jsem si ho vybrala. Teď jsem ho vnímala prvně v operačním a všechno sedlo – zelená čepice, hezké brýle, klidnění pohledem a úsměvem, vysvětlování, co se bude dít, jak dlouho to bude asi trvat. Nevím, zda to lze vysvětlit, bylo z něj cítit neuvěřitelné uklidňující lidství stejně jako jistota, že vše dobře provede profesně – řízne, vyjme, zašije, postará se. Zatím jsem se stále snažila rozhlížet do všech stran, zda manžela neuvidím, zda mě někdo neuklidní, že tu už někde je. A najednou vidím nového lékaře v operačním oblečení a zelené čepici a líbí se mi – a on to Lukáš, který pronesl neuvěřitelnou větu: „Jo, je to ona, můžeME začít.“ (Den před mým odchodem do porodnice strávil dost času sledováním videí s císařskými řezy a řekl mi, že kdyby můj porodník nedorazil, určitě by to zvládnul sám.) Všichni jsme se zasmáli, cítila jsem klid. Jednoho z rodičů naší holčičky odvedli za dveře s výhledem, druhému dali před obličej masku s nepříjemným cibulovým odérem. Výhled mi mizel za plentou, koukám do zelené barvy a už jen cítím, jak mi rychle těžkne hlava. Těším se. Poslední těhotenská myšlenka patří Tomáškovi. Myslím na něj, jak on skvěle císaře zvládl, a už spím.

V 7,32 jsme už čtyři, táta, máma, syn a dcera. Kačenka zažila příchod na svět určitě hezčí a klidnější než Tomáš. Nicméně – přemýšlela jsem nad jejím prožitkem. Nikdo nemůžeme úplně vědět, co takové dítě prožívá cestou na svět. Proč se jen ony dutiny v ženském těle jmenují porodní cesty? Děvče moje zmatené, vzorně připravené na otevření brány, přišlo na svět jinudy. A žádnou cestou! Pěkně se nad ní najednou otevřelo zprudka nebe a oslnilo ji spoustou nepříjemného ostrého světla, změnila se teplota, na kterou byla zvyklá, chopila ji gumová rukavice a vyrvala z matčina lůna kamsi do vzduchu. První, druhé a až třetí ruce byly ty pravé, Lukášovy. A nechci ani vědět, kolikáté byly ty moje. Věřím, že Tomášek ustál císařský řez dobře a že jsem ho snad dostatečně vymazlila, abych mu vynahradila mé tělesné limity. Kačence vynahrazuji absenci našeho bezprostředního poporodního kontaktu, co to jde. Nejdůležitějším prožitkem, který ovlivňuje moje současné vnímání porodu, je klid, absence strachu a profesionalita. Porod proběhl na jedničku a proti tomu loňskému to byl mžik.

Přečtěte si také:

• Bonding – láska na první dotek
• Podpora rané vazby po porodu císařským řezem
• S dítětem se rodí i matka

První poporodní obraz, který si uvědomuji, je úplně jiný, než který mi líčil Lukáš – ten na mě prý před JIP během převozu mluvil a já odpovídala. Sama si ale pamatuji, jak se probírám až na jipce a zběsile nahlas a asi nikoho se ptám, zda je holčička v pořádku. Přijde sestřička a uklidní mě. A teď je ta chvíle, kterou si chci co nejvíce užít a která se mi hodně líbila i u prvního porodu. Zkrátka jipka. Jenom ležet na nejpohodlnější posteli na světě a užívat si úlevného pocitu – víte, že máte zdravé dítě. Nic nemusíte. Ještě nic vás nebolí. Dokonale se o vás starají. Všechno je za vámi a necháváte o sebe pečovat. Spíte a nabíráte síly. Každičkou možnou vteřinu jsem pospávala. Sestřička Jíťa byla skvělá, za každé nalití čaje jsem jí snad 3x poděkovala, až se tomu smála. Kdy mi přinesli Kačenku, vážně nevím, bylo to tak nějak akorát, probírala jsem se zrovna. Když sestřička nesla vánočku s černovlasým miminkem, byla jsem naprosto udivená a měla radost – jo, něco má určitě po tatínkovi – vlasy! Tom je totiž podobou vážně snad celý můj, a tak jsem si přála, aby se v ní viděl. Žádné slzy, žádné dojetí, to přišlo až později. Prožívala jsem „jen“ čistou radost, úlevu a nasávala jsem miminkovskou vůni své dcery. Přišel za mnou můj porodník a sdělil mi další příjemnou zprávu – porod proběhl naprosto bez komplikací, žádné srůsty ani jiné zádrhele se v mém břiše nenašly. A ještě mám novou jizvu – tu starou a těhotenstvím poznamenanou lékař odřízl a vytvořil krásnější a tentokrát rovnou.

Citlivě jsem vnímala převoz z doslova luxusního pokoje i zacházení na oddělení rizikového těhotenství (den před porodem), z krásného porodního sálu, z hezkého a maximálně zlidštěného prostředí JIP na oddělení šestinedělí. S nadstandardem, který jsem původně velice chtěla i na šestinedělí a který mi pomohl zařídit přímo Dr. Velebil (ještě jej se mnou řešil na JIP), se to ukázalo složitější. Byla jsem ještě dost mimo a sestra mi vysvětlovala pro mě celkem nepochopitelný a složitý systém placení za dny od rezervace, přestože ležíte na JIPce. Nechtělo se mi dát celkem už znatelnou částku za pokoj, na kterém neležím, a tak jsem si po téměř celých dvou dnech na jipce řekla, že případné další 3 dny zvládnu na normálním pokoji. Přestože jsem zažila estetický šok :D, neměnila bych. Užila jsem si celkem dost legrace a porozumění se spolubydlící Veronikou, se kterou jsme si myslím tak nějak sedly. Budete se smát a je to k smíchu – uznávám. I s tím rozřezaným břichem jsem měla chuť natírat, opravovat, stěhovat postele, vyměňovat nevzhledné igelitové ubrusy a slaďovat šíleně se k sobě nehodící kusy nábytku. Všechno bylo tak nějak staré a nepohodlné a doslova mě udivil zdejší šatní systém – žádná skříň a ani nic náhradního, kam by šly uložit věci, a tak jsme měly mít věci v taškách pod postelí. Velmi praktické pro ženy po císařském řezu. Ale nebýt toho všeho, neužily bychom si tolik legrace během stěhovacích akcí. (Když jsem si chtěla vyndat náhradní balení plenek, musela jsem složitě vylézat z postele, odstěhovat postýlku s Kačenkou a zaplout pod postel a ještě se nějak vyvrhnout zpět nahoru – au). Za tyto materiální stesky se lehce stydím, ale k líčení pobytu v porodnici patří.

Po lidské stránce mám ale celkem silné zážitky a věřte, že prostředí poliklinik, ústavů, nemocnic a rehabilitačních center jsem nabažená a mám s čím srovnávat. V Podolí jsem nepoznala protivnou sestřičku nebo lékaře. Sestry hbitými chvaty ve vteřině svlékaly miminka, překlápěly je do dlaně a z ní zase na váhu nebo do vany… rutina, cvik udělají své. Ale mám důležitou zprávu – Mary Poppins žije pod pseudonymem sestra Stříbrná a pracuje na oddělení P2 v Podolí. Kromě oněch hbitých chvatů byla mimořádně milá a lidská, kypící něhou. A v noci se tichounce plížila kolem našich postelí, aby kontrolovala naše děti, když jsme vyčerpané spaly „po řezech“, jak se říká v Podolí.

Do porodnice jsem přišla ve čtvrtek – dva v jednom a natěšená. Odcházela jsem domů s manželem, synem a dcerou v úterý a zase natěšená. Navíc s dobrým pocitem z hladce proběhlého porodu. Srdečné díky patří Dr. Velebilovi za jeho péči a profesionalitu. A znovu musím vyzdvihnout Mary Poppins. A samozřejmě Lukáše – nonstop péče o ročního syna, péče o domácnost, návštěvy a podpora ženy a dcery v porodnici – to byla sakra změna. A vše proběhlo hladce.

Příště díl třetí – spolu doma!

Kateřiny K.

P. S. Napsala jsem snad desítky vět o pocitech, které mě narozením dcery zaplavily. Psala jsem o tom, jak jsem se cítila, když přišel na návštěvu Lukáš s Tomem a zase odcházeli… jak jsem se poprvé mazlila s dcerou, jaké to bylo, když jsme se setkali poprvé všichni 4. A mazala jsem. Nejde to totiž předat. Tyto prožitky zůstanou jen naše soukromé a intimní. Díky za pochopení.