Citové přilnutí k matce? To je pomyslná pupeční šňůra

Pane doktore, co je pro vývoj dítěte v prvních třech letech nejdůležitější?

Už od narození je to vytvoření základní a nenahraditelné citové vazby, přilnutí k jedné nejbližší osobě, typicky k mamince. Na tom stojí zdravý vývoj každého člověka.

Co přesně toto přilnutí znamená a proč je tak důležité?

Přilnutí si můžete představit jako takovou dělohu navenek v podobě vztahu. Prvních devět až dvanáct měsíců po narození žije dítě v úzkém propojení s maminkou (nebo jiným pečovatelem) a své potřeby uspokojuje téměř výhradně skrze její péči. Z psychologického hlediska je těžké říci, kde končí dítě a začíná maminka.

Aby bylo dítě zdravé a spokojené, potřebuje výměnu podnětů, zpětnou vazbu. To můžeme pozorovat již těsně po narození, dítě vyhledává očima pohled maminky. Když se mamince podaří pohled zachytit, je to pro ni zdroj velké radosti a těší se, až se to zopakuje. Vzniká tak vztah, pocit „jsme spolu“. Radost jednoho je zdrojem radosti toho druhého. V dalším období se od maminky začne oddělovat, začne se projevovat jeho vlastní „já“.

To zní, jako by se rodiče s dítětem vydávali na nějakou společnou dobrodružnou cestu.

Této interakci se říká „andělská spirála“. Postupně spolu začínají stoupat k něčemu krásnému. Kolem dítěte se vytváří vstřícná, radostná, otevřená atmosféra, ve které stále dokola zakouší, že jeho volání je nakonec vždy vyslyšeno (chvíli strádá, po přijatelné době ale maminka přijde a radost je o to větší), a tak v něm roste důvěra, že svět je bezpečné místo.

Aby měla andělská atmosféra trvalý charakter, je zapotřebí ji utužovat devět až dvanáct měsíců. Vytvoří se tak trvalé pouto nebo přilnutí, které je pak dítěti stálou potřebou a z níž čerpá vnitřní pocit jistoty po zbytek svého života. Každý další důležitý životní vztah poměřuje kvalitou toho prvního.

Andělská spirála zní moc pěkně. Neexistuje však i nějaká ďábelská spirála?

Nese-li v sobě dítě obraz maminky v dobrém, bude od ostatních očekávat to dobré… pokud ale má zkušenost, že maminka byla nespolehlivá, nevypočitatelná, vztah byl nejistý, má dítě tendenci stahovat se ze vztahu, protože se bojí dalšího zklamání.

Tak se skutečně začne roztáčet jakási „ďábelská spirála“ – příležitost navázat dobrý vztah se promrhá a dítě i maminka si vůči sobě osvojí odtažitý postoj. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Aby se to změnilo, musí dítě zažít novou zlomovou zkušenost (skrze terapii, adopci nebo prostě skrze další rodinné příslušníky).

Vytvoření pevné citové vazby je pro kojence to nejdůležitější. Jaká výzva čeká na dítě v batolecím věku?

To nejpodstatnější, co dítě nyní čeká, je vytváření svého „já“. Navazuje to plynule a pomalu na klíčový prožitek pocitu bezpečí a důvěry. Ruku v ruce s objevováním svého „já“ jde i poznávání hranic toho, kde již „já“ není. To je úkol pro rodiče. Je to někdy velmi bouřlivé období, dobře známé jako období vzdoru. Dítě nyní intuitivně testuje, zda má v rodičích (mamince) nadále takovou oporu jako dosud.

Dá se tedy říci, že dítě „zkouší“, zda ho rodiče bezpodmínečně milují?

Vlastně ano, není to ale nějaký špatný úmysl, je to dáno od přírody. Dítě proniká z vlastní iniciativy hlouběji do světa a potřebuje nadále cítit, že má někoho za zády, že má základní jistotu.

Budování jeho „já“, jeho vědomí odlišnosti od okolního světa navazuje plynule na to, že před tím získalo skrze vztah s maminkou jakousi „představu“ té maminky. Začíná si uvědomovat, že maminka je samostatná bytost, že to není součást jeho osoby. Tuto představu maminky má dítě nyní trvale s sebou, může se představou maminky těšit, ale i maminku postrádat.

Toto období je náročné nejen pro dítě, ale i pro rodiče. Máte pro ně nějakou všeobecně platnou radu?

Největší výchovná moudrost pro toto období je zachovat klid, nekonfrontovat se s dítětem, protože to není malý dospělý, a hlavně nechat dítě pocítit „mám tě ráda takového, jaký jsi, i když se zrovna vztekáš, ale žijeme ve světě, kde platí určité hranice a pravidla, která jsem si nevymyslela.“ Když prší, nebudeme chodit v sandálech, u doktora budeme včas, do vozovky se nelítá bez rozhlédnutí….

„Mám tě rád, i když se vztekáš“. To zní velkoryse.

Ano, je to velmi důležité. Dítě potřebuje ujištění o bezpodmínečné lásce rodičů. Někdy jakoby testuje: „Myslíš to vážně, mami?“ I když se dítě vzteká, můžeme ho pevně obejmout, posadit si ho na klín.

Dítě ještě neumí o svých pocitech hovořit, tak mu umožníme, aby je plně prožilo v bezpečí naší náruče. Musíme být nad věcí, nenechat se strhnout k negativním emocím: „Tak se mi tu z toho všeho vyplač, já tu s tebou počkám, pomůžu ti, až tě to přejde, vyplač mi to tady, vykřič mi všechno, co tě trápí. Pak ti zase já povím, co mě bolí nebo jak je mi líto, že ses vztekal tuhle u pokladny, mrzelo mne, že si paní pokladní myslela, že tě neumím vychovávat… ale stejně tě mám ráda.“

Jde o to vydržet až do chvíle, kdy dojde k vyčištění „hnisu“. Dítě pak obvykle u maminky spočine, vrní, brouká, maminka ho hladí: „Vždyť jsi můj brouček, všechno se spolu naučíme.“

Všechno chce svůj čas.

A co když si někdo chování dítěte vysvětlí jako vypočítavost?

U dítěte to není rozumové. Dítě rodiče zkouší, ale bezděčně. Je to evolučně dáno, je to zařízené od přírody. Ověřuje si, že je na rodiče spolehnutí, že ho mají rádi za všech okolností. Na základě této jistoty pak snáz proniká dále do světa.

Je nějaký lék proti období vzdoru?

Období vzdoru je jednou z nutných životních zkoušek, která vede k dalšímu růstu, a nelze ji obejít. Je to, jako když rostou zuby – nemít zuby není řešením. Dítě svou identitu opírá o mantinely stavěné jeho nejbližšími a tím si ji posiluje a cvičí. Typicky na vše reaguje negativně: „NE, NE!“ a dělá vše obráceně než maminka. Je to však přirozený proces.

Jak dlouho toto období negace trvá?

Je to různé, většinou v průběhu druhého a třetího roku, pak se to ještě v různých vlnách může vracet i později. Před nástupem do školy by se to již nemělo objevovat. Při nemoci nebo absenci maminky může dojít k recidivě.

A co ostatní výzvy, jako odstavování od kojení, učení na záchod?

Všechny tyto velké změny by měly probíhat v co nejpřirozenější harmonii na obou stranách. Takže žádné náhlé násilí ze strany rodičů, ale ani nedopustit tyranský nátlak dítěte. Maminka musí mít odvahu a pevnost dát dítěti jistotu, že vrůstá do určitého řádu.

Celý proces by však měl být citlivý. Intenzita a intervaly kojení se mají rozvolňovat postupně, pak se to překulí samo. Každá náhlá změna je traumatem.

Princip nenásilí platí i při učení čistotě. Mezi dětmi jsou enormní individuální rozdíly. Je to věc zrání, připravenosti mozku. Je potřeba se obrnit trpělivostí a zvolit pozitivní přístup. Když se náhodou povede, že se nepočůrá, tak nešetřete pochvalou. A naopak se nezlobte a netrestejte, když se to nepovede. V batolecím věku na to má dítě svaté a nezadatelné právo. V tomto věku nemá smysl chodit s pomočováním k lékaři nebo psychologovi – nevztahují se na to diagnózy. Všechno chce svůj čas, příroda má na tyto věci svůj postup.

Jak se pokud možno vyhnout problematickým situacím spojeným s jídlem nebo vyměšováním?

Neměl by kolem toho nastat boj. Zlaté pravidlo: přirozeným funkcím jako jídlo, vyměšování, spánek – věnovat co nejméně zaměřené pozornosti, dělat je pokud možno zcela mimoděčně. Čím více tyto aktivity zdůrazňujeme (staráme se, jestli dítě jedlo dost apod.), vnášíme tam napětí a úzkost a to pak vede k dalším problémům.

Jak poznám, že se mé dítě vyvíjí po všech stránkách správně?

Stromy kvetou každý jinak a stejné je to i s člověkem. Nejdůležitější je nestresovat se žádnými tabulkami, neškatulkujte, nesrovnávejte své dítě s vrstevníky. To ničemu nepomůže. Člověk je tvor s obrovskou individuální variabilitou.

Nesledujte, v kolika měsících nebo letech má dítě dělat to či ono (převracet se, žvatlat první slůvka, dělat první kroky…). Rozpětí, kdy lze čeho dosáhnout, je široké a v drtivé většině případů se vše časem dožene. Pro klid v duši využívejte propracovaného systému preventivních lékařských prohlídek.

Batole začíná také chodit, mluvit, malovat. Co v této době potřebuje za podněty?

Potřebuje podněty, které pro něj budou tou správnou duševní stravou, podněty, které budou rozvíjet jeho mozek. Je však důležité dítě nepřetížit a dodávat mu podněty pro něj zajímavé.

Dítě má velkou potřebu prožívat radost ze samotné vlastní aktivity.

Nejlépe tuto radost prožije, když ji s ním někdo sdílí. Důležité je vytvořit dítěti dobré podmínky, když je bdělé, odpočaté, naladěné, ve vztahu. Nenutit ho v nesprávnou chvíli. Spíše aktivity opakovat desetkrát po dvou minutách, nikoliv v kuse dvacet minut.

Jak poznám, co je pro dítě zajímavé?

Rodič musí být trochu vynalézavý a tvořivý, musí se umět do dítěte vcítit. Dítě hodně pozorujte, ono vám samo napoví. Typicky ve druhém roce začne brát do ruky tužku – objeví, že tužka zanechává stopu, je to pro něj výborná zpětná vazba. Rozvíjí to jeho fantazii a zvyšuje motivaci k dalším pokusům. Nabídněte mu trpělivou pomoc.

I když drží tužku jako klacík, máme se radovat s ním „podívej, jak to jde!“, teprve pak citlivě, nenápadně dítěti ukazovat, jak tužku lépe držet, jak si přidržet papír. Přizpůsobíme se jeho schopnostem: nemá cenu dávat dítěti na malování malý papír, použijeme balicí papír nebo tabuli, nechme ho rozmáchnout…

Jaké jsou nejčastější předsudky spojené s tímto věkem?

Stále se ještě potýkáme s postoji pramenícími v komunistické minulosti, ve kterých je zakořeněn názor, že člověk má být vychováván od útlého dětství v kolektivu vrstevníků. Člověk se sice musí umět časem zapojit do společnosti, ale cesta k tomu vede přes individuální vztahy. Dnes bohužel ožívá populistická představa, že děti patří do jeslí, že podniky mají budovat jesle. Z hlediska dítěte je to velmi sporné.

Dalším omylem je představa, že výchova a kultivace člověka je záležitostí odborníků (pedagogů, vychovatelů apod.) a rodičům se namlouvalo, že k výchově svých dětí nejsou kompetentní. Jako by se zapomnělo, že po miliony let to fungovalo bez přemýšlení a že díky tomu jsme teď tady. Pravda je tedy taková, že není nic lepšího pro vývoj dítěte než fungující rodina.