Bára ve 26. tt: Uplakaný týden
TĚHULKA LIVE! BÁRA Tak bych řekla, že mám za sebou jeden z náročnějších týdnů. Jak po fyzické, tak po psychické stránce. Cítím více únavy a hormony začínají vystupovat na povrch. Brečím pomalu i u krtečka.
Zdroj: archiv redakce
Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
Nečekaná únava
Poprvé mi přijde, že je pro mě těhotenství náročné. Třetí trimestr pomalu ťuká na dveře a já se začínám cítit opravdu těhotně. Bříško začíná hodně růst a jeho pnutí cítím každý den, s bříškem samozřejmě roste i malá a pohyby jsou intenzivnější a intenzivnější. Občas zabrousí do míst, kde to opravdu zabolí, ale ona si z toho hlavu evidentně nedělá. : -)
Už jsem musela opravdu přestat nosit Laurinku v nosítku na břiše. Nastal tedy plán B v uspávání, který každý večer měníme a podřizujeme aktuální situaci. Zatím nejvíc funguje tatínek. Uspává, ještě než odejde na noční, tak jsem moc ráda, že to takhle zvládá, protože pro mě je to veliká úleva.
Přes poledne Laurinku uspávám v posteli. Většinou to ale dopadá tak, že spinkám s ní. A nějak jsem zjistila, že tento odpočinek už potřebuji. Normálně bych přes den takto neusnula, ale jakmile si s ní lehnu, padne to na mě.
V týdnu mě dokonce zastihla únava, kterou dlouho nepamatuju. Uspala jsem Laurinku, šla si standardně sednout do pokoje a pustit se do další práce a ve chvíli, kdy jsem usedla do křesla, zavřely se mi oči a vůbec nešly otevřít. Naprosto mě to skolilo.
Už nekojím
Do toho všeho jsem musela Laurinku již zcela odstavit od mlíčka. Nebylo to pro mě ani trochu jednoduché. Už ji nikdy nebudu mít takhle blízko jako při kojení. I přestože se kojila už jen ráno, tak to byla naše chvilka. Věděla, že v tu chvíli je vždycky u mě a v bezpečí a má to svoje tolik milované mlíčko. Ale už mě to velmi bolelo, takže z toho důvodu jsem to musela ukončit úplně.
Třeba až se narodí Gustička, tak si Laurinka ještě vzpomene a budu si moct užít ten pocit s oběma. Nicméně Laurinka to nenese moc přívětivě. To ranní kojení byl pro ni již zajetý rituál, a aniž by pořádně otevřela očička, vždy jen šmátrala ručičkou, ukazovala prstíkem a ve spánku povídala ham ham. Byla moc roztomilá.
Teď jí ale musím vysvětlovat, že to mamku moc bolí a už mlíčko nemůže dávat. Tak vždycky jen ukáže prstíkem a říká: „Au, au“ a pak pláče. Tak to je pro mě takové těžké ji takhle vidět, ale ke konci týdne už to bylo lepší. Vždycky si ji k sobě přitisknu a ona zavře očička a usne i se slzami na tvářičkách. Ale myslím, že už pochopila, že mlíčko nebude. Zatím to bylo tedy každé uplakané ráno, ale já doufám, že se to v dalších dnech rychle srovná.
Odběry a předoperační vyšetření
Hned po krásném prvním máji nás s Laurinkou čekaly odběry krve, aby nám mohli následně udělat předoperační vyšetření ohledně toho zákroku na uzdičky. Uf. Odběry byly naprosto šílené.
Sestřička byla sice moc milá. Ale takové odebírání by bolelo i mě. Lole nebyla vidět ani jedna žíla, takže ji to sestřička prostě napíchla, ale netekla skoro žádná krev, musela ji tedy pumpovat žilku a přitom měla stále jehlu v ručičce. Odebrala jednu zkumavku relativně dostačující, ale ta druhá už se nepodařila vůbec.
Po té dlouhé době zkoušení jí tedy musela píchnout ještě prstík. Tam krve teklo zase až moc, musela jí to vymačkávat. No kdyby tam nebyla Laurinka a nemusela bych být silná kvůli ní, tak brečím jak želva. Nicméně i tohle jsme zvládli a další den už nás čekalo jen předoperační.
Co dokáže rýma
Jenže Laurinka už dvě noci předtím po nocích tak chrčela a špatně spinkala, že jsem měla podezření na rýmu. Dva dny ale nic nepřicházelo, tak jsem si říkala, že snad je nemoc zažehnaná, ale bohužel v den vyšetření nudle už v posteli.
Takže jsem jí vzala paní doktorce jen poslechnout a ta zákrok určitě nedoporučila, jelikož byla opět velmi zahleněná a nás čekal ten dlouhý a náročný kurýrovací proces jako poslední dva měsíce. Opět tedy posunutý zákrok s uzdičkami a očkování.
I tohle už je pro mě pak psychicky náročné. Laurinka co měsíc to nemoc, která trvá dva a více týdnů. Tolik bych jí chtěla pomoct a ulevit. Vyvodím z toho aspoň jeden veliký závěr a opět budu vzpomínat na slova mojí babičky. Když do mě několikrát vtloukala, abych pečlivě dodržela šestinedělí, byla doma, v klidu, nedělala nic náročného. Protože prý to co chytíme v šestinedělí, toho se jen tak nezbavíme.
Tak tuhle větu jsem před porodem s Laurinkou slyšela několikrát. Ale asi jsem ji nikdy nebrala příliš vážně a dneska vím, že to byla chyba. Laurinka totiž chytla ve třech týdnech rýmu. Teklo jí z nosu a musela jsem odsávat a prostříkávat jí nosík. Loňský rok byl na rýmu naprosto šílený, snad co čtrnáct dnů, jí teklo z nosíku. Letos to bylo o něco lepší, zimu Laurinka zvládla perfektně. Bez jediné zdravotní zastávky, zato od března v té zastávce stále stojíme. Do druhého šestinedělí z toho pro mě tedy plyne jedno velké ponaučení – s Gustičkou si budeme co nejvíce užívat klid a pohodu doma.
Čtěte také:
Maraton
Na závěr náročného týdne jsme si jako rodinka zvládli zaběhnout rodinný maraton, který je vždy krásnou předzvěstí pražského maratonu. Všichni čtyři jsme zvládli uběhnout krásné tři kilometry.
Vyšlo nám perfektní počasí. Laurinka se nesla chvilku u taťky v nosítku, ale po chvilce si to šel taťka odběhnout a my jsme si s Loly užily procházku spolu. Byla jako vždy úžasná. Chvilku jela na motorce a chvilku taky běžela, když už to byl ten maraton. Zvládla celou cestu, aniž bych ji musela nést. Dokonce po cestě musela utrhnout pampelišku, která běžela s námi také.
Ke konci nám přišel už naproti i taťka s medailí na krku a my si doběhly pro medaili také. V cíli zvládla Lola ještě ukázat malý taneček a proběhnout cílovou rovinkou.
Bylo to krásně strávené odpoledne. I když Gustička toho měla asi plné kecky. Druhý den mi to dávala docela najevo. Odpoledne mě tak divně pobolívalo bříško, že jsem se snažila více odpočívat, i když při naší zahradě a malé lumpici to moc nejde.
Když máma nezvládá
Tak doufám, že náš uplakaný týden končí. Že i mé hormony si vybraly svou slabou chvilku a ještě chvíli budou zase normálně fungovat. Občas mi přijde, že jsem Laurinkou až moc zhýčkaná. Tím, jak je hodná, poslouchá, hrozně moc vnímavá a taková „srdcařka“, tak ve chvíli, kdy přijde nějaké vybočení jako to, že se začne vztekat nebo přede mnou utíká nebo mě malinko kousne, tak ve spolupráci s mými rozbouřenými emocemi je to náročnější, než bych čekala.
Najednou se přistihnu v situacích, které úplně nevím, jak vyřešit, a volím okřiknutí, občas mě to až samotnou zaskočí, že jsem to nikdy takhle nedělala a dělat ani nechci. Nechci, aby se Loly a ani Gustička dostaly do té situace, kdy se něco stane a ony budou čekat jen na to, až dostanou vynadáno. Pokusím se tedy umoudřit své emoce a vrátit se do své těhotenské a milující pohody, aby obě holčičky věděly, že jsou pro nás tím největším štěstím i s trochou toho zlobení. Chci, aby Gustička znala z bříška můj klidný a vyrovnaný hlas, který ji moc miluje.
Tak Vám všem přeji co nejméně uplakaných dnů a ještě více moudrých babiček. : -)
Bára
