Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
Niky je dost jedno, jestli má zrovna boty, nebo jen ponožky a někdo nechal otevřené dveře z herničky na terasu. Nedávno jsme s Niky pobavily další hosty na terásce. Byly jsme v mateřském centru se zahradou, ale byly otevřené i herničky. Niky si chtěla hrát s plyšáky uvnitř, tak jsem jí zula a hráli jsme si tam s dětmi. Najednou se ale rozhodla, že asi dlouho nebyla venku a vyběhla ven. Pádila na terasu jen v ponožkách se šmoulinkou a já za ní. Samozřejmě taky jen v ponožkách. Vzala jsem jí do náruče a vysvětila jsem jí, že mi nemůže takhle utíkat. Pozorně poslouchala, šla jsem jí obout boty, že teda půjdeme ven, když chce a než jsem se obula já, tak frrrr….. A zdrhač polní zapnul turbo a z Niky byl jen růžová čára. Vysvětlování fakt nepomáhá.
Tak jsem jí zase donesla zpátky ke svým botám, jednou rukou jsem jí vztekající se držela za flígr a druhou rukou se obouvala. Předmětem její touhy byl bazének s „rybičkama“ s magnetkem, které děti lovily na pruty. Už jsme tam před tím byly asi dvacet minut, ale prý nestačilo. Teď se začala zouvat boty a ječet: „hopyyyy!“ Tohle jsem stihla podchytit, ale když jsme odcházely, já si oblékala bundu, tak najednou šup a byla jednou nohou ve vodě. Naštěstí jsem jí stačila rychle vyndat a celá tam nevlezla, ale i tak. Asi bude chodit v holínkách pořád. 🙂
Čtěte také:
- Vybíráme první botičky
- Hravými cviky proti plochým nohám u dětí
- Záchvaty vzteku: dá se s nimi něco dělat?
Bez řevu to nejde
Nemám ráda, když Niky brečí, ale prostě to někdy bez řevu nejde. Hlavně třeba odchod z poutě. Tam by mohla strávit hodiny. Na každou atrakci desetkrát a nejlépe i na ty, na které je malinká. Labutě se jí moc nelíbily, přitom druhý den na ně chtěla znovu. Pochopitelně jsme na ně nešli. Takže musela znovu na skákací hrad, na vláček, několikrát na kolotoč atd. atd. No prostě to dost leze do peněz, a to jsme nebyly na žádné Matějské.
Když už vypadala, že je hodně grogy, šly jsme domů. Asi třikrát. Řev, zdrhání zpátky na pouť, známe zdrhání v ponožkách u skákacího hradu, no prostě zábava jak má být. Nakonec jsme odešly dokonce bez řevu, ale pak musela svým kočárkem přejet každý kanál, každý poklop, každý klacík. Cesta, která pěšky trvá deset minut, byla za námi asi za 45 minut. A to Nikolka chodí celkem rychle, jen jinam, než chci já.
Holt se nenudím a aspoň se tím hubne. Jen ta spánková deprivace už je nějaká velká. Niky stále moc nespí. Tuhle se vzbudila ve čtyři ráno a bylo po spánku. Doufám, že se to brzy zlepší, ale na to spoléhám už víc jak 20 měsíců.
Tak dobrou noc v kteroukoli denní dobu a hezké Velikonoce.
Nikča a Monča
