Nikolka má vodicí období. To znamená, že někoho (nejčastěji mě) chytne za ruku a zavelí: „Ťap, ťap“ a táhne mě, kam chce ona. Jak nejdu nebo si dovolím třeba v tu chvíli jíst, tak se rozbrečí. Na horách to bylo ještě horší než doma. Pořád chtěla na schody. Nahoru vyleze už celkem rychle. I když půlku se přidržuje a druhou půlku bere po čtyřech. Dolů to ale ještě nejde. Takže když byla nahoře v patře, museli jsme na ni pořád dohlížet, aby nešla dolů sama. Naštěstí je to naše kecka a začala se nás hned dovolávat. „Mamííííí“ nebo „tatííííí“ se rozléhalo po celém pensionu docela často.
Z čeho ale museli místní i ostatní hosté šílet, bylo Nikolčino „haf, haf“. V domě totiž bydlel pejsek. Buď ho všem ukazovala a štěkala na něj, nebo lítala po restauraci, lezla pod stoly a pod kulečník a malého psíka s hlasitým haf, haf hledala. Když ho našla, byla z něj úplně u vytržení. Začala výskat, ječet, skákat, až pejsek zdrhal pod lavici. Naštěstí byl opravdu hodný, takže si z ječícího batolete celkem nic nedělal.
Nikolka byla unešená z kdečeho, jen ne z bobů. Hrozně chtěla jezdit a pak po pěti minutách se snažila vystoupit a sápala se nám do náruče. Měli jsme s sebou i takovou tu krosnu na nošení děti, ale ta zůstala v našem krcálku a na výlety jsem brala nosítko. Poprvé mi Nikolka usnula na zádech a manželovi bez ničeho v náručí. To teda bylo horší, než na mých zádech, protože ji musel donést až „domů“.
Čtěte také:
- Jak obléknout batole do zimy?
- Jak uhlídat malé dítě? Jako mléko na sporáku!
- První pomoc v době zimních nemocí? Vsaďte na bylinky
A tebe, mámo, taky sním
Nikolka sice váží 9,5 kg i s botama, ale sní toho jak pětileté dítě. Příště už jí budeme muset objednat dětské porce nebo já budu o hladu. Snídaně ji nějak zvlášť neberou, ale jak má někdo plný talíř obědového menu, tak už mu šplhá na klín, oči otevřené v radostném očekávání a ptá se: „Mňami?“ A to dostává svačinky, svůj oběd, ovoce, zeleninu, všechno…
Někdy mi sní půlku jídla a pak se rozhodne zjistit, co má v talíři tatínek. Seskočí mi z klína a jde to zjistit. Občas je problém, že už chce jíst sama. Třeba jogurt zvládne, ale když se dožaduje samostatnosti u polévky nebo špaget, tak to není žádná radost. Doma jí dám prostě bryndák, případně ji převléknu, ale na dovolené to je pochopitelně komplikovanější.
Už jsme ale zjistili, že nemůže jíst v autě. Stačí, aby snědla jednu křupku, a už je vymalováno. Doslova. Pak jsem zjistila, že před cestou nemůže jíst ani kapsičku, ovoce a třeba rajčata. Výsledek vždy stejný. Pozvracené dítě, sedačka, oblečení a i pár věcí okolo. Takže zastavit, převléknout, utřít sedačku a hlavně přemluvit Nikolku, aby se nechala znovu posadit do auta. Scéna to byla šílená. Chudinka malá. Pomohlo chvíli ťapat po okolí a pořádně poňufat a pustit Mášu a medvěda. Po chvíli jízdy už letěl tablet na zem a malá spala. Na rozdíl od noci. Máme profesionálního budiče. Nikolka ještě ani jednou nespala celou noc. Stále se budí třikrát až čtyřikrát za noc. Takže dobrou noc na dvě hodiny. 🙂
