Ta se má nejlíp

A kdo by nechtěl. Sama bych si do korby lehla a nechala se někdy vézt a pečovat o sebe. (Těším se, až si budu moci s našimi dětmi vyměňovat role, až povyrostou. Já budu dítě a oni moji rodiče. A zahrajeme si alespoň na půl dne. To nás všechny bavilo, když jsem dělala chůvu jiným dětem. Hlavně se to ukázalo jako víc než výchovné.) Tomáš zaujímá už mnohem náročnější pozici v životě, už řeší všednodenní starosti – kromě těch obvyklých (pití, záchod, mlíko, rohlík, auta, auta, auta, Bob a Bobek, kolíčky, HAFové, koupel a pěna, která jednou zmizí a neví se kam) řeší hlavně hřiště: Půjdeme na hřiště? Už jdeme z hřiště? Ještě nechci z hřiště. A tím, že jsme tak často mezi jinými v pískovišti, setkávám se s lidmi. Setkávám se s milými lidmi. Setkávám se i s těmi, se kterými bych na kafe nezašla, a hlavně – s neuvěřitelnými zvědavci.

Není samozřejmě taková atrakce vidět matku se dvěma různě starými dětmi v kočárku, ale zjistila jsem, že pozornost budí náš dvojkočár. Je báječný a houpací a teprve při pohupování nebo změně úhlu je vidět, že jsou děti dvě. A tady nastávají překvapení.

Jeden stánkař mě vytrvale obdařoval podivnými a nesouhlasnými pohledy, když viděl vpředu jen syna, zatímco já jsem hovořila při ukládání nákupu na dceru. Viditelně se mu ulevilo, když jsem popojela a uviděl druhou korbu: „A já si říkal, proč mluvíte na holku, když vidím kluka a von vůbec nereaguje. My máme taky holčičku, ale ta…“ Klidně se mohu stát místní kronikářkou a vrchní drbnou, u kdekoho znám počty dětí, vnoučat, jsem seznámena s jejich rodinnými poměry a zkušenostmi s dětmi. Zkrátka když dají najevo nějaký údiv nebo se tak poptávají a jsou zvědaví, jak děti rostou, obvykle snad aby vyrovnali naše ztráty soukromí, pustí něco oni. Cennou inspirací je jedna starší místní žena, jejíž děti jsou dnes čtyřicetileté, ale mají obdobný věkový rozdíl mezi sebou jako ty naše. Překvapují mě občas její nadčasové názory, které prezentuje velice jemně, nevtíravě a v krátkém čase, takže nad nimi přemýšlím a nechávám se jimi inspirovat při výchově dětí. Na ulici to ještě ujde, jenže na hřišti mají rodiče, hlídači a hlídačky často dlouhou chvíli a někdy obtížněji kontrolují svou zvědavost.

Mnohdy jsem ještě napumpovaná nadhledem a filtruji, jindy mě zvědavé dotazy už trochu popuzují, ale snažím se být milá. A jednou už jsem zrovna milá nebyla. Nejlepší je neměnit hřiště a chodit na to naše, kde nás všichni znají. U nás se nikdo se na nic neptá, respektuje se osobní prostor a soukromí nebo se maximálně mile a nezávazně klábosí. Vlastně je výhodnější nechodit s tandemem, když se mi nechce otvírat se zvědavcům. Tomáš samozřejmě chodí, spíš tedy běží, ale z mnoha praktických důvodů (např. potřeba nakoupit) často kočárek na obě děti beru a pak je jasné, že ti dva patří k sobě a že budou asi sourozenci. Kontaktové háčky od úplně neznámých lidí: „Jé, to máte teda asi náročný, koukám…“ mi pořád nějak nejsou vlastní. Dost často se uháčkuje celkem dlouhý řetízek zahalený do oparu zdánlivě dobrých důvodů k hovoru. Jsou jimi třeba něco jako: Moje dcera taky uvažuje, že by děti měla rychle, a neví, zda by je uvezla… jé, takový kočárek, to za nás nebylo… Kolik to váží? Kolik stojí? A vy jste to takhle chtěla? Kolik jim je? Ta je roztomilá. Ten je roztomilý. Jsou si podobní. Ti si nejsou ale vůbec podobní, je vidět, že tohle je kluk a tohle holčička. A taky bezva úvahy těch (stalo se mi k mému údivu už 2x), kteří si nevšimnou, že v té druhé korbě leží mimino. Jeden pán myslel, že jsem tak obětavá matka, která má vpředu pro syna „křeslo“ a vzadu „postel“ a jak to má ten můj kluk teda luxusní. Vtip to nebyl. Mám jinou představu luxusu, než by byl můj chlapeček coby skrčenec s koleny u brady nasoukán v korbě pro ležící děti.

Čtěte také:

• Vývoj řeči v prvním roce a role rodičů
• Psychický a fyzický vývoj dítěte – prvních 6 měsíců
• K čemu je dítěti hra

Nechci být zlá a neměla bych posuzovat lidi podle sebe, protože bych si netroufla nikoho takhle vyptávat, pokud ho vidím poprvé v životě a pokud bych nepředvídala, že může být tomu druhému moje společnost příjemná. Možná jsou lidi na hřišti víc zvědaví z nudy. Vůbec mám pocit, že se dost rodičů na hřišti nudí, a tak různě telefonují, čtou zprávy na mobilu, čtou noviny, časopisy, klevetí, vyptávají se, pijí, jedí, čistí si boty, pracují na svých laptopech! Lakují si nehty – i to jsem viděla. Pro ty ženy, které si na hřišti lakují nehty, mám radu – berte si rychleschnoucí laky. Protřepávání nehtů a foukání na ně:

1. nevoní
2. nedovoluje zvládat dohled nad dítětem (natož nějakou interakci)
3. způsobuje frustraci, pokud se při nutnosti zásahu dostane na lak písek
4. způsobuje zvědavost a ztrátu soukromí – i  já jsem civěla

 Mnoho dětí tohle v životě nevidělo a běží se podívat, čichat a sahat, což opět souvisí s bodem 3. Čtyřka přináší frustraci podstatně vyššího počtu osob – dětem se nehty nenalakují a je to problém. Frustrovány jsou i matky, otcové a prarodiče, kterým bytostně vadí nasávání nepřírodního odéru jejich dětmi.

Dcera se má snad vážně nejlépe. Asi. Ještě si nelakuje nehty. Nemá žádné starosti dospělých, ale ani těch miminkovských. Netrpí na prdíky. Je spáč a budí se obvykle růžová a spokojená. Chutná jí mateřské mléko a dokáže přibrat půl kila za 14 dní, a to jsem byla přesvědčená, že mléko dramaticky slábne. Nevadí jí, že má na stehýnkách faldy. (Zato já dávám ta svá do parády spinningem.) Klidně boří svoje prsty do tučných stehen a pištěním na ně proti běžné praxi dospělých žen upozorňuje. Tváří se velmi sebejistě, když má v jednom koutku obří latexový dudlík a druhým koutkem vyplazuje jazyk a ukapává jí slina. Sliny si ráda rozmazává po obličeji a nemá problém s jejich přenášením na ostatní části těla. Není jí žinantní, když ublinkává nebo prdí. Nemá ambice, neřeší stravu, postavu, vaření, nákupy, nikam nespěchá, neřeší věk, vzhled, sebevědomí, bytovou otázku, nemá hypotéku, byt, auto, potomky, zvířata ani laky na nehty. Ať přemýšlím, jak přemýšlím – je ve skvělé životní fázi! A chceme jí pomoci, jak můžeme, aby si ji co nejvíc užila a byla dál snad vážně naše spokojené uslintané mimino.

Přemýšlím nad tím, jak nás vlastně vnímá. Zvědavce neřeší, přitom jde hlavně o ni! Narodila se nám a naskočila do rozjetého rodinného vlaku hned za bráchův vagonek a my ji bereme tak nějak samozřejměji a víc v klidu, než tomu bylo u prvního dítěte. A snad je to dobře a snad se má proto báječně a snad proto neoponuji, když slyším: „Ta se má nejlíp!“

Dnes nechci psát o jejích zdravých kyčlích nebo pokrocích v jejím vývoji ani o žádných prima zážitcích, které taky máme, ani o žádných večerních koupacích kolizích, které občas taky máme. Myslím, že předchozí odstavec a poslední věta byla dobrým závěrem a že jsem jej měla nechat jako závěrečný. Ještě se rozmyslím, jestli toto nesmažu a zda slíbím, že příště napíši něco o nových pohybech a konkrétnějších věcech dějících se v životě malé Kateřiny.

Mějte se fajn a nemažte vaše poslední myšlenky.

Zdraví

Kateřina