S tebou mě baví svět v praxi

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Pomalu začíná jaro a to už chápe i naše malá výletnice. Jen dojít na nákup a domů je nemožné. Musíme na hřiště, na kolotoč, na houpačky. Jenže stále platí, že za oknem je nejlíp. Niky miluje děti, někdy až moc. I starší děti se občas rozbrečí, jen co si s nimi chce hrát. A to jim nic neudělá.

Každopádně jednoho slunného dne jsme vyrazily tři holčičky a tři maminky na hřiště. Dvě holčičky se způsobně houpaly na houpačkách a Nikolka chvíli lezla na klouzačku, ale pak se rozhodla zdrhnout z hřiště. Rozběhla se k velkým vratům, které byly naštěstí zavřené, a snažila se jít ven. Šla jsem za ní a říkala jsem jí, že tady ještě chvíli zůstaneme, že se půjdeme pohoupat a za holkami. Samozřejmě ani náhodou.

Šla jsem tedy pár kroků zpátky k houpačkám, aby pochopila, že má jít za mnou. Otočím se, jestli to zabralo a koukám, že Niky leží na zemi. Rozběhnu se k ní v panice, že se o něco uhodila a upadla, ale nic jí nebylo. Opice jedna naše malinkatá se normálně snažila ta vrata podlézt a už měla na druhé straně hlavu. „Co když se tam zasekne?“ blesklo mi hlavou, ale naštěstí se mi podařilo jí hned vytáhnout. Zaprasená byla jak… Obličej od bláta, na bundě špína, listy, voda… Ale byla strašně ráda, že se jí to povedlo a já ji pustila pryč.

Maminka toho má moc

Manžel v poslední době hodně jezdí na služební cesty, takže je všechno na mně. A uhlídat Nikouše je občas problém i doma. Už si přitáhne židli, aby vylezla na linku, všechno otevře, všude vyšplhá, kdeco rozkramaří. No prostě občas záhul. Do klasických starostí jsem prodávala kočárek, manžel nebyl doma, takže jsem ho musela sundat z horních polic ve sklepě, do toho mi tam Niky najížděla na nohy svým kočárkem a chtěla prozkoumávat plechy a dráty v chodbě. Při předvádění kočárku vždycky vylezla dva schody a chtěla pomoct dolů. Respektive se se šíleným jekotem dožadovala pozornosti. A pořád dokola.

Kočárek jsme prodali, ale zůstaly po něm obrovské krabice. Musela jsem nahoru do bytu přiobléknout Nikolku i sebe a jít vynést krabice a rovnou do krámu. Niky chtěla ven samozřejmě hned. Ve sklepě jsme ten den byly už asi třikrát. Sice dopoledne strávila v herničce s dětmi, ale energie jí nechyběla. Takže jsem ji postupně oblékla a při každé vrstvě mi běhala ke dveřím, že už jdeme a kočárek s nánou jde s námi. Vzala jsem si s sebou nůž na krabice, pětikorunu do vozíku, peníze, klíče, křupky, kdyby náhodou měla Niky hlad, tašku na nákup, dětský kočárek, panenku… No prostě jsem si říkala, jak jsem to všechno zvládla.

Čtěte také:

• Proč zákazy prospívají dětské inteligenci
• Pohybové aktivity podle věku aneb Kdy má dítě umět kotoul?
• Hravými cviky proti plochým nohám u dětí

Přivolala jsem výtah a ještě si říkala, že musím napsat manželovi, že jsme prodali kočárek. Nastoupíme do výtahu a tam sousedi shora. Paní hned na Nikolku: „Jeeee, ty už chodíš?“ Jako hrdá matka jsem odpověděla, že už chodí dávno a že umí říct, jak se jmenuje a tak. Jenže sousedka hned pokračovala: „Jeeee, a ona nemá botičky…!“ Podívala jsem se na svou dcerku v zimní čepici, naducané bundě, stylových kalhotách, ze kterých jí koukaly jen nožičky v punčocháčích. Já jí prostě v tom spěchu nedala botičky.

Hned jsem vykulenou Niky vzala do náruče a začala se jí omlouvat. Jí ale bylo úplně jedno, že nemá botičky. Soused to okomentoval slovy: „Je znát, že maminka toho má opravdu moc.“ A paní sousedka se smíchem dodávala, že je to jak z filmu S tebou mě baví svět, kde Kačenka šla celou dobu v bačkůrkách.

Přes Nikolčiny protesty jsme se vrátily domů, obula jsem jí botičky, při té příležitosti nechaly doma kočárek a šly tedy zlikvidovat ty krabice. Po téhle příhodě už i já přiznávám, že toho mám prostě moc. Takže když se mě někdo zeptá na druhé mimčo, tak odpovídám, ať stráví den s Niky a pak se může zeptat znovu. 🙂