První věta a malý hacker

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Hraček má plno, ale počítač je prostě nejlepší. Jenže zmáčkne pár kláves a problém je na světě. Nedávno mi změnila klávesnici. Ale ne běžným způsobem, že stačí překliknout třeba z angličtiny na češtinu nebo to spravit v nastavení. Místo písmenek jsem měla obrázky a nikdo nevěděl, jak to vrátit zpátky. Potřebovala jsem pracovat, tak jsem to nakonec vyřešila tak, že jsem na počítač pustila Nikolku znova. Během pár vteřin se jí nejspíš podařilo zmáčknout ty samé klávesy a vše bylo v pořádku. Jinak je schopná mi v telefonu najít i funkce, o kterých jsem nikdy nevěděla. Prostě je to náš malý hacker. 🙂

Ukecaná je Nikolka jako blázen. Pořád něco povídá a srozumitelně řekne asi deset slov. Dokonce už řekla svou první větu. Ruku na srdce, asi to byla náhoda, každopádně se to povedlo. Manžel jí nechtěně bouchnul dveřmi. Seděla totiž za koupelnou a on o ní nevěděl. Nic se jí nestalo, jen si trochu stěžovala. Když jí náležitě utěšil a poňufal, dal ji na zem a ona tryskově lezla ke mně a říká: „Táta, táta, táta bác Jája.“ Manžel se smál a říkal, že je Niky pěkný žalobníček. Hned si musela postěžovat mamince.

Jinak říká třeba: „Máma brrrrm.“ Což znamená, mámo vozit v Tatře. Vůbec nejčastější slovo je u nás teď máma, ale jen málokdy to znamená, že se třeba chce přitulit.

Čtěte také:

• Vývoj řeči během prvního roku
• První krůčky a další úspěchy
• Jak a kdy učit dítě na nočník a na záchod?

„Máma,“ neboli „mamááááá“ u nás znamená:
Spadl mi (hodila jsem) míček za gauč a chci ho vyndat.
Nejde mi vylézt na postel.
Chci vozit v Tatře.
Nemůžu dál jet v Tatře (máme malý byt).
Chci zvednout.
Chci na zem.
Chci rozsvítit.
Chci zapnout televizi.
Chci si hrát s rádiem.
Chci si hrát (ničit) s notebookem.
Chci otevřít pračku.
Jak to, že se netočí pračka?
Kde je táta?
Ať mě táta zvedne.

A plno dalších věcí. Prostě „mamááá“ je všechno, co ještě nedokáže říct.

Už si říkám, že by Nikolka měla začít sama chodit. Sice se trochu bojím, že mi bude zdrhat, ale kolem nás všechny děti chodí od devíti, nejpozději od 11 měsíců. Určitě má ještě plno času, jen já pořád poslouchám: „Ona ti ještě nechodí?“

Začíná to vypadat, že děti mých známých už šly samy rovnou z porodnice. Asi se už nevyhnu rozhovorům ve stylu: To naše Gertruda mluvila už v pěti měsících a na nočník si sedala v půl roce, bez plenek byla v osmi měsících a v tu samou dobu začala sama chodit vysokohorské túry rovnou s batůžkem na zádech… No, to naše Nikolka ne. Tak my jdeme trénovat, kde má nos. 🙂