Oslavy sem, oslavy tam

BATOLE LIVE! FILIP Ahoj všichni. Dneska to bude asi hodně o bráchovi. Měl narozeniny. Vlastně ani pořádně nevím, kdy byl ten den D, protože jsme to slavili celkem třikrát a furt se o tom mluví.

Asi tak měsíc předem se začalo hodně řešit, že Honzíkovi budou čtyři roky. Čím víc se to blížilo, tím víc se brácha ptal, jestli už je září, pak jestli už má ty narozeniny, případně za kolik dní je bude mít. Máma s tátou spolu občas něco řešili šeptem, ukazovali si nenápadně obrázky na netu (asi vybírali dárky) a máma plánovala, kdy a jak udělat rodinnou oslavu. Nakonec to dopadlo tak, že oslavy byly celkem tři a trvalo to skoro týden.

Napřed jsme jeli někam s rodiči, bylo to na začátku všechno hrozně tajný, skoro jsem čekal, že nám dají v autě pásky přes oči. Ve finále to nebylo potřeba, oba jsme usnuli, takže stejně nevím, kam jsme to vlastně jeli. Každopádně tam byla spousta vláčků, minidortíčky, mašinky vozily ty dortíčky po kolejišti přímo mezi stolky v kavárně, a vždycky s tím zajely přesně na tu naši výhybku.

Jednou dokonce přijely dortíčky se svíčkami, to byl brácha úplně u vytržení, máma dojatá a táta honem fotil. Mně to bylo celkem šumák, hlavně, že jsem si mohl hrát v dětském koutku a nikdo mě nenutil sedět u stolu. Vlastně to tam bylo moc prima, mohl jsem si prohlídnout vláčky a koleje hezky zblízka, obejít kolejiště, trošku si zaflirtovat se slečnou servírkou a ještě mě máma nechala jíst sladký dortíky!

Honzík tam dostal svůj první opravdickej foťák. Takovej, co dělá fotky, ne tu dětskou hračku, co fotí jenom jako. Nevím teda, jestli to byl úplně dobrej nápad, od tý doby s ním skoro není řeč, pořád cvaká a fotí a nařizuje mi, jak si mám stoupnout nebo jak se mám tvářit, a když to udělám, vyfotí místo mě kus podlahy a roh stolu. No ale tak radost z toho má, takže máma s tátou samozřejmě taky, tak já se přidám a budu sdílet jeho nadšení pro focení nábytku. 😉

Pár dní na to byla rodinná oslava u nás doma. Začalo to teda na můj vkus trochu zvláštně, protože v pátek přijela jenom babička, máma s tátou šli večer někam pryč a babička nás uspávala. Pak v sobotu už byli naši zase doma, babička byla pořád u nás a postupně přijeli ještě děda, prababi a pak strejda s tetou a sestřenice Andulka s Terezkou. Ještě že Britu nechali doma, ta už by se k nám asi nevešla. Po obědě byly zase svíčky – tentokrát na dortu s mimoněm – a rozbalování dárků (ten foťák jako nestačil???) a balónky a další focení a dárky pro mámu (jak jsem pochopil, měla taky teď někdy narozeniny) a procházka… a pak už jsem byl rád, když se všichni navečer sebrali a jeli zase domů. Jako je super, když se takhle všichni sejdeme, ale přece jen je to u babi a dědy na zahradě nějak snesitelnější.

Poslední Honzíkova oslava byla v pondělí ve školce. Máma upekla mimoňský makronky, Honzík si je donesl do školky, tam je rozdal kamarádům, a kamarádi mu nakreslili portrét v životní velikosti, který si Honzík donesl po školce domů. Jeden takový plakát už máme, z loňska. Taky dostal pár drobných dárečků a celkově si asi užíval, že je to jeho den. Dokonce mi schoval pár makronek, co nesnědly děti ve školce. No a tím jsou bráchovy čtvrté narozeniny doufám definitivně oslavené.

To jsem zvědav, co si máma chystá pro mě a pro tátu na říjen!

Mějte se krásně

Váš Filípek

Jak to vidí máma

Letošní oslavy mi daly celkem zabrat. A to jsme teprve v polovině. Snad to bude nadcházející víkend trochu víc na pohodu a v klidu.

Můžu si za to ale vlastně sama, jsem typická Panna – hrotič, který si všechno udělá nejradši sám, protože tak je to prostě nejlepší! 😀 A tak jsem se rozhodla k Honzíkovým čtvrtým narozeninám pro potahovaný dort, jak jinak, než s pravým marcipánem z cukrářského obchodu. Nezabránila mi v tom ani skutečnost, že jsem dosud měla všehovšudy dvě osobní zkušenosti s dortem z marcipánu. Nejsem zrovna výtvarně nadaná, s kreslením jsem skončila někde u domečku jedním tahem a princezen bez perspektivy. Jednooký mimoň Stuart do toho asi zrovna moc nezapadá, ale nakonec jsem byla se svým výkonem spokojená. A soudě podle Honzíkovy reakce, s mimoňským tématem jsem se letos trefila. Vrána k vráně sedá…?

Abych ovšem neměla přípravy rodinné oslavy tak jednoduché, zpozdilo se dodání marcipánu, a ještě se nám před oslavu vkradl manželův firemní večírek. Na ten jsem chtěla jít už proto, že to byla po letech první příležitost k opušťáku pro nás oba (vlastně snad první společný večer venku bez dětí od té doby, co děti máme). Z náhlého popudu mysli jsem někdy v červnu, kdy jsme byli na večírek pozváni, dostala geniální nápad, že ten rozháčkovaný top, ke kterému jsem se po dost dlouhé době vrátila, udělám poněkud delší a budou z něj šaty na večírek. V průběhu léta jsem po večerech pilně háčkovala, ale jak už je zřejmě mým prokletím, šaty jsem stejně dokončovala hodinu před odchodem na večírek. 😀 Na pátek se mi tedy opravdu „šikovně“ sešlo vaření na sobotu (chtěla jsem mít sobotní oběd připravený předem a v sobotu dořešit už jen drobnosti), promazání a ozdobení dortu a ještě ty poslední úpravy na šatech. A to jsem si původně na odpoledne plánovala relax, pohodičku a zkrášlovací procedury (v překladu: alespoň 20 minut na sprchu a umytí vlasů, po sto letech nalakování nehtů a kompletní líčení, nejen hydratační krém a řasenka). Relaxační odpoledne jsem nakonec trochu zkrátila. 😉

Čtěte také:

Kvůli večírku nám přijela mamka pohlídat kluky, za což jí touto cestou ještě jednou a veřejně děkuji! Zvládla to na jedničku, a kluci taky. Největší obavu jsem měla z Filípkova usínání; stále ještě si užívá kojení na dobrou noc, a tak jsem se trochu bála, že to tady babičce zpříjemní usedavým pláčem. Zbytečně. Chvilku se sice po mámě ptal, ale usnul prý klidně a bez pláče po pár minutách. A v případě nouze by babičce jistě poradil Honzík. Když jsem mu říkala, že se trochu bojím, aby Filípek večer neplakal, když je zvyklý ještě na mlíčko, Honzík pohotově nabídl řešení: „Mami, vždyť babička má taky prsa!“ Že mě to hned nenapadlo! 😀

I přes značnou únavu z uplynulého týdne a lehké obavy, jak to asi probíhá doma, jsem si večer ve společnosti manželových kolegů a vybraných laskomin dokonale užila. A jako správná Popelka jsem ještě před půlnocí byla i s Martinem doma, abych načapala babičku u žehlicího prkna. Martin pak se smíchem říkal, že kdyby to věděl, přišli bychom později. Koš s prádlem putoval do šatny, my všichni na kutě, a v sobotu ráno nás úderem sedmé budily dvě roztomilé a nějak podezřele vyspalé děti. Babička mi ještě vydatně pomohla s přípravou oběda (domácí nudle jsou prostě nejlepší od maminky!) a užila si vnoučky v jejich domácím prostředí, než s příjezdem dalších hostů začali úplně divočet.

S průběhem oslavy vás už seznámil Filípek, já jen dodám, že jsem na únavu a vyčerpání z příprav zapomněla prakticky okamžitě – Honzíkovy rozzářené oči a nadšení z dárků, dortu, sfoukávání svíček a toho, že se všichni sešli na jeho narozeninky, mi ty ukradené hodiny spánku dokonale vynahradily. My matky jsme někdy pro radost v očích našich ratolestí schopné popřít i fyzikální zákony. 😀

Tak zase za rok! Dřív se snad fyzikálním zákonům a vlastní únavě vzpírat nebudu. 😉

Jarka