MuFuMa na vodě

Vydali jsme se s dětmi na vyjížďku po Ohři. Na jedno odpoledne.

Raft máme v garáži na chatě od té doby, co máme vůbec chatu… jedna z prvních velmi logických a praktických investic. Proč si nekoupit zrovna raft, když máte šestiměsíční mimino a rok a půl staré batole. A stále se tenčící rozpočet na všechny ty pily, plotořezy, sekačky… Když mi Lukáš oznámil, že koupil raft, vyšilovala jsem, ale jen vnitřně. Poté, co jsem pocítila tu jeho dětinskou radost z nafukovací lodi s úchyty na rybářské pruty, pochopila jsem, že je to patrně srovnatelná emoce s tou, kterou zažívám, když si jdu sklidit a sníst vlastní salátovou okurku. Nebo když mi nesmrdí chcíplá žába v nádrži na dešťovou vodu.

Říkala jsem si, jak dlouho bude v garáži opřený ten raft, než si my 4 někdy vyjedeme…

Na víkend byl s námi kamarád Patrick. Patrick z renesanční Itálie, který nenosí (a tudíž ani nevlastní) něco jako sandály, pantofle, kraťasy nebo sportovnější oblečení. Za každého počasí nosí dlouhé kalhoty a pevné kožené boty a ještě k tomu voní. V našem podnebném pásmu se asi někdo takový nemůže narodit – někdo tak přizpůsobivý, kdo je už ochoten vypít i rozpustnou kávu nebo si obléci modráky, když Lukášovi pomáhá. Především ho milují naše obě děti a Káťa občas volá jeho jméno ze spaní.

Náš kamarád-Florenťan opět překročil svůj stín a jal se s námi vyrazit na Ohři. Vzal plavky, přestože nebyl na pláži, dokonce se mnou skočil do asi sedmnáctistupňové řeky a hlavně jel vodu! Dost jsem se těšila a taky měla obavy. Děti byly samozřejmě nadšené a dávno před výplavbou chodily po zahradě v záchranných vestách. Že jde o doplněk pro případ krize, se mi nepodařilo dětem vysvětlit ani dnes. Že nejde o „hezký kabátek“ stále ne. Takže se ještě občas pohybují v nafukovacích vestičkách poblíž keře šípkové růže nebo živého plotu z pichlavého smrku. Máme tedy jednu rezervní.

Dilema samozřejmě nastalo při rozhodování, co s sebou. Co nejméně věcí, ale přeci jen jedete s hodně malými dětmi. Tomášek měl plavky, vestu a kšiltovku a nebylo co řešit. Káťa to samé, ale místo plavek měla plavací plenku. Říkala jsem si, že nahatou ji raději nenechám, jak by se nám ta nehoda rozlévala (v lepším případě) po raftu, protože rychle bych zasáhnout nemohla. Do igelitky jsem naházela, co se mi zdálo k potřebě, a vyjeli jsme. Výskot nadšených dětí a těžký test MuFuMy přišly v jednu chvíli. Tomášek chtěl rukama lovit rybičky, já ho jednou rukou přidržovala a do toho se z mého bezpečnostního sevření chtěla dostat Káťa, protože chtěla plavat SAMA. Pánové pádlovali a já se snažila o nemožné – hlídat děti, učit je respektu k vodě dle rad naší sousedky, trochu je uklidňovat a v tom nejlépe posloužil zase Patrick. Odhaduji, že na každých dvacet centimetrů čtverečních na jeho těle připadá jedno tetování, takže tahle malá galerie v Kátě dokázala sem tam vzbudit zájem a nevrhala se z lodi. Patrick s obrázky ještě víc stoupl v ceně. A Tomášek? Ten mě překvapil rozhodně úplně nejvíc – očekávala jsem, že bude bázlivější, ale byl nadšený, nebál se a už má přeci jen trošku odhad, co a jak si může dovolit, takže dokonce usměrňoval Káťu radami hodnými staršího bratra.

Čtěte také:

• Rodinná dovolená na Pálavě
• Koloběžku zvládnou i mámy s dětmi
• Rodinný výlet plný exotiky? Vydejte se na unikátní trek s lamami napříč Alpami

Bylo vedro, ale řeka je kousek pod přehradou vážně ledová a moc chatařů (kromě otužilé velmi staré sousedky) jsem neviděla se v ní koupat. Začali jsme v ní opatrně namáčet děti – obvykle jsme je spustili z lodi asi tak po břicho v domnění, že je ledová voda odradí, ale bylo to naopak. Vyndávali jsme zpět na palubu studená dětská tělíčka s nadšenými obličeji, že jsem si řekla – MuFuMo, co si potrpíš na otužování dětí, jdi a nenech se zahanbit. Myslím, že jsem už trochu připravená na případný budoucí infarkt. Tisíc žiletek mi jezdilo po těle a měla jsem pocit, že se mi každou chvíli zastaví krevní oběh. Hlavně že své děti jsem do vody klidně ponořila… asi po minutě mi bylo nesmírně krásně – vážně je hodně příjemný stav po překonání prvního šoku. Nevím, jak to popsat, ale cítila jsem se zdravě a dobře. Patrick se smočil taky a Lukáš zůstal jako hlídačka na raftu. Užívala jsem si chvíli slávy, že jsem téměř všehoschopná (čímž myslím vlastně skutečně jen to, že své teplem hýčkané revmatické údy zvládnou víc), jsem s rodinou na vyjížďce, je nádherně, jsem spokojená, děti nadšené.

Chtěla jsem se zase nalodit, ale test na MuFuMu jsem celkově absolutně nezvládla, protože jsem skutečně nebyla schopná se dostat zpátky na raft. Po několika neelegantních pokusech se mi o držák na rybářský prut zasekla podprsenka od plavek a já byla zoufale přivázaná ke gumovému člunu se svýma očividně ochablýma rukama a nepružným tělem. Nechtěli jsme změnit těžiště a nechat děti bez záchranných rukou, už to vypadalo, že se budu muset nalodit ze břehu jedině :-), ale Patrick se na raft dokázal dostat s přehledem, a přestože váží asi jako já, velmi rozhodně mě nějak na palubu hodil. Plácla jsem tam s sebou s asi deseti litry vody. Kačenka se pokakala do plavací plenky, asi hrůzou, že přichází o matku. Nebo úlevou. Takže jsem poprvé přebalovala dítě na raftu a myla mu zadek ve studené vodě v pěkně romantickém exteriéru.

Cestou zpět jsem se už výrazně uvolnila a tolik jsem se nebála, že děti žuchnou do vody. Věděla jsem, že bych pro ně okamžitě skočila, že by se asi ani nebály, nezmrzly by… Tomáš seděl pěkně klidně sám a koukal do vody a s Káťou jsem se dost osmělila – viz foto. Myslím, že jsem přišla na nejlepší způsob plavení dcery po řece.

Všichni jsme nadšení a slíbili jsme si, že vyjížďky musíme dělat častěji. Ale určitě zatím jedině v pěti – dvě volné ruce jsou přeci jen třeba na děti. No napadá mě, co s tím.

Tak ještě příště!

Pěkné léto a vodní zážitky.

Kateřina