Mimoňské války: Klony útočí

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Asi jste si taky všimli, že s koncem zimy vždycky přijde období karnevalů a maškarních. Loni jsme to nedali, táhlo se nám jedno nachlazení za druhým, pak byl táta na operaci, prostě to nějak moc nevyšlo. Letos jsme si to ale vynahradili. Ne že bychom vymetli každý karneval v okolí. To zas ne. Ale těšili jsme se moc na karneval u babičky a dědy, kam s námi měly jít i Andulka s Terezkou.

Když měl Honzík ve školce jejich školkový karneval na téma africké safari, bylo celkem fajn, že mohl použít loňskou masku lvíčka (loni byla totiž cirkusová zvířátka). To měla máma úplně bez práce. Jeden klouček od Honzíka ze třídy měl ale domluveno, že on bude mimoň na safari, a šel za mimoně. Když ho brácha viděl, div se nerozbrečel, že chce být taky mimoň. Mimoni jsou totiž jeho největší hrdinové. Umí dokonce mimoňsky a hrdě o sobě prohlašuje, že je mimoň. S tím teda docela souhlasím. Hlavně když pořád dokola omílá ty svoje autobusové zastávky. No, jenže když ho máma viděla, jak je smutnej, slíbila mu, že až půjdeme na karneval u babičky a dědy, tak půjde taky za mimoně. A tím to celé začalo.

Napřed jsme byli v několika obchodech s dětským oblečením, abychom zjistili, že nikde nemají jednobarevná žlutá trička, nejlépe s dlouhým rukávem. Pak mámě došlo, že nevlastníme žádné lacláče. Největší, které našla, jsou velikosti 80 a byly mi malé už v roce. Jenže slib je slib, takže se musela hodně snažit. A nebyla by to naše máma, kdyby to patřičně nepohrotila.

Nakoupila střihy. Objednala žlutý úplet a modrou teplákovinu. Tátu poslala do… hobby marketu. A pak nám několik večerů ukazovala záda, zatímco táta vařil večeře, koupal nás a ukládal. Byla úplně jako takové ty kreslené postavičky z animáků, když se nadchnou pro nějaký projekt, zavřou se v garáži na několik dní a vy vidíte jen ten zrychlený pohyb, jak bouchají kladívkem, montují a šroubují… Vlastně v tomhle bodě se to docela rozchází. Máma byla spíš jako lenochodi na dopravním v Zootropoli… Jako upřímně – šitím by se fakt živit nemohla. To bychom všichni pošli hlady už dávno. Ale nakonec to dala! Ušila bráchovi parádní mimoňský kostým. A druhý navlas stejný pro mě. Protože když už, tak už. 😉

A tak jsme předchozí sobotu vyrazili i s našimi sestřenicemi na karneval v sousední vesnici. Od tety Jany, kde jsme byli na obědě, je to asi půl hodiny autem, a protože jsme se převlíkali už u nich doma, jeli jsme s bráchou celou cestu převlečení za mimoně. Včetně brýlí. Ještě, že nás nikde nestavila policejní hlídka, asi by se pánové policajti dost divili, koho to táta veze v autě. Na karnevalu nám pak bylo dost brzo horko, kukly i brýle šly tedy téměř ihned dolů, ale i tak všichni poznali, za co jdeme. Mise byla tedy úspěšně splněna. A protože máme ve velikostech kostýmů značné rezervy, je asi víc než jasné, za co půjdeme napřesrok.

Tak bananááá a mějte se krásně!

Váš dočasný mimoň Filípek

Čtěte také:

• Zdraví na dětském talíři
• Další 2 stolní hry pro předškoláky
• 20 rad pro pohodové cestování s dětmi

Jak to vidí máma

Že mám doma mimoně (dokonce dva!), to jsem věděla. Co jsem ovšem netušila, že je to tak nakažlivé. Nejenže jsem strávila několik dlouhých nocí ohnutá nad šicím strojem (spánkový deficit jsem dosud nedohnala a asi už ani nedoženu). Za potřebný materiál jsem utratila víc než za oblečení pro sebe za poslední dva roky (to popravdě nebylo až tak těžké). Na mobilu jsem si změnila vyzvánění, takže když mi teď někdo volá, pořvávají na mě mimoni. Zkrátka jsem se do toho mimoňského šílenství vrhla ochotně a s nadšením (jako by toho nebylo dost už na Honzíkovy narozeniny :-D)! A ještě jsem do toho uvrtala i Martina, takže jsme jedno sobotní odpoledne strávili telefonickou konzultací – on v hobby marketu nad nejrůznějšími instalatérskými potřebami, já doma nad látkami a Googlem, a vymýšleli jsme, jak nejlépe vyrobit mimoňské brýle, aby netlačily a kluci je mohli mít na hlavě déle než jen pár minut. Nakonec jsme to vyřešili pěnovou izolací, která se používá na trubky s teplou vodou, a teplákovou gumou. Stejně měli kluci po té půlhodině v autě před karnevalem okolo očí kruhy jako po baňkování. Ale byli oba moc spokojení. Honzík proto, že jsem mu splnila přání, a Filípek proto, že měl stejnou masku jako brácha. Prostě se ty naše dva mimoňské klony nezapřou.

Ještě, kdyby tak chtěli spolu a vedle sebe fungovat v míru – dlouho a blaze, když už si dnes půjčuju ty repliky z různých hvězdných sérií. Někdy mám pocit, že přišli na tento svět, aby mi ukázali tisíc a jeden způsob, jak zmasakrovat bráchu, popřípadě nejefektivnější metody, jak dostat mámu do blázince. V obojím jsou čím dál lepší. Rubou se nejen doma, ale i v MHD (kdo bude sedět u okýnka), v zoo (kdo půjde první), v Mořském světě (tady jsem teď já, jdi pryč!). Někdy mi na to už fakticky docházejí síly. Snad ze mě ale mluví jen únava z posledních dnů a nedostatek vlastního „vyvenčení“ bez dětí. Do příště se to pokusím napravit!

Mějte se krásně, pište třeba básně a brzy zase na napsanou! 😉

Vaše dvorní mimoňská krejčová 🙂