Květnové zážitky za všechny prachy

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Poslední dobou jsem tam celkem často. Třeba zrovna dneska byla besídka pro maminky – jakože ke Dni matek. Děti chvilku něco brebentily nebo zpívaly, nebylo jim sice moc rozumět, ale na tom asi zas až tak moc nezáleželo, protože všechny maminky byly i tak dojaté. Pak dostaly od dětí vyrobené dárečky: -) vlastnoručně upečený linecký koláček (ten se bráchovi fakt povedl, mňam!), minipizzu (tu jsem radši nejedl), obrázek a ještě brož. Všechny mamky si ji hned hrdě připly na šaty a tvářily se, jako by to byly brilianty aspoň za půl miliónu. No a já jsem si mohl skoro hodinu hrát! Výbornej mejdan. 😀

Minulý čtvrtek jsem si taky byl pohrát ve školce. Mamka nesla paní ředitelce moji přihlášku, ale vypadá to, že z toho vážně nic nebude. Je strašně plno. Aspoň že jsem si mohl prohlídnout modrou třídu a prozkoumat dřevěné domečky a kuličkovou dráhu. Pak jsem si byl popovídat i s paní ředitelkou. Nejvíc se jí líbil můj žralok na tričku. Sice jsem neuměl spočítat, kolik má zubů, ale aspoň jsme spolu vyzkoušeli, jestli kouše. Nekouše, paní ředitelka zůstala bez zranění. Ufff. Hned zítra mě čeká další hrací odpoledne, pak ve čtvrtek plavání… jsem v jednom kole!

A taky na kole. To mě teď baví fakt ze všeho nejvíc. Každý den doprovázím Honzíka do školky i ze školky na odrážedle. Nejlepší je to po dešti. Vždycky projedu kaluží a koukám, jak se voda rozstřikuje na všechny strany. Máma má vždycky péči, abych si nezmáchal boty. Ale já to mám vymakaný, zvednu nohy a držím obě pěkně nad vodou. Myslím, že ani Honzíkovi by to tak hezky nešlo. Jenom z prudkého kopce potřebuju přibržďovat od mámy, ruční brzdu ještě neumím úplně dobře využít. Buď brzdím úplně do zastavení nebo vůbec. Ale vím, že časem to vychytám. A do kopce někdy dělám, že už vůbec nemůžu nebo že to nezvládnu. Máma je totiž dobrej motor a já to pak mám bez práce. Ale pššššt! 😉

V sobotu jsem ovšem odrážedlo vyměnil za parní vlak! To byla teprve jízda! Napřed jsme dojeli autem do Berouna, tam jsme sedli do vlaku, který táhla parní lokomotiva, a vyjeli na Parostrojní festival do Holoubkova. Tam jsme přijeli zrovna ve chvíli, kdy se přihnala bouřka, dost pršelo, blýskalo se a hřmělo, chvíli jsme čekali v podchodu (se spoustou dalších lidí), a pak jsme to vzdali, že v takovém dešti a bez pláštěnek to nedáme. Místo parním vlakem až za tři hodiny jsme frčeli zpátky do Berouna asi za půl hodinky. V novém moderním vlaku to pro mě bylo i zábavnější, mohl jsem se rozhlížet po vagónu a pokukovat po ostatních cestujících. Před bouřkou jsme ujeli do Prahy, ale nakonec nás dostihla i tam. Parádní zážitek z výletu nám to ale nezkazilo.

Mějte se báječně!
Váš Filípek

Ćtěte také:

• Školku státní nebo soukromou?
• Dětské odrážedlo vybírejte pečlivě. Poradíme vám, na co se zaměřit
• Sport po porodu: Tělo si samo řekne

Jak to vidí máma

Nedělní Den matek jsem pojala jako relaxační den pro sebe. Vaření jsem opět nechala na Martinovi (díky, miláčku! Co já bych dělala, kdyby vaření mého muže vůbec nebavilo???), koš prádla k žehlení jsem úhledně zavřela do šatny a vyrazila na konzultaci k fyzioterapeutce. Dospěla jsem totiž k tomu, že by bylo zajímavé zjistit, co je po dvaceti letech možné udělat se starým zraněním ruky. S Kristýnou jsme došly k tomu, že rozsah pohybu při natažení by mohla rehabilitace i po tak dlouhé době celkem příjemně rozšířit. Při pokrčení to ale už tak slavné nebylo. Bez rentgenového snímku se asi moc neposuneme. Zdá se, že na kosti se v místě srůstu zlomeniny vytvořil val, který teď brání pokrčení v lokti. Tedy teď… on tomu brání už skoro 21 let.

Ale teď mi to začalo vadit. Celou dobu jsem byla smířená s tím, že prostě ruku v lokti už neohnu, naučila jsem se s tím žít a fungovat poměrně bez zásadních omezení. Až před nedávnem mi začalo vadit, že mě to do určité míry omezuje při sportování. Ne že bych byla až takový sportovec, to vůbec ne. Ale protože volný čas bez dětí je pro mě stále ještě velmi vzácnou komoditou a chci si ho užívat naplno, i taková drobnost, jako že se nemůžu opřít o obě ruce rovnoměrně ve vzporu klečmo nebo že se nemůžu pořádně chytit oběma rukama tyče při lekcích pole dance, mi trochu kazí zážitek z nich. Endorfiny se sice vyplavují, ale detailistka ve mně přímo křičí, že křivá ruka působí neesteticky. A moje páteř k tomu smutně dodává, že rvát to všechno silou jen z jedné strany taky není nic moc.

Snad budeme s RTG snímkem trošku moudřejší a povede se nám najít způsob, jak té mé ruce trochu domluvit, zvýšit rozsah pohybu a posílit všechny svaly. Do té doby se musím spokojit s tím, že čas pro sebe je skvělý i za předpokladu, že jej nemůžu naplnit úplně na 100% podle svých perfekcionistických představ.

Krásný prosluněný květen!
Jarka