Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
Zvládli jsme to parádně! Máma by asi teda z některých věcí tak úplně nejásala – třeba kdyby věděla, že nám babička občas dá nějaký bonbonek nebo tak… Ale když o tom neví, tak je všechno cajk. 😉 Sníh a zimní radovánky byly přímo boží, dokonce mi ani nevadilo, že jsem skoro pořád padal na zadek. Škoda, že to teď všechno roztálo. No ale třeba není všem dnům konec a ještě nějaký ten sníh napadne. Brácha to sleduje v kalendáři a říkal, že jaro má být až za dlouho, tak to by se to ještě mohlo podařit.
V Praze je teda trochu dost mrzutý, když jsou kvůli rozbředlému sněhu na silnicích špinavá okýnka u autobusu, to totiž s Honzíkem vůbec nic nevidíme, a to je pěkná otrava. Ale zrovna dneska jsme měli štěstí, když jsme jeli s mámou pro Honzíka do školky. Pan řidič asi zrovna vyjel z myčky, autobus se zdaleka blýskal a bylo z něj krásně vidět. Moc jsem si to užil. Zpáteční cestu už teda míň, vyšel na nás zase špinavej autobus a ještě mě máma nenechala sedět tam, kde jsem chtěl. Tak jsem ječel a vztekal se, ale stejně nebylo po mém. Nechápu, co se to děje?
Dřív to docela dobře fungovalo, stačilo začít brečet a máma se snažila přijít na to, kvůli čemu to je a většinou mi i hned (nebo aspoň dost brzo) pomohla. Ale teď mi celkem často jen řekne, že mě chápe, že je to mrzutý nebo že mě to štve, a že vidí, že jsem to asi chtěl jinak, ale tím to hasne. Tak si chvilku brečím nebo ječím, máma mě vezme do náruče, utěšíme se a je to zase dobrý. Stejně mi to ale vrtá hlavou. Od jakého momentu je batole dost velký na to, aby se svět netočil pořád jen kolem něj? U nás doma to je zjevně od teď.
Začal jsem zkoušet novou fintu: Když nechci něco dělat nebo chci, aby mi s tím máma pomohla (rozuměj udělala to za mě), řeknu „Já se bojim“ a čekám, co ona na to. Někdy mi na to skočí a jde mi pomoct nebo mě nenutí to dělat (třeba potápět se na kurzu plavání), a někdy jako bych ani nic neřekl. Vysvětlí mi, že není čeho se bát, ukáže mi, jak to mám udělat, nebo mi podá ruku, a nakonec to udělám sám. Ještě jsem zkoušel „Já to neumím“ a „Já to nezvládnu“, ale mělo to dost podobný efekt. Asi dělám něco blbě. A nebo je to nějaká vývojová fáze, a až si tím máma projde, tak to zas bude dobrý. Držte mi palce, je to náročný období.
Papaaaa, váš naoko ustrašený Filípek
Jak to vidí máma
Zamýšlím se nad stejnou věcí jako Filípek. Kdy je batole dost staré (a především zralé) na to, aby nějak přiměřeně zvládlo situace, které se nevyvíjejí podle jeho představ, kdy z nejrůznějších důvodů zkrátka není po jeho? Existuje na to vůbec nějaký tahák? Nebo lakmusový papírek, podle kterého by bylo možné jednoznačně určit „teď je to drobnost a v pohodě to zvládne“ nebo naopak „tady pozor, tohle je pro něj fakt hodně citlivé téma a náročná situace“? Na žádnou spolehlivou metodu jsem ani s druhým dítětem nepřišla. Zřejmě mám stále ještě příliš malý a nereprezentativní vzorek dětské populace. A tak nezbývá než se spoléhat na vlastní cit, intuici a předchozí zkušenost.
Čtěte také:
- Jak vybírat funkční oblečení pro nejmenší
- Co s tím malým vzteklounem?
- Maminko, neopouštěj mě aneb Separační úzkost útočí
U Honzíka mám už xkrát vyzkoušeno, že bouřlivá odmítavá či nesouhlasná reakce následuje prakticky vždy a hlavně rychlostí blesku, nabude-li Honzík dojmu, že došlo k nějaké nespravedlnosti a krácení jeho práv. Nutno ještě dodat, že stejná míra krácení práv a nespravedlnosti vůči Filípkovi nebo komukoliv jinému je pro Honzíka zcela v pořádku, obzvláště pokud se jí dopouští on sám. Člověk by myslel, že svou vnímavost a citlivost k nespravedlnostem zdědil po mně, ale u mě to – alespoň myslím – nebylo nikdy tak selektivní. Spíš naopak, byla jsem vždycky taková ta hodná holčička, která si nikdy nevzala poslední kousek koláče z talířku, protože možná ještě neochutnali všichni.
Filípek se alespoň dříve jevil jako mnohem vnímavější a tolerantnější k potřebám, náladám a citům druhých, ale teď je asi v období nějaké zvýšené citlivosti především vůči sobě samému nebo mi jen velmi názorně demonstruje, že se děti učí nápodobou (tedy od bráchy). Větu „Já se bojím“ začal používat nějak moc často na to, že se vždycky do všeho vrhal po hlavě a ve srovnání s opatrným Honzíkem byl nejen v naší rodině za to šikovnější a nebojácnější dítě. No, časy se zřejmě mění.
Ale abych si na kluky jen nestěžovala, jsou to samozřejmě moje zlatíčka a za nic na světě bych je nevyměnila! Zrovna dnes, při té scénce v autobuse, kdy Filípek pro mě trošku nepochopitelně vyváděl, projevil Honzík nebývalou míru empatie. Chtěl totiž, abych si určitě přesedla k Filípkovi (sedla jsem si totiž vedle Honzíka, zatímco Filípek byl na sedačce za námi, zády ke směru jízdy, a řval) a byla tam s ním, aby neplakal. A dost často se mu snaží pomáhat, podat ruku, rozdělí se s ním o svačinku ze školky, podá věc, na kterou Filípek nedosáhne, rozsvítí mu v pokojíčku… Ve všech těchto chvílích si říkám, že i když je Honzík dost často pro ostatní trochu nevysvětlitelný a jeho reakce špatně čitelné, má srdce na pravém místě a svého mladšího brášku má opravdu moc rád.
No a Filípek mě dostává do kolen svou vřelostí, mazlivostí a pozorností, kterou věnuje ostatním. Několikrát denně mě pevně drží kolem krku nebo objímá, pusinkuje a vyznává mi lásku (jestli je tohle jeho další taktika, funguje rozhodně líp než hra na strach). Některá jeho vyznání jsou velmi neotřelá. Zrovna před pár dny mi naprosto bezelstně řekl: „Ty jsi takovej můj rohlíček, mami.“ Dojímá mě to ještě teď. Na světě je opravdu jen málo věcí, které má Filip v takové oblibě jako rohlíky. Takže tohle je pro mě fakt hodně velké ocenění! 🙂
Vaše obzvláště vypečená Jarka
