Hračky, kam se podíváš

BATOLE LIVE! NIKOLKA Když se Nikolka narodila, říkali jsme si, že jí nebudeme kupovat moc hraček. Vydrželo nám to chvíli. V době, kdy stejně malé děti už měly koš na hračky plný, naše zlatíčko mělo jen oblíbenou opičku, spinkáčka, kroužky a ostatních pár hraček si stejně nevšímala.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Jenže skoro po 21 měsících, co je Niky na světě, se doma topíme v hračkách. A to je průběžně třídím a dávám do sklepa, nebo na balkon. Náš obývák vypadá jako placená hernička. Jen vozový park čítá motorku, velké odstrkovací auto, kočárek, kolečko, skákacího koníka a Tatru. Plus samozřejmě kuchyňka, stoleček a křeslo v podobě pejska. Ani nevím, jak se nám to sem vejde.

Oblíbená zábava pak je přejíždění matrace do cestovní postýlky kočárkem. Co je ale teď v kurzu, jsou auta, respektive auta, bagry, popeláři, butýty (autobusy) atd. I když máme holčičku, tak se nejčastěji shání po bagru. Stále má ráda svoji panenku, plyšáky, kterých má asi 20 včetně obrovského medvěda, ale musela jsem se poohlédnout i po jiných hračkách. Takže Niky v poslední době dostala baby autodráhu a garáž s klíčky. Samozřejmě také knížku o vozidlech. Ukazujeme si v ní před spaním místo čtení pohádky.

A posedlost Mášou vystřídala posedlost butytou. Náhodou jsem na youtube narazila na pohádku Wheels on the bus a od té doby nám tu hraje pořád, tedy spíš, co jí dovolíme. Jinak by to měla puštěné snad i přes noc. Aspoň je to v angličtině, tak si říkám, že vnímá jinou řeč. Ale kdo to nezná, tak buďte rádi. Protože mně už z té odrhovačky občas hrabe. 🙂

Kontaktní až moc

Nikolka miluje děti. Pořád by jen s někým někde lítala a hrála si. Jenže taky je někdy až moc přátelská. Některé děti vyděsí i tím, že je chce chytit za ruku, nebo pohladit. S trochou soudnosti musím ale říct, že taky někdy jde po očích a hlavně kluky dokáže vytahat za triko a holky za vlásky. V tomhle případě nevím, co s ní. Nic nepomáhá. Těžko jí vysvětlím, že některé děti se jí bojí a hlavně, že do očí se prsty prostě nestrkají. Jednou takhle šťouchla mně a teda musím říct, že znám příjemnější věci. Oko jsem měla půl dne rudé a v tu chvíli jsem myslela, že z ní udělám čtyři malé do porodnice. Samozřejmě jsem jí nic neudělala.

Jinak stále je to můj malý cicavec. S vypětím všech sil jsem omezila kojení na ráno, v poledne, večer a noc. Takže kojíme furt. Co se dá dělat? Když mlíčko je a jinak mi fakt strašně brečí. Přitom normálního jídla sní více než dost. Hlad fakt mít nemůže. Tak snad ji nebudu kojit ještě před jejím maturitním plesem.

Čtěte také:

Jiná doba

Občas si říkám, jak my jsme mohli vyrůst, zavázat si tkaničky a naučit se o sebe postarat, když jsme nechodili do Montessori kroužků a dílniček. Neměli jsme zpívající nočníky, když se do nich udělá potřeba, neměli jsme super moderní kuchyňky a pastelky jsme určitě nedostávali do ruky v jednom roce.

S Nikolkou chodíme na pohybové cvičení, pak občas na tancování v šátku, kde spíš už lítá a nosit se moc nechce, pak na Montessori dílničky a na cvíčo s písničkami. Niky je v pohodě, ale já občas toho mám plné kecky a divím se, že nic nestíhám. Odpoledne pochopitelně jdeme ven, případně do herničky. Na nějaké večerní cvičení pro sebe můžu zapomenout, jak Niky pořád nespí, tak moje fyzička se stále někde toulá. Doufám, že někdy bude třeba spát celou noc a přestane vstávat v pět….