Genderová mimorealita

„Ta vaše holčička tak pěkně mluví, ta je šikovná…“ Tomáš moc nemluví, zdá se mi.
„Jé, vy tam máte ještě chlapečka?“ Jistě, růžová čepice není stigma.
„To máte ty děti po dvou letech, viďte?“ zajímavá matematika.
Po příchodu domů z této na mezilidský kontakt nasycené procházky dostala ta moje velká holčička další skvělý holčičí nápad – povozit toho miminochlapečka po bytě. To malé leželo v hrací hrazdičce, sourozenec ho vzal za nohy a přivezl mi ho kluzem po dece do kuchyně ukázat. A to moje miminko se tomu řehtalo jak šílenec a nejevilo známky údivu ani strachu, byla děsně statečná jak chlap a smála se podivně hlubokým smíchem.

Klučičí a holčičí světy u nás nejsou snad tak zřetelně odděleny jako třeba v obchodech s oblečením. Snažím se Tomovi pořizovat věci s rozmyslem – tak, aby je za chvíli mohla nosit Kačenka a aby byly pokud možno bez klučičích animovaných hrdinů, bagrů, aut, ufonů, pirátů a dalších zdánlivých atributů podtrhujících chlapecká já. Holčičí sekce v obchodech s oblečením svítí už z ulice nápadnou sladkou růžovou a záplavou kočiček a flitrů. Nic proti nim nemám – jako dítě odívané v socialismu bych dala snad cokoliv za něco lesklého, moderního, kýčovitého, řvoucího komercí. Každé z našich dětí má pár kousků opravdu ryze klučičích a ryze holčičích a zbytek bych ráda pořídila v neutrálech. Dokonce už i čokoládová vajíčka mají označená na klučičí a na holčičí, protože co by chlapeček dělal s figurkou kočičky, že ano?

Zkrátka jsem si díky tomu všemu uvědomila, jak jsem ráda, že naše děti vyrůstají v oboupohlavním tandemu. Budou moci nahlížet do klučičích a holčičích světů a snad se nějak přirozeněji naučí vnímat jeden druhého jako kluka a holku, později jako muže a ženu. Třeba jednou Káča poradí bratrovi s problémy, které bude mít se svou holkou a obráceně. To by se mi líbilo, protože věřím, že to může být dobrá startovní deviza. Třeba budou mít stejnopohlavní partnery – i to se může stát – četla jsem dost zajímavý článek o matce dcery a syna, jejíž obě děti jsou homosexuální. Je fakt, že jedna z nejoblíbenějších Tomových her je nošení kabelek na předloktí. Ale beru to s nadhledem, je to hra rok a půl starého dítěte a opravdu v něm nevidím hned transsexuála a nepřipomínám mu: „Jsi chlap“ nebo „buď chlap“. Slyším to totiž docela často na písku: „Zvedni se a neječ, jsi chlap.“ Ještě jsem v žádném batoleti chlapa v tom genderově stereotypním smyslu nedokázala vidět. Je to zajímavé, byť nerozumím přesně proč to tak často slyším a ani k čemu to má vést. Svému dítěti takové věty neříkám. Kačenčina hlava je dennodenně obkládána autíčky a Tomáš si hraje s kabelkami a s mluvící panenkou. A tak to u nás chodí.

Čtěte také:

• Reakce sourozence na příchod miminka
• Co všechno už má dítě umět?
• 6 her pro rozvoj mozku miminka

Mojí malinké říkám často: „Ty moje holčičko. Ty moje hodná holčičko…“ Zkrátka se mi slovo holčička dost líbí jako pojmenování, vlastně by to bylo i fajn jméno: holka. K našemu zdrobnělému příjmení by to i sedlo. Hadovitá slečna i nadále zůstává velmi klidným a hodným dítětem, které si krok po kroku (na rozdíl od Tomáše, který se prý jako „typický kluk“ vyvíjí ve skocích – měřeno genderovou optikou naší dětské lékařky) ukrajuje stále víc ze světa kolem ní. Naší pediatričce jako zkušené starší ženě dávám za pravdu. Jako miminka byly (a jedno stále je) naše děti prostě úplné jiné. Jedno jde opravdu krok po kroku, jedno skákalo z etapy do etapy. (Tomáš například přeskočil fázi nočník a chodí jen na záchod se zmenšovacím prkénkem. Sám si splachuje…) Jsem zvědavá, jak to půjde dál.

A co je nového kolem naší něžné holčičky? Slintání. Uslintaná realita našich jarních dnů – pořád je někde mokro. Kačenka mívá přes den bryndáky, protože jinak je pořád úplně mokrá. Dostávám mokré kousavé pusinky do tváří. Hodně ráda se mazlí a tulí a krásně se už přitulí díky své vůli. Když ležíme spolu ve velké posteli, nejde už o „nehody“, kdy se ke mně překotila z bříška tak blízko, že nešlo ji nepomuchlat. Už se umí rozhodnout, na který bok se překulí a co tam bude dělat. A vždycky dostanu ten mokrý kousanec do tváře. Piští mi najednou do ucha vysokým hlasem a vedeme spolu vážné i nesmyslné hovory: eeeééébleblééé a uuuáááá. Vlastně pořád zpíváme. A líbáme se. Dvě holky a celkem divoké líbačky.

A když jsme u toho líbání. Stala se mi zajímavá věc. Hráli jsme si na písku s jistým Adamem. Adam na vše šel opravdu tvrdě po chlapsku. Měli jsme dva kočáry (tak chodíme s Lukášem o víkendech). Na tom modrém (samozřejmě ten je teď pro holku) mám připevněnou síťovku na nákupy – ale kdepak, to byl přeci koš na basketbal a malý Adam nechápal, jak se má do něj trefovat svým velkým míčem. Nelíbilo se mi, že by měl vrhat míč na kočár s miminkem, ale dal si to vysvětlit. Pak chudák zase nechápal, že si s ním Tomášek nechce kopat s míčem. Kluci prostě hrají fotbal, ale Tomáše kopání těžce nezajímá. Míč se vozí na kolotoči, myslí si syn. A když jsme odcházeli, tak se náš malý kamarád rozplakal, že ne, že mi chce dát pusu. „Přeci nebudeš líbat každou paní,“ říkala mu maminka. „Tak pošli pusu vzduchem.“ Nic. Tak jsem mu ji poslala sama. „Ale to né, já chci sladkou.“ Žádnou sladkou uslintanou pusu jsem od malého Adámka nakonec nedostala, ale každopádně – ten má teda pěkně jasno, kdo je tady „chlap“ a jak se bude chovat!

Příjemné jaro klukům i holkám přeje Kateřina!