Zůstáváme spolu kvůli dětem. Má to smysl?

Dítě velmi dobře vnímá vzájemný nesoulad rodičů a má tendenci se přiklánět na jednu či na druhou stranu, začíná se cítit ohroženo, neví, kdo vlastně má a nemá pravdu, ke komu z těch dvou nejvíce milovaných osob se má přiklonit. Přestože rodiče často a rádi tvrdí, že „se před dětmi nehádají“.

Dítě v ohrožení

Nestor výchovného poradenství profesor Matějček hovoří také o tom, jak dobře i to nejmenší dítě dokáže vnímat rodinnou atmosféru bez toho, že by chápalo důvody jejího vzniku: „ Je to prostě tak. A je to také tak, že jsou v chladné či konfliktní rodinné atmosféře napadeny nejzákladnější potřeby dítěte – pocit jistoty a bezpečí.“

Dítě se potřebuje s rodiči identifikovat, potřebuje vnímat jejich stabilitu, klid a rozhodnost a jejich vzájemný respekt a úctu a ochotu se domluvit. 

Nebojme se konfliktů

Neznamená to tedy, že v rodině nesmí nikdy vzniknout konflikt. Naopak. Dítě musí vidět, vnímat a cítit, že rodiče dokážou o konfliktu hovořit, že jej dokážou vyřešit bez dramatických a bouřlivých výměn názorů a bez toho, že by jeden k druhému ztratili vzájemnou úctu.

Co se to s námi stalo?

Je velmi zajímavé pozorovat slovník manželských párů, jak se za pár let může změnit. Jako milenci říkali jeden o druhém „můj milý, či milá“, po pár letech soužití a vzájemných nedorozumění už je to „můj starý, stará“, anebo „za všechno může ona, on..“ A přitom někdy stačí tak málo.

„Stačí“ schopnost přizpůsobit se, pracovat na sobě a ne pouze očekávat a nárokovat.

Pro někoho to znamená pouze vlastní omezení a přizpůsobení se (manžel chce více sexu a velmi jej to trápí, žena chuť nemá, ale její vnitřní hlas velí: „přizpůsobit se“, to znamená vyjít vstříc za každou cenu, až nakonec má odpor nejen k sexu, ale i k manželovi), pro někoho jiného zase, že trápení druhého je právě jen a jen jeho trápení a každý má přece odpovědnost sám za sebe a za vyřešení svých problémů (manžel chce více sexu, velmi jej to trápí, ale pro ženu to problém není, „ať si to manžel vyřeší sám, jí se to netýká).

Jen já

Často se hovoří o netolerantnosti k odlišným kulturám a menšinám, ale můžeme začít úplně od těch nejzákladnějších neporozumění. Z běžného života známe jistě mnoho příkladů, kdy dva lidé velice si blízcí se na stejnou věc dívají naprosto rozdílnými „brýlemi“, často své stanovisko doprovázejí slovy „to ale já bych takto neuděl/a“ a považují svůj pohled na věc za ten jediný správný. Nikdo nás také ve škole většinou neučil pochopit druhé, umět se vžít do jejich trápení a také s tímto trápením nakládat. Zacházení s trápením našich blízkých i vzdálených lidí je totiž velmi složitý úkol.

Kde hledat příklad?

Mnoho lidí sice spolu zůstává v manželství a nerozvede se přesto to pro dítě nemusí být zdroj, ze kterého by mohl čerpat při zvládání vlastních problémů a hledání toho správného životního směru. 

Partneři tak spíše než vzájemnou úctu, lásku, hrdost jeden na druhého, starost jeden o druhého či soucit a stesk, projevují spíše pohrdání, vzájemně se zesměšňují či si jeden na druhého stěžují. Zůstávají sice spolu v manželství – „hlavně kvůli dětem“- ale jejich děti dobře vnímají, že se rodiče nemilují a že toto partnerství trvá pouze ze zvyku či z plynoucích ekonomických či materiálních výhod.

Když to nefunguje

Za rozvrácené manželství nelze považovat pouze manželství rozvedená. Ta jsou někdy paradoxně pro dítě mnohem čitelnější, jasnější, navíc znamenají jednoznačné vyřešení konfliktu.

Rozvrácené manželství je především takové, které je emočně nefunkční, kde přetrvává dlouhodobé napětí a nepohoda. Některá rozvedená manželství, kde partner vychovávající dítě zakládá novou a funkční rodinu, jsou pro dítě mnohdy zdravější, pokud je ovšem schopen se domluvit i s bývalým partnerem či partnerkou. V takovém svazku pak dítě lépe pochopí, proč je vzájemnost a intimita dvou dospělých lidí tak důležitá. A také to, že udržet ji dá velkou práci.