Zaplavilo mě štěstí

O těhotenství jsem se dozvěděla až ve třetím měsíci, kdy se mi poprvé zpozdila menstruace. Naše miminko bylo neplánované, tudíž kvůli mé antikoncepci v době těhotenství i velmi hlídané. Ještě v bříšku jsme spolu podstoupili mnoho vyšetření, jen abychom měli alespoň malou jistotu, že naše miminko bude v pořádku.

Milé čtenářky, jaký byl váš porod?

Pořád jsem balila

Když tedy uběhlo dalších šest měsíců a mně se blížil termín porodu, začínala jsem být velmi nervózní. Už od osmého měsíce byla v předsíni sbalená taška, kterou jsem obden překopala, zda jsem něco nezapomněla.

Nastal ten dlouho očekávaný den, ale já se cítila v pohodě a že by se měl blížit porod, mi vůbec nepřišlo. Taky se neblížil.

Rozbité auto

Čekali jsme další čtyři dny, než se ke mně dostavil syndrom uklizeného bytu, připraveného na příchod miminka. Ten den se nám také pokazilo auto a já začala být celkem nervózní, jak se do porodnice dostaneme. Navštívila nás kolegyně od partnera z práce a nabídla nám, ať si půjčíme její auto.

Partner byl ovšem lenivý a nechtělo se mu pro auto jet až na druhý konec města, ale žena zavelela…. Určitě to znáte.

Poslíčci?

A tak přivezl auto, ulehl do postele a pustil si film. Ten končil kolem půlnoci, kdy já už dávno spala. Ovšem sotva si přítel lehl, já jsem s divným pocitem vstávala a šla si dát vanu, protože co kdyby ty pravidelné bolesti byly jen poslíčci. Do vany jsem šla s intervalem 10 minut. Z vany jsem odcházela s intervalem 5 minut. Partnera jsem vzbudila, byl oblečený asi stokrát rychleji než já, proto pomohl s oblékáním i mně. Když mě úspěšně dopravil do zapůjčeného auta, jen jsem mu stačila říct, ať neplaší, že nemusí jet 200 km/h.

Zkuste spát

Taky že nejel… Před domem máme retardér. Když mě úspěšně dovezl do havířovské nemocnice a pomohl mi doplazit se až na příjem, ujaly se mě sestřičky, vyšetřila doktorka a oznámili mi, že si ještě nejspíše nějakou chvíli počkám. Partnera zatím poslali domů, že kdyby něco, zavolají mu, aby přijel. A kdyby nic, tak mu zavolají, aby taky přijel a odvezl mě domů.

Přítel dorazil domů, dal telefon pod hlavu a usnul jako špalek, porod neporod. Já se mezitím trápila na pokoji. Dostala jsem nějaké prášky na uklidnění a dostala jsem velmi vtipnou radu: ,,Zkuste mezi kontrakcemi spát, aspoň naberete sílu.“

Něco bylo špatně

Jenže to bych nesměla mít kontrakce každé 3 minuty. Několikrát mě za tu noc přišla navštívit sestra a pokaždé mi jen oznámila, že to jsou poslíčci a že za chvíli zavolají příteli, aby si pro mě přijel. Když však přišla naposled, zjistila, že už jsem otevřená na 9 centimetrů a hned mě vezli na sál. Kdy dorazil přítel, vůbec nevím, pamatuji si však, že jsem si vybrečela, že chci ještě do sprchy, abych se uvolnila. Ve sprše mi praskla plodová voda a všechny blanky, které prasknout měly. Když už jsem ležela na porodním křesle a nechala se dirigovat, něco bylo špatně.

Okamžitě ho vytáhněte, křičela jsem

Náš malý miláček se rozhodl, že vlastně ven jít nechce a pokaždé, když mi skončila kontrakce, zaplul zase zpátky do bříška. Po pětiminutovém intervalu zatlačení a mrňouskově návratu jsem zaslechla slova, ze kterých jsem propadla hysterii. Doktor, který mě rodil a tlačil mi na břicho, oznámil sestře: ,,Dítě je v infarktovém stavu, musí okamžitě ven, zavolejte primáře!“ Začala jsem hystericky ječet, aby dítě okamžitě vytáhli. Najednou kolem mě stálo asi 10 lidí.

Vyšiji vám sluníčko

Nakonec vše dobře dopadlo a našeho Christianka osvobodili vaxem. Okamžitě ho odnesli pod kyslík, on však byl statečný a jenom si přičichl a rozbrečel se. Zpátky na sál mi jej donesl už novopečený tatínek a já takový příval štěstí snad ještě nezažila.

Čekalo mě však ještě zašívání nástřihu hráze. Doktor si po velkém výkonu už jen úlevně dělal srandu. Prý co bych řekla na to, že mi vyšije sluníčko apod. Teď náš chlapeček roste jako z vody a po krkolomném začátku snad nastává radostný život.

Maminka Bára