Vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi

Zákon o rodině stanoví, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit.

Je třeba upozornit, že není určena žádná věková hranice, po kterou je třeba vyživovací povinnost plnit, někdy se nesprávně uvádí věk 26 let, do nějž se maximálně vyplácejí různé dávky státní sociální podpory, ale stejně jako dosažení zletilosti v osmnáctém roce věku dítěte nemá na trvání vyživovací povinnosti žádný vliv. Ve výjimečných případech (těžce postižené děti) může vyživovací povinnost trvat po celý život, naproti tomu si lze představit situaci, kdy dítě skončí školní docházku a nastoupí do zaměstnání již před svým 18. rokem. Schopnost dítěte samo se živit jako kritérium zániku vyživovací povinnosti se posuzuje především objektivně, dítě není zpravidla schopno se živit, pokud se řádně připravuje formou studia na své budoucí povolání (typicky středoškolským nebo vysokoškolským studiem).

Výše výživného

O výši výživného zákon uvádí, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů s tím, že při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného.

Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného soud zkoumá , zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

Když rodiče spolu nežijí

Tato pravidla se uplatňují vždy, tedy i za situace, kdy rodiče dítěte spolu nežijí. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost. Je třeba zdůraznit, že „možnosti a schopnosti“ rodičů k placení výživného se posuzují přísně, není proto významné, že rodič žádné příjmy ze závislé činnosti nebo z podnikání nevykazuje, nebo je dokonce v účetní ztrátě.

V takovém případě se zjišťuje, jakých výdělků by mohl s ohledem na své osobní poměry, nejvyšší dosaženou kvalifikaci, schopnosti a dovednosti dosahovat, v praxi soudy prověřují tvrzení rodičů dotazy např. u úřadů práce a Ministerstva práce a sociálních věcí. V případě, že rodič, který je podnikatelem nedoloží věrohodně soudu své příjmy, zákon stanoví nevyvratitelnou domněnku, že jeho měsíční příjem činí 12,7 násobek životního minima (což je dnes cca 40.000,– Kč).

Výše výživného

O výživné je třeba zásadně žádat u soudu včas. Právo na výživné se sice nepromlčuje, avšak lze je přiznat (u zletilých dětí) jen ode dne zahájení soudního řízení u výživného pro nezletilé děti i za dobu nejdéle tří let zpět ode dne podání žaloby.

V řízení o výživné se soudy vesměs pokoušejí o dohodu mezi rodiči a dětmi, rozhoduje-li se o výživném pro nezletilé děti, které musí být v řízení povinně zastoupeny zvláštním opatrovníkem (nejčastěji příslušným orgánem obce), musí s dohodou souhlasit i opatrovník dítěte a samozřejmě ji musí schválit svým rozsudkem soud.

Protože při rozhodování o výživném se provádí úprava na poměrně dlouhou dobu do budoucna, je stanoveno pravidlo, podle něhož změní-li se poměry ( a to buď na straně rodičů nebo dítěte), může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Dojde-li k zrušení nebo snížení tohoto výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací.

Vyživovací povinnost

Jak již bylo uvedeno, nejenom rodiče ke svým dětem, ale i děti ke svým rodičům mají vyživovací povinnost, tato povinnost nastupuje pouze v případě, že děti jsou schopny se samy živit a že rodiče tuto pomoc potřebují (zejména se tato povinnost realizuje kupř. v případě nemoci rodiče a jeho stáří).

Každé dítě plní tuto vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí. Tedy mají-li rodiče více dětí, nemusí být vyživovací povinnost, neplní-li ji děti dobrovolně, soudem stanovena všem dětem stejně, vždy záleží na poměrech toho konkrétního dítěte. V praxi jsou však takovéto žaloby výjimečné.