Vývoj řeči a televize

Televize se stala novým členem domácnosti. Je v centru našeho rodinného života. Kvůli televizi se rozestavuje nábytek tak, aby na ni bylo dobře vidět, a to nejlépe ze všech stran. Umisťujeme ji nejen do obýváků, ale také do dětských pokojů, kuchyní a ložnic. U televizního vysílání jíme, spíme, uspáváme své děti, řešíme záležitosti chodu domácnosti, atd.

Čas k povídání

Stačí zmáčknout ovladač. To dnes zvládne i dvouleté dítě. Televizní vysílání a prefabrikovaná zábava se stala fenoménem doby.  Čas k povídání a dalším důležitým činnostem tak vědomě nebo z pohodlnosti vyplňujeme dítěti pasivitou a neužitečností. Chceme-li pro svoje děti opravdu jen to nejlepší, uvědomme si, že sledování televizní obrazovky vývoji dítěte neprospívá, ba naopak v mnoha případech mu přímo škodí.

„Konejšivá“ televize

Pro ilustraci uvedu příklad z praxe: před nedávnem se na mne obrátila matka ani ne tříletého chlapečka. Chtěla poradit, protože dítě s ní nekomunikuje – nemá potřebu s mámou mluvit. Používá pouze jednotlivá a jednoduchá slova, jeho řeč je nesrozumitelná a obsahově chudá. Svá přání a potřeby vyjadřuje grimasami a výraznou gestikulací, ukazuje prstem na vše, co chce, a když to nedostane, je agresivní a zuří. Jediné chvíle, kdy je dítě „klidné“ a spolupracuje, jsou spojené se sledováním televizních programů, videa a počítače. Dožaduje se tak vehementně zapnutí televizoru, že rodiče kapitulují a aby předešli dalším nepříjemným scénám, dítěti vyhoví.

Malý „Akumulátor“

S matkou jsem v ambulanci tento problém podrobně rozebrala. Domnívala se, že programy určené dětem, jsou jim prospěšné a tudíž si nelámala hlavu s výběrem ani s množstvím času, které dítě u obrazovky tráví. Když chlapečkovi přestalo stačit ranní a odpolední vysílání, začali rodiče dítěti kupovat videokazety a DVD nosiče s různými pohádkami a příběhy. Dítě se tak mohlo kdykoli a neomezeně dlouho dívat.  Výsledkem toho je, že dítě nemá zájem o knížky, společné povídání, hraní, říkánkování, zpívání…To totiž vyžaduje komunikaci, naslouchání, trpělivost, soustředění, přizpůsobení se, atd. Nic z toho při sledování televize nemusí.

Tyranie

Problém přerostl do obludných rozměrů. Nejde totiž jen o to, že se u dítěte řeč nerozvíjí a jeho komunikace zůstává na úrovni prvního roku života, ale chlapec rodiče svým chováním tyranizuje, jeho výchova je doslova v troskách a dítě je prakticky nevychovatelné.

Dostat Toníka např. na vycházku je téměř nemožné, nechce se oblékat, dělá scény při odchodu. Tím jak je chlapec nezvladatelný, vyřazuje se z běžných aktivit, nemá o ně totiž zájem. Je pasivní, za svými vrstevníky zaostává nejen rozumově, ale také motoricky.

Trpělivost a důslednost

Najít východisko z této situace není tak obtížné, jak se na první pohled zdá. Bude však od rodičů vyžadovat zásadní změnu postojů, obrovskou míru trpělivosti a hlavně důslednost v jejich počínání. Pro oba rodiče bude navíc velmi důležité shodnout se na výchovných postupech, které budou praktikovat. V této vyhrocené a zoufalé situaci pomůže pouze radikální změna a tou je odstranění televizoru, videa a DVD přehrávače z dosahu dítěte.

Tento krok pomůže nejen rodičům, ale především chlapci.

Rodiče nesmějí couvnout a dítěti vyhovět. Jemu pak nezbude nic jiného než se se situací vyrovnat. Protože tak vznikne časový prostor, který dítě nebude umět využít, musí mu rodiče nabídnout jiné, vhodné aktivity.

Objevujeme svět

Dítě dostane šanci objevovat s mámou a tátou svět, dělat to, co je jeho věku přiměřené a co bude rozvíjet jeho dovednosti. Dále bude potřeba, aby dítě začalo pravidelně navštěvovat logopeda. Bez odborného vedení nebude možné jeho nedostatky dohnat a komunikaci, resp. řeč rozvíjet.

Není pozdě

Jako vrozený optimista a člověk s dostatečnou praxí věřím v pozitivní vývoj popsaného případu. Důležité je, že rodiče projevili o řešení problému zájem, naslouchají radám a že na řešení dosud není pozdě. Rodiče musí počítat s tím, že se změnami nastanou přechodné komplikace, které prověří jejich vychovatelské schopnosti. Domnívám se ale, že kýžený efekt na sebe nenechá dlouho čekat a vnese nové a pozitivní světlo do jejich rodinného života a hlavně do života dítěte. Vzhledem k jeho věku není ani pro rozvoj jeho řeči zatím pozdě.

Atraktivní obrázky

Zamyslíme-li se nad tím, proč je pro děti sledování televize tak atraktivní, dojdeme pravděpodobně k závěru, že pohybující se „obrázky“ dítě upoutávají a fascinují. Je to něco, s čím se jinde nesetkají. V životě není možné tak často měnit úhel pohledu, akce nestřídá akci, není možné udělat střih a ocitnout se na jiném místě. A protože z toho ještě „nemají rozum“, chtějí tuto zábavu opakovat.

Rizika

Je to přemíra informací, které dítě vtahují do „děje“, ať už je jeho kvalita jakákoli. Při tomto procesu však vznikají reálná rizika. Často přerušovaný vysílaný světelný tok způsobuje nadměrné dráždění očí i mozku. Televizní obrazovka obsáhne asi jen 6% normálního zrakového pole. Oční svaly vykonávají stále tytéž rychlé pohyby, dochází k jejich únavě a přetížení. Výsledkem je bolení hlavy a poruchy zraku.

Rychlý sled obrazů nestačí dítě mentálně zpracovat a pojmout. Sledování těchto rychle se střídajících obrazů má za následek útlum pozornosti, zahlcení nepřiměřeným množstvím obrazů z obrazovky. Dětský mozek není na takovou činnost vybaven, a tak dochází ke snížení kapacity paměti a zhoršení pozornosti. Doba, po kterou je dítě schopno aktivně se soustředit na nějakou činnost, se postupně s věkem prodlužuje. Teprve při vstupu do první třídy, tedy kolem šesti až sedmi let, je dítě schopno se cíleně soustředit delší dobu! 

Citoslovce místo slov

Jenom při dialogu, tedy při střídání naslouchání a odpovídání, rozvíjí dítě svoje komunikační dovednosti. S televizí o žádnou komunikaci nejde. Když chci, tak ji vypnu nebo zapnu. Nečekám, že si se mnou bude povídat, že bude reagovat na mé pocity a prožitky. U dítěte tak vznikají závažné nedostatky ve slovní zásobě, vyjadřování je chudé. Místo sloves užívá dítě citoslovce a na místo rozvitých vět tvoří věty holé. Například věty z pohádky O Červené Karkulce mohou vypadat takto: „On hop a žere. Pak ten nůž…Víš žbluňk a konec…“ Znamená to: „Vlk skočil na babičku a spolkl ji. Myslivec nožem rozpáral vlkovi břicho….Spadl do vody a utopil se.“ Dítě vše doprovází zvuky a výraznou gestikulací, protože slovy neumí děj vyjádřit. Navíc ještě jaksi zapomnělo, že vlk spolkl i Karkulku.

Při sledování příběhů v televizi je dítěti podsouvána již zpracovaná realita, přijímá již zpracované a v jiné mysli vytvořené „pravdy“. V útlém věku navíc není dítě schopné poznat fikci, nadsázku a ironii. Vše vnímá jako aktuálně probíhající děj. 

Rozvíjíme fantazii

U příběhu, který vyprávíme nebo čteme, si dítě ve své mysli vytváří obrazy dějů podle vlastních představ a zkušeností. Podle potřeby můžeme vyprávění přerušit, „vysvětlovat“, dítě nás může doplňovat. Vybízíme tím a podněcujeme dítě k přemýšlení, prostřednictvím dialogu si osvojuje vyjadřovací prostředky a formuluje vlastní myšlenky. Jeho řeč a myšlení přirozeně rozvíjíme. Řekněme si upřímně, je tohle vše možné při sledování televize?

Vybírejme

A pokud nechceme televizi z našeho života vyřadit, používejme ji jen jako zpestření společně prožitého času. Naučme děti, že je třeba z nabídky pečlivě vybírat. Udělejme ze sledování televizního pořadu výjimečnou příležitost, kterou si předem naplánujeme. Pomožme dítěti příběh „zpracovat“ společnou diskusí a rekapitulací děje.

Povídejme si

Dříve televizor nepatřil k běžnému vybavení domácnosti. Čas vyplňovaly společné činnosti, při kterých se vyprávělo, zpívalo, četlo. Děti byly součástí chodu domácnosti, spolupracovaly s rodiči a sourozenci a přirozeně „musely“ při těchto aktivitách komunikovat.

Rodinný život se změnil a v mnohém se zjednodušil. Domácí servis za nás převzaly automaty. Přesuneme se rychle kamkoli chceme, nakoupíme kdykoli potřebujeme, zábavu převzala televize.

Stále méně času věnujeme svým dětem při běžných činnostech a rodinných aktivitách. Méně s nimi mluvíme, méně jim vyprávíme a málo zpíváme. V dnešní přetechnizované době je třeba si tento fakt uvědomit a pokusit se ho změnit. Možná, že budeme muset obětovat část svého pohodlí. Ale naše děti za to přece stojí!

Již v roce 1976 napsal jeden z předních českých odborníků zabývající se vývojem řeči dítěte Karel Ohnesorg: „Jestliže pak dnes některé matky sedávají s nemluvnětem na klíně „zírajíce“ na televizní program, je to počínání skutečně odsouzeníhodné.“